Společný projekt Divadla Archa a nezávislého divadla Living Dance Studio z Pekingu kombinuje principy dokumentárního divadla a tance. Inscenace Obyčejní lidé porovnává reálné příběhy lidí žijících v Čechách a v Číně a sleduje důležité mezníky v historii obou zemí.

Nedílnou součástí představení je živý interaktivní videomapping, světelný design a hudba. Náš rozhovor vznikl u příležitosti listopadového hostování Living Dance Studia v Praze. Tři otázky směřují na autorky inscenace Obyčejní lidé – Janu Svobodovou a Wen Hui.

Sbíráte materiál terénním způsobem, dotazujete se na zkušenosti obyčejných lidí. Kdo je pro vás obyčejný člověk?
WH: Já jsem podle mě obyčejný člověk. Všichni jsou obyčejní lidé. Nikdo není zvláštní, dokonce ani funkcionář ne. Každý je obyčejný člověk, všichni jsme stejní, jsme si rovni.

JS: Ano, souhlasím, všichni jsme obyčejní. To bylo východisko, když jsme se rozhodli vytvořit společně představení. Rozhodujícím okamžikem byla cesta našeho prezidenta do Číny, kde vystupoval ve jménu „obyčejných“ Čechů. Když se řekne „obyčejný člověk“, myslí se tím, že je nezajímavý nebo zkrátka průměrný. Obyčejný neznamená nezajímavý. V našem představení se zbýváme tématem obyčejných přání, obyčejných strachů, obyčejných zklamání. Jedním z obyčejných přání je být svobodný, žít ve svobodném světě. Nebýt trestán systémem.


Obě dlouhodobě pracujete dokumentární metodou, začínáte u příběhů skutečných lidí. Je něco, co definuje vaši spolupráci? Nalezly jste něco jako česko-čínskou chemii?
WH: Ani jedna z nás nedělá umění pro umění, divadlo pro divadlo. Obě máme silný důvod, který jsme již zmínily. Naši spolupracovníky chápeme jako osobnosti, které také mají svůj důvod podílet se na vzniku představení. Každý z nás přináší svůj pravdivý příběh a společně ho zpracováváme tak, aby ve finálním scénickém tvaru oslovil diváky. Takto pracujeme vždy.

JS: Vytvořili jsme skupinu, na kterou když se podíváte, tak se ptáte, jak je možné, že spolu její členové mohou fungovat na jevišti. Máme tam například dvaasedmdesátiletého českého dělníka vedle dívky z vesnice v čínských horách.

Surrealismus a magie versus dokumentární styl, který dbá na autenticitu – jak v těchto intencích společně vytváříte příběh?
WH: Samy se nenazýváme dokumenta­ristkami, ale lidé nám tak říkají a hovoří se o nás jako o tvůrcích dokumentárního divadla. Já jsem nevěděla, co to znamená. Jak jsme již říkaly, nezajímá nás dělat krásné divadlo s ladnými pohyby, soustředíme se na společnost, historii, sociální otázky a společenské jevy.

JS: Zdrojem práce naší skupiny je svět kolem nás. Vše, co používáme na jevišti, jsme našli kolem sebe v divadle – kontejnery na světla, mixážní pulty, dvě bezpečnostní zábrany. Hudební design Jana Buriana velmi často vychází z reálných zvuků. Pracujeme s autentickými texty, které vznikly formou vzájemných rozhovorů. Záleží nám na ukotvení ve skutečných událostech a společenských jevech. Na základě toho pak rozvíjíme imaginární scénický obraz. Všichni pracujeme současně, necháváme se navzájem inspirovat. Je to jako společně dýchat. º


Fyzická paměť a společnost – Taneční dílna s Wen Hui
Studio Divadla Archa (Zlatnická 8, Praha 1)
so 4. 11. 10:00—13:00

Večer s dokumentárními filmy a autentickým jídlem – Projekce dokumentárních filmů z odlehlých čínských provincií
Divadlo Archa (Na Poříčí 26, Praha 1)
st 15. 11. 18.00

Obyčejní lidé
Divadlo Archa (Na Poříčí 26, Praha 1)
so 18. 11., út 21. 11., st 22. 11., čt 23. 11. 20:00


autorka: Pavlína Svatoňová