Další rok jim dáváme prostor. Proč? Protože nás zajímá, jaká témata umělci zpracovávají a jak sami soutěžení v umění vnímají. Každému z účastníků 34. ročníku jsme proto položili tři otázky. Druhá odpovídá Lenka Glisníková.

Co pro vás CJCH znamená?
Osobně je to pro mě velký impuls k pokračování v tom, co dělám.

Proč jste se do „soutěže“ přihlásila?
Uvědomila jsem si, že se přibližuji k věkové hranici, kdy už to nebude možné.

Co je tématem vaší práce, kterou v souvislosti s CJCH vytváříte, na co skrze dílo poukazujete?
Limity našich těl. Napětí mezi fyzickým a digitálním, živým tělem a neživým objektem, přírodním a technologickým, přirozeností a konstruktem, minulým a budoucím, prací a její automatizací, kutěním a nudnou rutinou, apokalypsou a emancipací, krizí i příležitostí.

Dílo vytvořené v rámci ceny Jindřicha Chalupeckého navazuje na mou dosavadní praxi, jejíž prvopočátky lze dosledovat až k mým prvním klauzurám na UMPRUM. Tehdy jsem poprvé vyfotila nenápadný ale významný nástroj – počítačovou klávesnici. Její tlačítka jsem pak začala z fotky v digitálním prostoru vyřezávat a klonovat, transformovat, množit, dělit, pozměňovat a zase dál replikovat. Tyto rytmické ‘mechanické úhozy’ klávesových zkratek a příkazů pak postupně přetvářely můj vizuální jazyk v to, čím je dnes.

Ve své práci transformuji médium fotografie, které vystavuji procesu neustále metamorfózy mezi digitální a fyzickou existencí. Fotografie tisknu na plastové materiály, které využívám k tvorbě objektů a doplňuji o další materiály jako jsou drátky, vyřazené součástky elektronických zařízení nebo je třeba barvím lakem na nehty a zase fotografuji. Fotka se stává objektem, který se zase zploští v obraz, aby se mohla zase zhmotnit v nové fyzické podobě. Každý takový objekt na sebe nabaluje další a další vstupní data, která se v průběhu let na sebe vrství a mutují. Je to koloběh a neustálý proces, v němž se ztrácí původní symboly a významy, aby vznikly nové nečekané formy a spojení.