Dříve jsme se báli, že nám někdo ublíží a umřeme sami. Teď víme, že nám někdo ublíží, a kdo bude umírat, bude na to sám.


Oficiálně je zakázáno se setkávat, přibližovat se méně než na dva metry a dotýkat se. Zaviníte smrt někoho jiného, nebo sami umřete. Chcete umřít? Chcete, aby jiní umřeli? Tak se nedotýkejte! Vám introvertům to bude vadit méně, stejně má většina z vás sociální úzkost a s lidmi jste se potkávat nechtěli a chtít nebudete. Jste letos a možná i další rok perfektními obyvateli planety Země. Také všem dobrovolně single tleskáme. Není teď podstatné, že očividně trpíte stejně jako ti nedobrovolně single, a namlouváte si, že jste šťastní, ale důležitější teď je, že se vám nerozpadnou vztahy a nebudete zabírat místo ve frontě na terapeuta, kde už teď stojí sociálně strádající extroverti, jedinci po rozchodu, rozvodu, dlouhodobém nedobrovolném odloučení a umělci.

Mohlo by se zdát, že teď přiletělo pár facek z každé strany a ani nevíme přesně odkud. Někdy je nutné přehánět a provokovat, jinak by se mohlo stát, že nás z té letargie už nic neprobudí. Není žádná náhoda, že inscenace Touch německého režiséra Falka Richtera a choreografky Anouk van Dijk naráží úmyslně na dlouhodobou neschopnost člověka 21. století navazovat vztahy, ustát kontakt s druhými, odbourat pěstování své image na sociálních sítích a tvrdě nám ukazuje, že i když stojíme dva metry od sebe, stále si dokážeme ublížit, i přes roušku na sebe prskáme nadávky a k výmluvám, proč jeden druhého nechceme vidět, jsme teď jen přidali slovo korona.

Fronta jako náhražka vztahů
Pohybově činoherní kombinace v inscenaci Touch ukázala člověka jako tělo a duši. Pohyb vždy dotvářel myšlenku sdělenou v textu, nebo ji rozvíjel a následoval. V počátečních částech se po jevišti sklíčeně pohybuje skupina složená z na první pohled obyčejných lidí. Vidíme těhotnou ženu, muže v saku, ženu v nějaké pracovní uniformě, co potkáte ve fastfoodu, muže ve sportovním dresu… Nikdo neinteraguje, všichni se snaží jeden druhému vyhnout a mají dost práce s tím, aby zvládli vlastní tělo postavit na nohy a nenechat ho nervózně se složit. Na scéně jsou stále položeny umělé kusy ledu, po kterých se aktéři kloužou, využívají je jako podstavec nebo překážku. Studené bílé kvádry ladí prostředí do nehostinné roviny, zároveň odkazují na jedno z témat, kterému se Richter věnuje jen okrajově – vliv člověka na klima.

Pohyb je proložen monology několika postav, které se pokoušejí sdělit své pocity a myšlenky, ale jako by mluvili jen sami k sobě. Někdo vypráví o tom, jak se náhodně pokusil mluvit s člověkem ve frontě před lékárnou. Nebyla ani tak podstatná informace, že dotyčný chtěl něco konkrétního říct, ale spíše, že sdílel své pocity s někým, kdo byl v tu chvíli nablízku. Další se rozpovídal o tom, jak doma u své lednice potkává sám sebe, což mu přišlo velmi podivné a zároveň fascinující. Tělesně postižený muž (reálně herec na vozíčku) zapadá mezi ty obyčejné zklamané lidi stejným rozpoložením. Prostě má problém se s někým setkat. A každý z těch mini příběhů ukazoval osamělého jedince, který je zahnán do kouta a ponechán vyrovnávání se s myšlenkami pro někoho absurdními, nebo dokonce paranoidními, pro jiného dobře známými. Každý z vypravěčů měl potřebu své pocity sdílet nervózním rychlým tempem. Možná v domnění, že pak se mu uleví.

V sekci zaměřené na vztahy jsou aktéři po dvou uzavřeni v malých kvádrech. Kvádry jsou průhledné, ale i dvojici v jednom kvádru odděluje průhledná stěna, takže se nikdo nedotýká. Malý stísněný prostor nedovolí více než jedné osobě protáhnout končetiny nebo se usadit. Slyšíme proběhnout několik krátkých telefonátů v němčině, angličtině, španělštině a čínštině. Všechny jsou nepříjemné. Jeden nebo druhý telefonující se snaží vykroutit z osobního setkání a nechce odpovědět na otázku, jak se cítí. Druhý je zas hysterický a dožaduje se vysvětlení. Někdo má moc práce, taky má strach a cítí se sám. Všichni se postupně vymluví na současná omezení se setkávat a hovor je ukončen. A dál se všichni kuklí ve svých čtveratých bublinách.

Follow Marie Antoinetta
Herci se v jiné části objevují jako oživlé sochy v zavřeném muzeu a dotvářejí tak obraz komentovanému historickému vývoji lidské nespravedlnosti k určitým menšinám. Už tak dlouho trvají některé spory a stále je jako moderní společnost nedokážeme vyřešit. Zmiňuje se nadřazenost bílé rasy, problematika sexuálních menšin, sexismus a další. Z muzejních exemplářů vystupuje oživlá Marie Antoinetta, která jako zástupce dnešních vlád pronáší arogantní soudy směrem k těm, kteří si stěžují na různá pandemická opatření. Hloupé rady a výroky odkazují k jejímu známému „Když nemají chleba, ať jedí koláče!“ a přeneseně kritizují laxnost k existenčním problémům těch, kteří ztratili práci a volají o pomoc. Když skončí s proslovem, upozorní na to, že ji můžeme sledovat na sociálních sítích, protože to nás přece všechny zajímá.

Odlehčeně působila několikrát se objevující čtveřice kamarádů, dvou žen a dvou mužů. Muži byli očividně pár a při diskusi od sebe nedodržovali povinné dva metry. Během rozhovoru vyšlo najevo, že žádný konflikt mezi nimi není důsledkem pandemie, ale toho, že se ti dva vůbec neznají, nikdy si neřekli pořádně nic o své minulosti a před kamarádkami to vše vychází najevo. Jedna z žen je neustále konfrontuje s tím, že jim to očividně nefunguje a druhá, vědoma si necitlivosti v narážkách kamarádky, je uklidňuje, že se to zlepší a že teď je vše prostě podivné. Tyto krátké rozhovory byly asi nejautentičtějším znázorněním dnešní reality.

Jedna píseň musela zaznít živě v inscenaci Touch celá. Vybrali This Mess We’re In od PJ Harvey. Tak šťastný nový rok.

Falk Richter, Anouk van Dijk: Touch
V rámci 25. Pražského divadelního festivalu německého jazyka
online 1.—9. 12.