Každý si najde svoji krajinu

12. 12. 2019 | Vizuální

Právě probíhající výstavní projekt v Muzeu umění a designu Benešov (MUD) si klade za cíl zmapovat nejrůznější významy a interpretace krajiny ve výtvarném umění. Jak se to daří? A o čem v širším měřítku vypovídá i samotné pojetí ústřední expozice?

V budově MUD nalezneme kromě solitérní výstavy Patrika Hábla Vyhořelá Země a působivé podzemní instalace Patrika Proška Prorost zejména přehlídku děl více než čtyřiceti českých umělců představených ve čtyřech sálech budovy. Expozice, která se jmenuje stejně jako celý projekt, tedy Krajinow, nabízí jak nejnovější práce výtvarníků z letošního roku, tak díla stará více než sto let. Svým názvem odkazuje k dnešnímu vnímání krajiny a tematizuje ji v různých okruzích. Je také doplněna literárními texty. Co je ovšem na Krajinow snad nejzajímavější, je to, že představuje názornou ukázku, jak vůbec vypadá a co říká dnešní výstava umění.

A nejžhavějším trendem je…
Stejně jako samotné výtvarné umění podléhá trendům, tlakům, směrům a stylům, ukazuje se čím dál tím zřetelněji, že se těmto jevům nevyhne ani kurátorství. To se u nás etabluje jako svébytná a reflektovaná disciplína relativně krátce. Již nyní je ale vidět, čím si může procházet ve chvíli, kdy získává větší podporu a pozornost napříč společností.

Ukažme si to právě na příkladu oblíbených skupinových výstav. Dá se vypozorovat několik tendencí, ke kterým dnes tíhne velká část takovýchto expozic napříč naší zemí, galerijními a muzeálními institucemi:
1. Téma a obsah výstavy jsou definovány jedním širokým pojmem, pod který se dá schovat téměř cokoli.
2. Na výstavě jsou k vidění díla moderního až současného umění, tedy vzniklá od druhé poloviny 19. století až po dnešní dny.
3. Návštěvník je často vyzýván ke konfrontaci starších (moderních) a mladších (současných) děl či ke všeobecnému srovnávání něčeho a někoho. (např.: Co se změnilo v přístupu/pohledu/vidění umělců? Jak se dnešní umělci vypořádávají s určitým fenoménem?)
4. Velmi často jsou popisky děl, komentáře kurátorů, autorů a obecně doprovodné texty plné nesmyslných vět a vysoce odborných či zřídka užívaných slov (repoussoir apod.). Zda jde o záměr (snažící se dát za pravdu postmodernistickému manifestu J. Derridy a jeho kolegů), či nedopatření, není zřejmé.
5. Je kladen důraz na architektonické pojetí expozice, většinou se nese ve střídmém, minimalistickém duchu.

Ne všechny tyto jevy jsou samozřejmě jednoduše pozitivní či negativní. Například narůstající důraz na vzhled a promyšlenost expozice po stránce architektonické je jistě krokem vpřed. V Benešově se jedná o klasické čistě bílé sály, z nich jeden je ozvláštněn „řekou“ – dvěma naproti sobě stojícími dlouhými, modrými panely, které ukrývají grafické listy.

Vybízení návštěvníků ke srovnávání, ať už samotných děl či myšlenkových a technických postupů umělců, je o něco spornější. Na příkladu MUD vidíme, že na takovýchto výstavách to lze kvalitně udělat jen stěží – právě proto, že zastřešující pojem, v tomto případě „krajina“, je moc široký a může zahrnovat až příliš mnoho věcí. Expozice neposkytuje konkrétní klíč, podle kterého kurátorky Alena Ochepovsky Bartková a Barbora Ficková volily vystavená díla, proč některé umělce zařadily a jiné vynechaly. V této situaci pak není možné relevantně vyhodnocovat výsledek a odpovídat si komplexně na položené otázky (Nachází mladá generace v krajině nová témata nebo ji jen uchopuje novými prostředky?).

V Muzeu umění a designu Benešov ovšem naštěstí nenalezneme nešvar, který je zahrnut pod bodem číslo čtyři. Komentáře a popisky děl zde jsou zajímavé, informativní a k návštěvníkovi přívětivé. To se bohužel nedá říci o jiných výstavách a jejich doprovodných textech. Až příliš často kurátoři (nezřídka sami činní umělci) zcela kopírují či podporují stav, ve kterém se nachází velká část dnešního umění. Ten s sebou přináší bizarní paradox – nutnost dovysvětlovat textem výtvarné dílo a zároveň nechávat slova (i samotné dílo) co nejvíce nesrozumitelná, uzavřená, přístupná divákovi jen za cenu, že umělcovo ego přijme zcela za své. Tam, kde uměním může být cokoli, je třeba budovat kult osobnosti a vznešené vzdálenosti.

Když jsem se díval do dáli
Výstava v MUD jistě stojí za návštěvu, i kdyby jen kvůli několika výjimečným dílům, jako je například Krajina v Provence Otakara Kubína či Závěsná plastika 31 Karla Malicha. Ač expozice působí trochu roztříštěně, je cenným a vzhledem k šíři vymezeného záběru pochopitelně nepřesným pohledem na měnící se vnímání krajiny. Je i poučným příkladem vývoje kurátorské práce a snad i naznačuje, kam by se tento obor mohl dále posouvat.