Rozhovor s Petrem Niklem – malířem, hudebníkem, fotografem, divadelníkem, plaše působícím umělcem s jemným hlasem – o jeho práci, představách a chystané inscenaci Žlutá tma, která bude mít svou premiéru 21. 9. 2018 v Divadle Archa.

Je těžké se ptát nějak duchaplně na tvorbu takto komplexní a imaginativní, takže nechci vědět, jak vás věci napadají a co znamenají. Chci se ptát, jestli si rád hrajete a s čím?
Snažím se být nástrojem a náčiním ke hře, je to pro mne způsob jak poznávat víc sama sebe a potažmo tím i okolní svět. Jak s ním rezonovat a komunikovat s ostatními účastníky světa.

Ve své inscenaci Já jsem tvůj zajíc jste se zabýval minulostí. Máte důvod se k ní znovu vrátit v nové inscenaci Žlutá tma? Nebo už se volná návaznost na „zajíce“ týká něčeho zcela jiného?
Minulost neustále prosakuje do naší přítomnosti. Nemůžeme se vyměnit a popřít svůj život. Vyvolávám si obrazy z osobních prožitků. Barevný melodram Žlutá tma se proto přímo váže na předešlý černobílý melodram Já jsem tvůj zajíc, jen se pokouší využívat jiné prostředky a jiné metafory.

Když chcete být nedílnou součástí svých inscenací, musí vám zážitek z představení něco přinášet. Co je to?
Nemusím nutně být nedílnou součástí, ale když se představení týká osobní autobio­grafické výpovědi, je to na mě. Pro mě je každé vystoupení ze sebe svátkem setkání a spoluprožívání hodinového plutí časem.

Máte vždycky jasnou představu, co sdělujete a jak, nebo se nebráníte nahodilosti a improvizaci?
Celý život je náhoda, nemůžu se jí vyhýbat ani v divadle, naopak chci, aby se děly i pro mě nečekané věci, proto musím mít hru maximálně otevřenu přítomnosti, i když vzhledem k souhře s dalšími je předem domluvena určitá kostra. Hraju-li ale zcela sám, není ani předjímající představa třeba. Vytváří se sama v průběhu hry, pokud k ní mám důvěru. Kdybych tomuto principu tvoření nedůvěřoval, nemělo by smysl hrát.

V anotaci na inscenaci Žlutá tma se píše: „Lze polapit světlo? Prošlý čas nelze potkat. Slunce však stále svítí, a když září, budí minulost.“ Něco jako by vám prokluzovalo mezi prsty a vy se toho i tak nechcete pustit. Co hledáte a snažíte se zachytit?
Anotace začíná větou: „Kdo se moc ptá, moc se dozví.“ Líbí se mi malovat nenamalovatelné, sdělovat nesdělitelné a hrát vlastně nehratelné. Sám jsem ve fázi, kdy pořád hledám text, pořád ho měním a zřejmě budu měnit při každém dalším hraní. ∞