Tanec je jedním z nejstarších umění světa. Jako každé umění je svým způsobem nadbytečný a nezbytný zároveň. Svého času začal člověk hledat kromě obživy také smysl věcí, vnímat a odrážet realitu kolem sebe. V tu chvíli vznikla kultura jako tvorba přesahující existenční potřeby – člověk se stal člověkem.

Tanec a zpěv jsou nám vlastní, přirozené, používají lidského těla přímo jako nástroje. Jsou bezprostřednější než mluvené slovo nebo kresba, působí mimo rozumový rámec. Řeči těla a hlasovým tónům rozumíme intuitivně, na úrovni pudů.

Přesvědčení, strachy, prosby, koloběh lidského života – to všechno naši předci vkládali do rituálních tanců. Postupně se jejich náplň vyprazdňovala, mystická složka se vytrácela, až nabyly společenské nebo zábavné funkce. Klasický balet je ukázkou ryzí krásy vytříbené formy, mnohdy ale zůstává uniformní a upozaďuje obsah. Oproti tomu moderní tanec se navrací ke sdělení, vnitřní náplni. Forma je pro něj samozřejmostí a nutným prostředkem, nikoliv však cílem. Může mít podobu minimalistickou, kontroverzní, „netaneční“, protože ze své podstaty nemá za cíl diváka udivovat nebo bavit. Moderní tanec je zároveň rozmanitější, prolíná a zasahuje do jiných oblastí – mluveného slova, akrobacie, pantomimy, černého divadla etc.

Co všechno je ještě tanec?
Tanec je pohyb deroucí se ven, rodí se hluboko uvnitř, rozkmitává tělo v rytmu vibrací vlastních emocí a vnějších podnětů. Na jednu stranu je dokonale přirozený, na druhou stranu vyžaduje dlouholetou dřinu, kdy se tělo vycvičí k čistému, náhodami nezanesenému vyjádření. Avšak v moderním tanci ani to neplatí plošně. Jsou představení, která angažují amatéry nebo dokonce lidi s určitými tělesnými omezeními. A přesto, nebo dokonce naopak právě proto, jsou výbornými tanečníky – spoutané tělo jen podněcuje a hromadí vnitřní pohyb. Jsou tak nositeli tance jako dechu a vůle života.

Moderní tanec je různorodý jako lidé samotní. Všichni máme rámcově stejná těla, přesto má každý svůj jedinečný pohyb. I v dokonale sehrané choreografii jsou patrné individuální odchylky, které dílu dodávají půvabnou příchuť lidství. Poznávat hnutí cizí mysli promítnutá do tělesných pohybů je fascinující životní zkušeností. Tanec je o životě, o toleranci, o nás všech.

Festival změnil naše povědomí o tanci
Jednou z největších tanečních událostí současné české scény je festival Tanec Praha. Již 25. rokem přiváží do Prahy představení z nejrůznějších koutů světa. Zasloužil se v republice o objevení pojmu moderní tanec po pádu železné opony, vytvořil povědomí o existenci celé kulturní oblasti, která se během komunismu opomíjela a zanedbávala. Festival je tak mimo jiné ukázkou toho, jak několik málo jedinců s pevnou vůlí a vizí může proměnit společnost. Narozdíl od hudby, filmu nebo literatury jsou představení tohoto druhu jen těžce přenositelná a vyžadují spoluúčast diváka. Proto i dnes, kdy jsou informační brány a mezistátní hranice otevřeny, je mimořádně důležité mít možnost zhlédnout, prožít a poznat přímo na domácí scéně to, co by jinak musel člověk jen těžce dohledávat v různých zemích.

Letos probíhá festival od 27. května do 4. července. Přestože jde o významnou kulturní událost, doprovází ho až intimně přátelská atmosféra. Program je zpestřen nostalgickými vzpomínkami na předchozí léta, mnozí umělci se vrátili vzdát hold houževnatosti a energii tváře a motoru festivalu Yvoně Kreuzmannové.

Z osobních zkušeností bych z letošního programu ráda vypíchla křehké a lámavé představení „Lamali Lokta“ s choreografií Karine Ponties – zvláštní, „papírové“ postavičky, zmítané, muchlané a mačkané vnějším pohybem. Dále pak intimně teskné představení Aline Sanchez Rodriguez „Aline not alone“, protkané hořko-sladkými vzpomínkami na dětství na Kubě. Z výbušných rytmů a smutných tónů ovládajících drobnou tanečnici je cítit osamělost, vykořeněnost člověka, jenž musí opustit milovanou, ale rozporuplnou a dusící zemi. Místy jde tento stesk ještě hlouběji, až k předkům, odvlečeným conquistadory před několika staletími z Afriky. Představení „L’Autre“ zase vytváří svůj vlastní abstraktní svět plný absurdního humoru. Skvěle pracuje se světlem a očekáváními, boří stereotypy.

Ještě byste mohli stihnout
Rozhodně si nenechte ujít velkolepé závěrečné představení Akrama Khana „Desh“, které se odehraje 4. července ve Státní opeře. Jeden z předních tanečníků světa zpracovává téma svých bangladéšských kořenů, střetu kultur a generací. Pestrý a rozmanitý program zahrnuje také přestavení v regionech, tématické přednášky, workshopy, site-specific projekty a promítání.