Žijeme v době, kdy je často těžké se rozhodnout mezi obecně platnými pravidly a naším osobním přesvědčením. Právě toto dnes společensky tíživé dilema prožívá na prknech ostravského Divadla 12 (komorní scéna Národního divadla moravskoslezského) i hlavní postava dramatu Teror, pilot Larch Koch. Autorem této hry je německý spisovatel a právník Ferdinand von Schirach, jenž tento rozpor demonstruje na fiktivním modelovém soudním procesu, o jehož výsledku rozhodují nikoli zde vystupující postavy, ale samotní diváci.

164 kontra 70 000
Hlavní zápletka dramatu Teror je vystavěna jako rekonstrukce fiktivního soudního řízení s obžalovaným pilotem Larsem Kochem (Petr Panzenberger), který odmítne uposlechnout rozkazu svých nadřízených a sestřelí teroristou unesené letadlo se sto šedesáti čtyřmi pasažéry, aby zachránil sedmdesát tisíc lidí na sportovním stadionu, jenž je cílem tohoto „nelegálního“ letu. Na jedné straně tak proti němu stojí pravidla (ústava) ztělesněná státní zástupkyní (Renáta Klemensová) a pozůstalou po jedné z obětí, manželkou Meiserovou (Kateřina Breiská), a na druhé straně zde hraje svou roli stav nouze reprezentovaný obhájcem (Vít Roleček) a Kochovým kolegou Lauterbachem (Petr Houska). Vše je vyváženo nestranným předsedou soudu (Tomáš Jirman), který ke klíčovém rozhodnutí ponouká publikum.

Bez emocionální obscénnosti
V režii Terezy Říhové a v dramaturgii Sylvie Vůjtkové se jedná o zpracování, které je postavené na logicky podložených faktech a argumentech, na což už od samého začátku upozorňuje i samotný předseda, jenž zde figuruje jako průvodce představením. Tato jeho úloha je akcentována i tím, že usedá mezi publikum v první řadě hlediště a do dění vstupuje jen v nejnutnějších případech a vyrovnává tak proti sobě stojící strany. To, že jsou zde emoce eliminovány, podtrhuje i fakt, že na jevišti stále zůstávají pouze státní zástupkyně a obhájce, svědci a obžalovaný se postupně, ale ne za současné přítomnosti, dostávají ke slovu, což zabraňuje zbytečné obscénnosti, která by pak soudcům – divákům mohla bránit při jejich rozhodování. Samotné hlasování pak probíhá anonymně, jelikož publikum si mezi sebou předává archy papíru, kde má svůj hlas vyjádřit čárkou v kolonce s „vinen“ či „nevinen“, nikdo tak není nikým ovlivňován.

Vinen či nevinen?
Onu intelektuální ledovou syrovost dotváří i samotná scénografie podle návrhu Hynka Petrželky, která se drží jednoduchosti. Dominantou jeviště jsou tři pověšené dlouhé archy papíru, které vedou i přes pódium a aktéři po nich chodí, nebo se na nich promítají důležité dokumenty související s případem. Na levém je velkými písmeny napsáno „vinen“, prostřední je prázdný a na pravém stojí „nevinen“. Postupně levý i pravý papír zaplňují argumenty pro daný verdikt a divákovi slouží jako vodítko pro jeho vlastní usnesení.
Neméně důležité jsou herecké výkony, které, až na výjimku Kateřiny Breiské v roli pozůstalé, disponují se sošným výrazem a klidnou intonací hlasu, k jejich rozkolísání dochází zřídka a herci je mají pod kontrolou, což napomáhá k dotváření napjaté atmosféry v sále. S publikem hojně komunikuje jako předseda soudu Tomáš Jirman, který mu dává pokyny a objasňuje dané situace. Oproti němu útočněji s diváky interaguje v roli státní zástupkyně Renáta Klemensová, která dává akcent na slova, jako jsou pravidla, rozum, ústava a život. V opozici jí zdařile stojí Vít Roleček v roli obhájce, který naopak není tak rázný ve svých závěrech ,ale naopak civilně se odvolává ke Kochově intuici a přesvědčení.
To, jak představení nakonec dopadne, záleží na divácích. Ovšem podotkla bych, že není tak důležitý jeho výsledek, jako otázky, které vyvstanou v každém divákovi, k čemuž zde bezesporu dochází a nasvědčuje tomu i ruch v řadách hlediště při hlasování a pak při odchodu do foyer.


Teror
NDM – Divadlo 12 (Čs. legií 12, Ostrava)
premiéra 5. 4. 2018
nejbližší reprízy út 3. 3. a ne 5. 4.