Začátkem dubna pod záštitou divadla Ponec proběhl v Praze festival Česká taneční platforma – retrospektiva nejlepších představení, která vznikla na tuzemské scéně během loňského roku.

Paradiso souboru 420PEOPLE je dobře vyváženou inscenací, nepřetíženou špatně uchopitelnými významy, ani nesklouzávající k ryze fyzické banalitě. Nebála bych se na ni vzít i člověka, který má o současném tanci jen mlhavou a opatrnou představu. Pozitivní, nabité, zároveň mentálně očišťující představení, z nějž si jako momentku můžete odnést efektní a ve své jednoduchosti geniální obraz: provazy natažené přes celou scénu se zmítají jako zvuková vlna, srdeční beat nebo DNA čisté radosti z pohybu. 420PEOPLE, primárně působící na půdě Národního divadla, zkrátka umí přijít s nepodbízivým, ale pro širší veřejnost stravitelným produktem.

Když není ten správný Flow
VerTeDance – velice silné taneční těleso, jehož předchozí dílo Korekce se právem těší obecné oblibě a sklízí mezinárodní úspěch. Tentokrát ale bohužel, i přes zdánlivě slibnou spolupráci s režisérem Jiřím Havelkou a živý hudební doprovod Beaty Hlavenkové, značně zklamal. Flow mělo být svého druhu taneční meditací, „hodinovým kurzem základních technik štěstí pro čtyři tanečníky a jednu skladatelku,“ jak uvádí anotace. Technicky však jde o hodinové cvičení Tai Chi a ze čtyř interpretů to tři bohužel poctivě tančí. Jednotvárná a dokola se opakující sestava jako choreografie ale naprosto selhává a velice záhy začíná nudit. Zachraňuje to jedině Helena Arenbergerová, která se na tok Chi opravdu dokáže naladit. Každý její pohyb dává smysl. Nevychází z povelů režiséra nebo naučené sekvence, ale jde z vnitřního proudění energie, usměrňovaného tělem. To je ta pravá praxe Tai Chi – naplnit prázdnou formu původním obsahem. Přejít cestu od mechanického opakování k jádru, které si to opakování vyžádá jako jediné možné. Jako Borgesův hrdina se snažil přepsat Dona Quijota řádek po řádku tak, aby sám přišel na úplně stejná nenahraditelná slova jako v originále. Arenbergerová za svůj obdivuhodný výkon obdržela cenu Nejlepší tanečník/ce roku. Rovněž byl oceněn světelný design Kataríny Ďuricové.


Mozaika obyčejné holky z Prahy
Švihla je intimním vyprávěním Terezy Hradilkové o vlastním životě. Krátké věty, úryvky vzpomínek od útlého dětství až po současnost, okamžiky, momentky, mety – to všechno se skládá do mozaiky života „obyčejné holky z Prahy“. Nejsou v něm žádné dramatické zvraty, spíše je záměrně zdůrazňovaná zaměnitelnost, průměrnost, rozmělněnost lidského příběhu. S tím ladí i jednoduchá choreografie, která se zakládá na pouhém skákání přes švihadlo – triviální dovednosti, kterou má snad úplně každý. Dohromady to však vytváří překvapivě funkční celek, ve kterém je ponecháno místo vlastní interpretaci. Velkou roli tu také hraje zvuk, a to jak živá hudba Filipa Míška, tak samotné svištící švihadlo. Odborná porota ČTP ocenila představení jako nejlepší dílo loňského roku.

Uniknout, ztratit se, utéct
Na závěr festivalu se uvedlo Odtržení, vítězná inscenace ČTP 2016. Soubor Farma v jeskyni pod vedením Viliama Dočolomanského se v něm věnuje fenoménu hikikomori. V Evropě je zatím relativně marginálním jevem, ale v Japonsku touto poruchou údajně trpí na milion lidí. Je to v podstatě specifická forma deprese, při které člověk utíká od společnosti a uzavírá se doma na dlouhé měsíce či dokonce roky. Rozšířená je i mezi puberťáky, kteří se zamykají ve svém pokoji a vyhrožováním sebevraždou nutí rodiče tento stav tolerovat a vlastně i svou péčí umožňovat.

Představení předchází instalace, jejíž význam se plně prozradí až na závěr. Divák je vtahován do děje pozorováním cizích těl ve skleněných vitrínách. Podobně obnaženě a zranitelně se musí cítit i lidé, kteří nezvládají tlak společnosti a raději se uchylují do bezpečí mezi čtyřmi stěnami. Choreografie působivě vykresluje marnou snahu člověka zahnaného do kouta vzepřít se vlastním strachům a požadavkům okolí. Je tak moc tlačen být nějakým – efektivním, úspěšným, užitečným, dokonalým, až nezvládá prostě být. Ztrácí sebe a vzdává se svého místa ve světě, jež není schopný obhájit.

Český moderní tanec si v posledních letech nezadá s tím světovým. Je různorodý a osobitý, čím dál tím větší důraz klade na neotřelý hudební doprovod a kvalitní světlo. Vznikají tak pozoruhodné mezižánrové spolupráce a díla, která jsou neoddělitelnou součástí živé české a mezinárodní kultury. ∞


Česká taneční platforma
Manažer roku/Cena Jiřího Opěly: Honza Malik
Tanečník/Tanečnice roku: Helena Arenbergerová / VerTeDance
Taneční inscenace roku: Tereza Hradilková a kol.: ŠVIHLA
Cena diváka: Tejnorová & the Company: You Are Here
Cena za světelný design: Katarína Ďuricová / Flow
festival proběhl od 6. do 9. 4. v Praze