Již 27. ročník festivalu Tanec Praha je za námi a musím konstatovat, že se znovu značně vydařil. Pestrá nabídka představení v Praze a regionech, bohatý doprovodný program s workshopy a site-specific akcemi, besedy s tvůrci a závěrečné vystoupení izraelské Batsheva Dance Company pod vedením Ohada Naharina. To všechno, jak již je každoročně v létě zvykem, přineslo jedinečnou příležitost dotknout se mezinárodního tanečního dění, aniž by proto člověk musel cestovat do aktivnějších evropských metropolí.

Bohužel je zároveň třeba podotknout, že jak prázdnotou zející Hudební divadlo Karlín při zahájení festivalu etablovaným souborem Sasha Waltz & Guests, tak umístění hlavního programu do relativně malých prostor divadla Ponec svědčí o tom, že jde stále o záležitost nepříliš masovou. Mezi návštěvníky patří spíše (polo)odborná veřejnost a lidé nějakým způsobem napojení na tanec, než zarytí milovníci moderního tance či tím spíše náhodní návštěvníci. Což ovšem nikterak nesnižuje význam akce samotné, právě naopak.

Současný tanec neodmyslitelně patří do světové kulturní scény. Bohužel v Česku je stále velice často přijímán s určitou opatrností a rezervovaností. Běžné publikum si při slově „tanec“ či nedej bože „balet“ představí pro mnohé odstrašující bílé legíny obepínající vypracované nohy tanečníka a nařasené sukně skákavých éterických tanečnic. Pokud k tomu dodáte „moderní“, tak se zděsí ještě víc, že půjde určitě o něco nepochopitelného, divně experimentálního a „co si ti mladí nevymyslí“, čemu normální smrtelník nemůže rozumět. Potenciální divák pak raději investuje do jistoty typu multikina, slibující přiměřeně vzrušující zážitek bez excesů.

Částečně proti tomuto předsudku byla namířena i letošní propagační kampaň Tance Praha, jejímž heslem se stalo „za vaše představy neručíme“. Vizuál se skládal z fotografií z jednotlivých představení dokreslených o možné divákovy interpretace. Naivní a vtipné, měly bourat mýtus o komplikovanosti a odtažitosti tance. Apel byl tedy jasný: nebojte se tanci „špatně porozumět“, popusťte uzdu fantazii a nechte se jednoduše inspirovat.

Diverzita jako základ modernity
Přitom přeměna klasického baletu na současný tanec je zcela přirozeným procesem, který zasáhl na přelomu a v průběhu 20. století v podstatě všechna odvětví umění. Asi těžko by se dala například představit situace, kdy by někdo řekl, že nemá rád moderní hudbu, a proto raději poslouchá tu klasickou. Popřel by tak existenci nepřeberného množství žánrů a interpretů, kteří spolu nemusí mít pranic společného.

Stejně tak i v moderním tanci si člověk může vybrat dle chuti. Najde si zde své „písničkáře“, jejichž tvorba se soustředí na tematické (ať už politické, sociální, nebo lyrické) sdělení; ale rovněž „vokalisty“ bezprostředně sdělující emoce a nálady splynutím hlasu (v tomto případě tělesného pohybu) s hudbou, nebo také své rebelující rockery, experimentátory či minimalisty. Velká taneční tělesa a samotáře. Amatéry a obdivuhodné mistry.

Současný tanec není tedy jednolitou masou, kterou by šlo obdivovat nebo zavrhnout. Pod tímto názvem se skrývá nespočet směrů a druhů, jejichž společným jmenovatelem je použití těla jakožto hlavního nástroje vyjadřování. Pokud bych přece jen chtěla zobecňovat a hledat jednotící tendence, řekla bych, že oproti klasickému baletu, primárně orientovanému na čirou estetickou dokonalost pohybu, jde v moderním tanci pozorovat větší intimitu, důraz na individualitu tanečníka a jeho osobitý výrazový aparát, směřování od formy k obsahu.

Dramaturgie Tance Praha s touto rozmanitostí vědomě pracuje a povětšinou nabízí pestrou škálu představení, mezi kterými si každý může najít to svoje.

Přežije-li kultura, přežije i národ
Tanec je stejně jako hudba výjimečný svou univerzalitou, schopností překonávat hranice a mluvit ke každému svou mezinárodní, naší společnou mezilidskou řečí – řečí těla. Samozřejmě se dá mluvit o „francouzské“ nebo „ruské“ škole baletu, nicméně každý pozoruhodný umělec je především individualitou světové úrovně, která sice čerpá ze svých kořenů, ale vychází daleko za jejich rámce. Jinak by se jednalo pouze o dokonale ovládanou loutku. Nemluvě o tom, že většina tanečních souborů má mezinárodní obsazení a spolupracuje s choreografy a scénografy z nejrůznějších koutů světa. Jsou to uskupení individualit spojená na základě osobních a profesních charakteristik k realizaci tvůrčího záměru. Kdyby čeští tanečníci, stále viditelnější a úspěšnější na mezinárodní úrovni, pracovali jenom na základě českých zkušeností a tančili české lidové, asi by tu bylo něco špatně.

Poslední dobou v Česku sílící xenofobní nálady a volání po zachování a obraně národní identity postavením zdí a upevněním hranic by tak měly být odsouzeny jako ze své podstaty směšné a nesmyslné. Samotná myšlenka národa nemohla vzniknout a nevznikla jinak než z konfrontace s elementem „jinakosti“. Jenom z rozdílů a interakce s ostatními pramení a krystalizuje uvědomění si sebe, ať už na úrovni jedince, či státu. Avšak to, co bylo aktuální a historicky přínosné na konci 19. století, nemusí tak úplně platit i pro moderní dobu.

Jediným skutečně jednotícím prvkem může být kultura. Avšak ne v podobě zakonzervovaného Olympu několika význačných jmen, s jejichž tvorbou je většina těch, co se jimi ohání, obeznámena v nejlepším případě z popisu ve středoškolských učebnicích. Ale v podobě živoucí, ať už právě vznikající, nebo aktivně p(r)ožívané, té léty ověřené. Kultura vzniká z pohybu, z výměny, vzájemného podněcování jednotlivých odvětví, z impulsů a pnutí. Z homogenity může vzniknout leda tak plytká šedá biomasa.

Přílišná popularita akce, autora nebo díla ne zákonitě, ale velice často spíše svědčí o jeho lacinosti a podbízivosti. Kultura ve své ryzí, nezpopularizované podobě nikdy nebyla a není záležitostí masovou, vždy stojí a padá na jedincích, na malé hrstce neklidných duší, která se vymyká a neřídí se jen vlastním zájmem. Na ně pak masy nostalgicky vzpomínají a k nim se odkazují, i kdyby je předtím samy udupaly k smrti. Pokud se ale společnost uzavře do sebe, vypudí jakýkoliv „cizí prvek“ a na všechno začne aplikovat ekonomické měřítko (ne)výhodnosti, velice záhy zjistí, že tak zvaný národ je pouhou ztrouchnivělou skořápkou bez jádra.

Tanec Praha je přes svou zdánlivou okrajovost a nepříliš početné publikum nesmírně důležitou složkou našeho kulturního dění. Zasazuje se o to, aby tu stále byla živná půda pro tvorbu napříč uměleckým spektrem, snaží se zprostředkovat celé jedno komplexní odvětví v koncentrované podobě, obnovit totalitou zpřetrhané vazby a zapojit tak Česko do mezinárodní tvůrčí sítě jako rovnocenného partnera. ∞