Kdybych mluvil německy, pokusil bych se vás v úvodu pobavit nějakou vtipnou jazykovou hříčkou. Takhle mi však nezbývá než lakonicky poznamenat: šestnáctý ročník Pražského divadelního festivalu německého jazyka nabídl inscenace založené především na textu. Jednalo se, jak už název napovídá, o německy hraná dramata.

Německy hraná, ne německá (i když se to samozřejmě nevylučuje). Soubory z Německa, Rakouska, Švýcarska, Lucemburska, Lichtenštejnska a České republiky představily během čtrnácti dní jedenáct inscenací, většina byla hrána vícekrát. Každé představení bylo česky otitulkováno, a tak jsme si i my němčinou nepoznamenaní mohli užít akustickou krásu tohoto jazyka dosytosti. Magická němčina podtrhující atmosféru byla ke slyšení třeba v pohádce Krabat v podání Theater Lichtenstein.

Těmi podstatnými inscenacemi byly ale spíše jiné kusy. Festival začínal i končil monumentálně – Burgtheater Wien představil Tolstého Vojnu a mír jako pětihodinový spektákl, v němž autoři využili třicetimetrového stolu jako ústřední rekvizity. Hrálo se v jednom z barrandovských studií – žádné pražské divadlo nebylo tak velké, aby se do něj scéna vměstnala. Představení bylo v tisku hodnoceno velmi dobře, režiséru Matthiasi Hartmannovi se podařilo za jediný večer úspěšně odvyprávět více než půldruhého tisíce stran románu. Menší nadšení pak vzbudil Deutsches Theater z Berlína svými Zloději. Velká otočná hřídel jako ústřední prvek celé inscenace umožnila rychlé změny prostředí, bohužel však zůstala hlavně efektem bez hlubšího smyslu.

Pro mě osobně byly lahůdkami Ibsenova Nora, inscenovaná Theater Oberhausen, plná erotismu, barevnosti, hororové atmosféry a humoru nebo vynikající Stefan Kaminski se svou rozhlasovou parodií hollywoodských černobílých sci-fi filmů Přišlo to shora. O Kaminském, bývalém herci Deutsches Theater, řekla ředitelka festivalu PDFNJ Jitka Jílková pro Divadlo žije!: „[Kaminski je]… kultovní postava, kterou jsme svému publiku už nedokázali déle zapírat.“ Českou scénu zastupovala na PDFNJ Legenda o svatém pijanovi Divadla Komedie.

Drama, a tím mám na mysli divadelní text, z něhož vychází výsledný tvar inscenace, je stále s to zaujmout i vůči všem performancím, site-specific projektům a jiným vymoženostem současného divadla – které se často od textu odklání (teatrolog Hans-Thies Lehmann píše o postdramatickém divadle). Realizovat dnes inscenace založené na textu podle něj ztratilo smysl. Představení uvedená od 5. do 20. listopadu v pražských divadlech ukázala, že dokud budou vznikat takhle kvalitní díla, text z prken, která znamenají svět, nezmizí.