Každý jistě někdy musel dělat práci, která mu přišla úplně zbytečná. Připravovat scénu pro Víťu Marčíka je džob z druhého pólu: ať je to sebevětší námaha, člověka prostě nemůže štvát.

Asi nikdy nezapomenu na chvíli, kdy se na mě kdysi (stavěli jsme tehdy pod širým nebem v rámci festivalu scénu pro jeho divadlo) Víťa otočil a řekl: „Tobě se nechce pracovat, viď?“ V tu chvíli mi to bylo tolik líto – že jsem něco takového musel slyšet zrovna od něj – že jsem popadl, co mi zrovna leželo u nohou… A od té doby pro něj vždycky připravuju divadlo s radostí. Víťa Marčík je pro mě takový malý český Buddha, ačkoliv on by se jistě ve vší své skromnosti tomu označení bránil.

Vždycky, když v létě přijede k nám na malé město strakatá maringotka a z ní se vyhrne on – vlasatý, vousatý, usměvavý pán, se svou ženou a s hromadou dětí, celá Telč jako by se najednou převlékla do pruhovaných trik a odcestovala o století nazpátek. Kočovní kejklíři! Cirkus bude! Romantika jak blázen. A Víťa sám nebo se svým nejstarším synem, s na koleně vyřezávanými loutkami a v kulisách, které mají ten správný „feeling“ komediantské šmíry, hraje po odpolednách divadlo pro náměstí plné nadšených dětí a večer pro záplavu neméně nadšených dospělých.

„Já nemám rozdělené, jestli pro děti, nebo pro dospělé. Rád hraju pro děti – a mířím na dospělé. To mě baví nejvíc. Mám představu, že dětem se má vyprávět normálně. Že bych neměl sklouzávat k nějakému ťuťu ňuňu a tak. Mně je to hrozně protivné. Takže k nim se snažím mluvit normálně – a někdy jsem i ježidědek. Děcka by měla poslouchat, na tom není nic špatného. Když jim něco řekne dospělý, měla by vědět, že mají poslechnout. Možná je to spojené s věkem, že už jsem starší, ale taky je to trochu touha moralizovat – já rád moralizuju tak, že provokuju. Kdyby moralizovali všichni, nebylo by třeba moralizovat. Ale my všichni máme pocit, že můžeme všechno, a o morálce se bavíme málo. Spoustu lidí tím prudím, samozřejmě. Takže to dělám dál.“ Víťa se nebojí mluvit k publiku nejen příběhem, ale i přímo. Vzít si na jeviště pomocníka z publika a mezi instrukcemi s ním mluvit o smyslu života.

„Slýchal-lis kdy co o Kretenském labyrintu?“
Víťa Marčík je hluboce duchovní člověk. Jeho hry na diváka působí obrovskou silou, sdělení těch kejklů není jen v příběhu, ale především v jejich někdy až filosofickém vyznění. „Teď hraju Labyrint světa, ten text je úžasný, moc mě baví, ale je to hrozně těžké představení. Nejvíc mě baví, když ho hraju pro gympláky – já to nemůžu hrát pro učně. Ne, že bych je snižoval, ale… Je úžasné hrát pro gymnazisty, třeťák, čtvrťák, protože oni jsou v období, kdy končí školu a hledají teď cestu k realizaci. To je ta křižovatka, kdy poutník hledá smysl života, hledá, do které ulice půjde.

Předevčírem jsem hrál Robinsona. Robinson je na ostrově opuštěný – to je téma, které můžu hrát, já jsem taky na scéně sám. Tu knížku jsem vždycky hrozně rád četl. Když jsem ji otevřel znovu po čase, zjistil jsem, že pasáže, které mě tam jako kluka táhly – já jsem měl Vyskočilův překlad, kde Robinson rozmlouval s Bohem (většina z nás má pravděpodobně zkušenost s myšlenkově ochuzenou a zkrácenou adaptací Josefa V. Plevy z roku 1956, pozn. redaktora) – ty jsem přeskakoval, nebavilo mě to. A najednou jsem si říkal, že už mě nezajímá ani tak děj, ale spíš chvíle, kdy Robinson hledá, mluví s Bohem.

A taky téma svobody je pro mě důležité. V devadesátém roce tolik lidí začalo žít, že… mohli dělat, co chtěli – a to je hrozně zničilo. Najednou můžeš cokoliv, a ta bezbřehost, když si člověk neudělá nějaký vnitřní řád, neřekne si »tohle už dělat nebudu« – to ho zabije. My nejsme stvořeni, abychom si mohli dělat, co chceme. Člověk potřebuje nějaký řád, nějaké rituály. Proto se dřív rok skládal z různých oslav a postů, někdo zasadil, pak se sklízelo a pořád dokola, a právě to opakování drželo lidi v rozumných hranicích a povinnostech. Ale podobně to máme i my teď. Když nemusíš ráno vstát, tak se nedonutíš. Já vstanu, vyčistím si zuby, v mém věku už se člověk musí rozhýbat… A já třeba vím, že se musím ztišit. Když se ráno nepomodlím, prostě vím, že jsem něco přeskočil. A i když mám později čas a najdu si chvilku, tak už vím, že jsem měl dělat něco jiného, a ten potřebný klid nemám. Když si vyčistím zuby… tělo je důležité, ale musím mít i duševní hygienu. Každý má svůj řád – a má si ho nastavit tak, aby ho k něčemu vedl.“

Ještě více pak Víťova dramatizace Robinsona nebo Komenského Labyrintu světa a ráje srdce zapůsobí, když ho poznáte osobně, mimo jeviště. Když spatříte, jak je klidný a obětavý, ale především pokorný. Pokorný před přírodou, před lidmi a hlavně před Bohem. „Mám vnitřní touhu – musím mluvit nejenom o morálce. Ještě důležitější je, že je tu někdo, kdo nás stvořil a kdo pro nás všechno připravil. Přijde mi, že mnoho lidí se neptá. Pokud jsi zdravý a v pohodě, když se ti daří, nezeptáš se, kdo ti to všechno připravil? Přijdeš k tomu, je to nachystané – a ty se nezeptáš, co za to? A to je mi líto. My se totiž neumíme kolem sebe dívat. Já to cítím skrz svoje křesťanství, ale to je jedno, možných cest je daleko víc, někdo to cítí v přírodě, ve stromech… Já nemám rád, když si někdo myslí, že jenom ta jeho církev je ta pravá… Že jenom ti, kdo jsou s tebou v kostele, mají záruku na spásu, a ti, kteří jsou venku, ne. Já jsem přesvědčený, že Bůh miluje všechny, a nejvíc ty, kteří na něho kašlou. To je jako s dětma – já jsem rodič, a když mi někdo uteče, mám ho rád dál.“

„Po šichtě na pivo, v neděli na fotbal…“
Marčík není profesionální herec. K divadlu se dostal až po revoluci, dva roky hrál v Českých Budějovicích, ale pak musel z kamenného divadla odejít. „Já jsem tenkrát, na začátku devadesátých let, měl pocit, že chodím do fabriky. Jednou jsme už byli připravení na dopolední představení, namalovaní, a najednou někdo řekl: »Nehraje se, nepřišly školy.« A my všichni: »Jé, paráda.« Tak to z nás spadlo, půjdeme na oběd, pohodička… a pak mi došlo – co se to děje? Já byl po dvou letech rád, že se nehraje?! Tehdy jsem si řekl, že se musím sbalit a…“ Od té doby vyráží ze statku v Drahotěšicích u Hluboké nad Vltavou do světa se svou maringotkou bavit lidi, přinášet jim zábavu a zamyšlení. A my se celý rok nedočkavě třeseme, a když tušíme, že je jeho maringotka už za humny, jakoby kouzlem jsou z nás alespoň o maličko vlídnější a radostnější pořadatelé dlouhého a náročného festivalu. ∞