Když umělec spaluje své ego

Jak voní terpentýn není malířům záhadou. Ale jakou vůni má ego, když se pálí? Do takového poznávání se ponořil umělec Petr Hajdyla a tuto zkušenost zachycuje ve své nejnovější výstavě. Připravil ji společně s kurátorem Michalem Stolárikem pro pražskou The Chemistry Gallery, kde si lze k obrazům po jejich zhlédnutí i přivonět.

Nádherná vůně hořícího ega je tvá nejnovější výstava. Imaginací prýští už jen samotný název. Kým jsi v posledním období, ve kterém tvá díla vznikla? Co jsi zažíval?
Poslední dva roky zažívám momenty, ve kterých si silně uvědomuji, kdy je mi nejlépe – jak tělesně, tak duševně. Nebývá to nikdy nic složitého, jsou to vlastně zcela drobné momenty v životě. Často ve společnosti s rodinou nebo s přáteli. Chvíle, které nic nestojí. Odehrávají se většinou venku. Jsou intimní a nemají nic společného s nadšením pro nějaké dobývání, které ve mně živí ego, které se stále snaží předkládat vyšší a vyšší cíle a potom vytváří napětí, které se nedá zvládnout. Ve finále je pak člověk víc nešťastný než šťastný, což je úplný paradox.

Překvapilo tě v tomto období něco?
Myslel jsem, že s blížící čtyřicítkou už ze mě něco bude – že budu ten etablovaný autor nebo nějakým způsobem uznávaný. To, co si ego vyžaduje. Pak jsem si uvědomil, že když tohle všechno nechám shořet, přichází obrovská úleva.

Jak se objevuje tohle poznání ve tvé výstavě?
Zračí se to v ní ve dvou rovinách – v první jsou to obrazy, ve kterých figury prožívají silné smyslové zážitky, při kterých je duše i tělo v míru. A pak jsou tady obrazy, které tvoří druhý protipól – závodění. Jsou inspirovány autodráhami, které jsme si stavěli jako kluci. Závodit na dráze, kterou si člověk vystaví sám, je takovou paralelou života. V obrazech se to vše přesunulo více do symboliky ruchu, shonu a jsou to takové momenty, kdy se snažím před diváka položit otázku, jestli není lepší zastavit se, než spěchat k cíli.

Jak ten cíl v obrazech představuješ?
Cíl tady znázorňuji smrtí. Koncem toho našeho fyzického těla.

Spěch může být neustálý, když ho člověk vědomě nepřeruší nebo nepozastaví. Ve své aktuální tvorbě už reflektuješ daleko více filozofická a existenciální témata.
Zcela. Nikdy jsem neměl problém namalovat obraz, s estetikou jsem si vždycky tykal, všechno mne bavilo. Věděl jsem ale, že chXci dělat obsahově silné umění. A že musím být maximálně pravdivý a upřímný, abych se do té polohy mohl dostat.

Jedna z tvých specifik jsou právě kontrastní polohy výrazné barevnosti. Ty jsou i v těchto nových dílech. Sběračka rybízu. Vtahující scenérie kontemplativní nálady, ve které dominuje figura. O čem obraz je?
Když jsme se před několika lety přestěhovali na venkov, první věc, kterou jsem udělal, byla sadba rybízu. Mám jej spojený s dětstvím a létem, rybíz je prostě krásná rostlina, kterou zobou děti i ptáci. Taková zahradní mana. Rybíz v létě sbíráme celá rodina a i přesto ho všechen neposbíráme. Představil jsem si, že bychom mohli sbírat třeba i v noci a vyšel mi z toho obraz. Prostý akt sbírání ovoce se pouhým přesunem do doby melancholické noci najednou stává momentem, kdy se člověk zastaví, začne rekapitulovat uplynulý den a plánovat den další. Myslím, že ta důležitá rozhodnutí nebo uvědomění mohou přicházet jedině, když se zastavíme. Žena na obraze sbírá v klidu a tichosti rybíz. Sklízí plody toho, co jí přináší zastavení, zpomalení a prostor pro přehodnocování a úvahy.

BAK: Fialová je považována za královskou i duchovní barvu. Je záměr, že tělo sběračky je ztvárněno právě ve fialové?
PH: Přesně tak. Používám barvy obdobně, jako když si režisér vybírá herce podle typu. Hledám jak malířskou formu, tak i barevnost, aby hrály dohromady s tím, co chci sdělit. Tahle fialová je sice studená, ale zároveň je tělesná. Hledal jsem barevnost, která by fungovala ve tmě a zároveň stále zachovávala tu příjemnou dynamiku mezi kůží, listy, oblohou i tím rybízem. Je to noční výjev, ale přesto plný barev. Měsíční světlo a všechno okolo je chladné, kromě těch rybízů. Nerušený sběr.

Změnil se i s tvým zráním a zastavováním se i tvůj přístup k tvorbě?
Poslední dobou mne napadají už hotové obrazy. Dříve se obsah měnil procesuálně při tom, jak jsem maloval. Teď mi ty obrazy přichází samy. Čtyři dětské figury nesou těžké akvárium plné vody a šlapou po mokrých kamenech, na kterých se dá kdykoli uklouznout. Akvárium už skoro přetéká, ale ty děti ho nesou, jakoby ani nevěděly, že je těžké a vůbec neřeší, že se jim možná rozleje nebo že uklouznou. Místo toho hledají na pobřeží oblázky. Pro mne jako otce čtyř dcer je koukat se na hru dětí ve světě, který je tak divoký a nevyzpytatelný, zcela jiné. Ty děti jsou takové čisté, bez starostí, všímají si jen pěkných kamínků a přitom já už tam vidím ta rizika. Sdělením má být ale právě ta inspirace dětmi a jejich pohledem. Důležité je všímat si krásy a nenechat se zneklidňovat až příliš. I proto se obraz jmenuje Adagio. Abychom vše brali zlehka.

V další části výstavy jsou obrazy, které na první pohled upoutají závodními dráhami. Co je to za závody?
Závodním drahám je věnován značný prostor. Unavený závodník představuje jakýsi interiér – prostor, který si ten člověk v životě vybudoval k obrazu svému. Celý ho naplnil závodní dráhou, na které neustále závodí.

BAK: To je ten ego man, který se nezastaví.
PH: Ten ego man, který si ale uvědomil, že si na chvíli potřebuje položit hlavu, ale nezbývá mu, než si ji položit právě na tu dráhu. Zažívá takový moment pozastavení, který je zrcadlen právě v kresbě nad jeho hlavou. Ležícím aktu ženy.

BAK: Dají se tyto obrazy chápat autobiograficky?
PH: Určitě. Zároveň se ale snažím postihnout nějaký obecný pocit, který ve společnosti vnímám. Obličeje svých protagonistů vybírám zcela náhodně. Nedotahuji je, aby to neevokovalo konkrétního člověka. Je pro mne důležité, aby se v tom divák sám viděl. Tohle je zrovna mužská hlava z jedné kresebné studie. Ta mne oslovila právě oním výrazem, kdy člověk ještě nespí, ale už je v tom vyklidněném stádiu.

Závodníka na dalším obraze už asi další závod nečeká.
Na obraze První v cíli je figura, která leží zasypána vítěznými květy. Jakási sinalost v tváři napovídá, že neskončil jenom závod, ale i život ve fyzickém těle. Obraz by měl promlouvat k nám jako k závodícím, abychom se tak nehnali dopředu, protože být první v cíli v tomto případě není cílem… Dráha svůj konec nemá, co je ale konečné, je fyzické tělo. Tenhle obraz mám rád. Při malování se mi začalo pravidelně stávat, že mi naskakovala husí kůže. To jsem dřív nezažíval. Když jsem začal odkrývat tu pravdu o sobě a o tom, co je třeba změnit, sám sobě jsem v podstatě dělal psychologa.

Na mnohá tvá nová díla se dá pohlížet jako na introspektivní výpověď.
Například obraz, který jsem pojmenoval Časový limit. Když člověk bilancuje, často přemýšlí, v jakém stadiu života asi přibližně je. Vytvořil jsem tady takový oblouk, bránu, ve které je dětství, období, které si pamatujeme jako nejbarevnější a nejkrásnější a potom se to tak postupně přelévá. Já si představuji, že jsem přibližně někde uprostřed. V závěru oblouku pak přichází neznámo. U paty oblouku leží vejce a vyvolává otázku, jestli přichází druhý život nebo ne.

Motiv konce je pro tebe palčivým tématem.
Hraji si s motivem konce. Myslím, že je velmi důležité mít na mysli, že zemřeme, protože si pak více vážíme těch jednotlivých etap v životě. Pokud člověk na smrt správným způsobem nahlíží a nezapomíná, může vědomí smrti posilovat kvalitu života.

Nemarní své dny a svůj čas a rozmýšlí nad tím, co ještě chce zažít a uskutečnit. Je tedy smrt konečná?
K tomuto tématu se váže obraz Zátiší s housenkami. Je na něm figura, která se sklání nad pokrmem. Jsou tam základní suroviny – maso, zelenina, ovoce, víno. Ta životní slast. A pak tam lezou housenky. Poslední dobou jsem se hodně ponořil znovu do baroka, mám rád barokní malbu, zátiší – ta jsou vždy symbolická, nesou skryté významy. Lezoucí housenky tady symbolizují stádium, kde se nacházíme teď. S nějakým fyzickým tělem jsme tady, abychom přijímali pokrmy, život. Housenka trošku napovídá, že ona to druhé stádium života ještě bude mít. To první zanikne a dojde k metamorfóze. Obraz je o představě, že i my možná s koncem fyzického těla projdeme proměnou, budeme mít křídla. Poslouchal jsem hodně rozhovorů s lidmi, kteří zažili blízkou smrt. A táhne mne to nějakým způsobem. Nemyslím si, že nutně potřebujeme vědět, co bude, ale rozhodně to není konec. To cítím docela silně.

Člověka to vědomí něčeho následujícího zklidní v současném životě. Přestane se obávat, že už nic nebude. Přestane závodit.

Petr Hajdyla: Nádherná vůně hořícího ega
The Chemistry Gallery
(Hala 40, Bubenské nábřeží 13, Praha 7)
7. 3. — 20. 4.
komentovaná prohlídka a křest katalogu
čt 10. 4. 19:00