Český národ oplývá mnoha dobrými vlastnostmi, které nám ve světě zaručují uznání. Jedna nechvalná nás ale také proslavila: Jsme odborníci na jakoukoliv problematiku.

Valná většina Čechů má názor, který se nebojí sdělovat širší veřejnosti. Občas se však těmito nekompetentními názory napáchá více škody než užitku. Nešťastné pak je, když se tito hrabalovští „strýcové Pepinové“ hrnou do veřejného prostoru, třeba do diskusních pořadů. Pak je to na profesionalitě moderátora, aby krotil jejich touhy remcat prakticky do všeho, co se jeví jako aktuální problém. Občas to však nelze zastavit a moderátor nemá šanci dát diskusi validní směr. Je to obrovská zodpovědnost, která nemusí vždy přinést pozitivní zkušenosti. Brněnské divadlo Husa na provázku se v inscenaci Don Quijote snaží na tuto problematiku nahlížet, ovšem trochu z jiného úhlu pohledu.

Renomovaný režisér Jan Mikulášek spolu s dramaturgem Martinem Sládečkem adaptovali slavný Cervantesův román nejen pro jeviště Provázku, ale také pro dnešní dobu – vždyť román je starý více než čtyři sta let. Po pravdě řečeno, původní dvoudílný „bestseller“ (jak jej označují sami tvůrci) v razantní úpravě nenajde příliš prostoru. Mikulášek se Sládečkem se místo přímých citací rozhodli pro vyjmutí tematických celků, které se jim zdály být rezonující s dnešní dobou, do níž je také zasadili.

Bagatelizace není cesta
Na postavu Dona Quijota můžeme nahlížet mnoha způsoby, kupříkladu jako na nevinného hlupáčka, kterého pro jeho nedomýšlivost a naivitu zneužije krutá společnost. Tato interpretace nejen že nás od četby románu odrazuje, ale zároveň jej devalvuje. Jeho osoba je velmi často povrchně vykládána jako cílevědomý, vášnivý rytíř, který je však poblázněný a jeho činy jsou nesmyslné. Vycházím z jedné z notoricky známých pasáží – oněch bojů proti větrným mlýnům. Hrdina je výsměšně popsán jako blázen, jenž útočí na neživé stavby, za kterými sleduje přízraky. Quijotův blud není jen takto jednoduchý, lze v něm pozorovat spíše dobré vlastnosti, až skoro morálnost než jen šílenost bez precedentu. E. Rostand ve knize Cyrano z Bergeracu Cervantesovu myšlenku využívá k vysvětlení zmíněného boje jako: „Kdo na ně útočí, útočí na lidi, kteří se po větru otáčet nestydí, toho vír lopatek, pokud včas neuhne se, odmrští do bláta, nebo ho k hvězdám vznese!“ (překlad Petr Kopta a Jiří Pokorný, 1971) Pak jsou tedy touha po svobodě i ochota riskovat za své ideály vykresleny pejorativně jako výstřední pošetilost.
Mikulášek se Sládečkem ve své inscenaci nechtějí udělat z Dona Quijota směšnou karikaturu. V jejich interpretaci není nám známým „udatným rytířem“, ale na první pohled docela normálním moderátorem televizní diskusní relace. Během jubilejního stého dílu pořadu, který se zabývá kulturními, sociálními a politickými fenomény dnešní Evropy v nečekaných souvislostech, se probírají hlavní myšlenky Cervantesova románu. Ve studiu se vystřídá mnoho více či méně erudovaných hostů, intelektuální akademická vrstva, herec a v neposlední řadě „odborník“ ze Španělska. Diskuse neprobíhají podle plánu a pro moderátor je to silnou profesní zkouškou. Leitmotivem je hledání novodobého archetypu Dona Quijota nebo definování principů tzv. „kichotismu“ jako fenoménu. Neodborná diskuse hostů, kteří si hrají na intelektuální elitu, se točí jen okolo citací a urážek, ale i faktů, že takové informace stejně už nikoho nezajímají, jelikož lidé potřebují show. Za těchto podmínek není jednoduché vést spořádaný diskusní pořad. A aby toho nebylo málo, tak během debaty trpí moderátor deziluzními přeludy, které z moderátora dělají šíleného jedince.

Žít v iluzi nebo v realitě?
Musím se přiznat, že docela dlouhou dobu jsem se snažil najít Quijota v některém z hostů, později však vše nasvědčovalo faktu, že jím je právě moderátor. Jeho snaha dobrat se odpovědí a důstojné diskuse byla silná, avšak přehnaně idealistická a nemožná. Bylo tragikomické sledovat člověka, který se urputně snaží dobrat se pravdy a neuvědomuje si, že mu není přána. V jediném momentu se opak stal pravdou. Před dvaceti lety potkal svou platonickou lásku, která se (velmi příhodně) jmenovala Dulcinea. Všemi možnými způsoby se ji snažil najít, dokud se neobjevila ve studiu, moderátor však prozřel, neboť zestárla a jeho ideál spočívající ve rčení, že „na světě není větší krásky“ byl zbořen. Quijotský kolorit dotvářel jeho asistent, který jediný sledoval, že tento boj je zbytečný, přesto však stál po jeho boku. Spíše než asistenta tedy připomínal věrného, oddaného sluhu Sancho Panzu.
Do role moderátora byl obsazen Dušan Hřebíček, který v roli ukázal svůj široký herecký záběr. Jeho genialita v podobě adaptace se na jakoukoliv situaci je strhující. Jako moderátor působil jako erudovaný profesionál, který ale občas může ztratit nervy, za což se vzápětí velmi slušně omluví. Tím, jak v pořadu zpovídal neschopné hosty bez kouska sociální inteligence, přičemž ještě trpěl bludy, vzbuzoval hlubokou lítost. Oproti tomu zacházením se svým asistentem (Milan Holenda) i razantním odmítnutím Dulciney (dříve Ivana Uhlířová, dnes Naděžda Kovářová) se lehce přišel o mé divácké sympatie. Zbytek obsazení rychlými střihy dopomáhal svižnému tempu, kterým inscenace kolážovité formy disponovala.

Inscenace Jana Mikuláška jsou povětšinou hravé a kolážovitého charakteru. Převládá v nich vysoká míra stylizace. U Dona Quijota tomu není jinak. Kolorit dotváří výprava Marka Cpina, která děj nenásilně situuje do studia 70. let a použití principu live-cinema, jenž nám přibližuje mnohé detaily, kupříkladu mimiku jednotlivých herců.

Je pozoruhodné, co jsme ochotni obětovat pro své ideály, jak moc ochotni jsme riskovat, abychom se dobrali pravdy. Mikulášek upozorňuje, že onen „kichotismus“ je pro nás vlastně velmi aktuální. V probíhajících diskusích postav sledujeme, jak každý bojuje za svou pravdu, která je až po vzoru Jana Husa jediná a svatá, a že jsou ochotni se za své názory bít do roztrhání těla. Říká se, a myslím, velmi trefně, že jsme národ Švejků a pábitelů, ale není v každém z nás také trochu z postavy Dona Quijota?

text: Lukáš Cenker

Don Quijote
Divadlo Husa na provázku (Zelný trh 294, Brno)
premiéra 25. 10. 2019