Jsem zmlsaná. Od té doby, kdy mě doslova knokautovala výstava Nan Goldin v Rudolfinu. Nasazené laťky zatím dosáhlo jen pár dalších. Proč?


Chybí formát. Nan Goldin byla tak fascinující, protože do velkých sálů byla instalovány velké fotografie. Opravdu velké. Abych viděla fotografii vcelku, musela jsem poodstoupit – techniku prohlížení, kterou obyčejně používám u obrazů.
Podobného účinku dosáhl Gregory Crewdson. Geniální fotograf, na jehož umu nic nemění fakt, že fotografie jsou inscenované. Jediné, co Rudolfinu vyčítám, je katalog, který se snaží eleganci šelmy vtěsnat do klece křečka. Malý formát, zbytečně velké bílé okraje, uprostřed stránky se krčí malinká fotografie, jejíž síla vynikne opět a jedině – ve velikosti.
A tak jdu na Herberta Tobiase. Abych zjistila, že reklamy jsou větší než fotografie natěsnané jedna k druhé vždy na jedné straně sálu. Diváci se posouvají jak v dopravní špičce a výstava mě po chvíli vážně přestává bavit.
Co je špatného na velkém formátu? Nevím. Ale je k němu potřeba odvaha. Která se, doufejme, Rudolfinu po turbulencích vrátí, o prožitý boj posílená.