Sochy s poloabstraktní biologickou formou, připomínající filmové vetřelce nebo stylizované volavky, často splývají se záplavou sídlištního betonu, který od 70. let stojí mezi námi. Stávají se tak i ve své hojnosti téměř neviditelnými. Tyto sochařské odkazy minulosti, reprezentující normalizační umění, už šestým rokem mapuje a archivuje projekt Pavla Karouse Vetřelci a volavky.

Mnohým z nás tvoří nejednoznačně uchopitelné plastiky část vizuálních vzpomínek na blízká místa dětství. Měly vytrhávat z tvarů šedi nudného sídlištního života. S ním nám ale častokrát stále dokonale splývají. Přehlížíme je záměrně, protože neumíme rozšifrovat jejich význam, nebo jsou z pohledu dnešních vizuálních preferencí jednoduše neatraktivní? Velké množství soch mizí na úkor takzvaně účelnějších realizací. Sochař a výtvarník Pavel Karous je tímto fenoménem ve veřejném prostoru fascinován natolik, že se zasloužil o nejednu záchranu takových uměleckých děl a aktivně sleduje jejich další osudy. Vytváří obrazový archiv a místo opomínání tohoto sochařského období probudil jeho kult. Na webu vetrelciavolavky.cz je kromě mnoha informací k nalezení stěžejní obrazová dokumentace ozdob éry normalizace. Ptám se, proč v současné době nevznikají ve veřejném prostoru nová sochařská díla, která by mohla být obdivována či přehlížena zase o několik desítek let později. Bohužel takzvaný 4% zákon v architektuře, který ukládal věnovat jedno až čtyři procenta z rozpočtu stavby na výtvarné řešení, byl po roce 1989 zrušen. I to je důvodem, proč v normalizačním období byl prostor tak hojně „kultivován“. Polemizovat nad tím, jestli je zrušení tohoto zákona zavřením dveří sochařské scéně, je na místě. I když se mezi autory, kteří se tehdy měli možnost výtvarně realizovat, najdou mistři jako Kurt Gebauer, Karel Malich, Hugo Demartini nebo Stanislav Kolíbal, zakázky zadávali většinou úředníci, kteří rozhodně neměli v popisu práce nutnost orientovat se ve výtvarném umění. Proto je vídání takto velkých autorů spíše dílem náhody. V současné době ale na otázku aplikace soch do veřejného prostoru spíš odpovídá ticho – jakákoli koncepce této oblasti na pomezí výtvarného umění, architektury a urbanismu se vytratila. A stejně tak ideová i finanční podpora umění ve veřejném prostoru a kultury obecně ze strany vlády a magistrátů. Tedy taková socha vzniklá pod rukama Demartiniho a Nováka, která plnila i funkci barrandovské prolézačky, byla vlastně luxusem tehdejší znouzecnosti, který už dnes můžeme ocenit jen zřídka.