Rudolf Habsburský a Přemysl Otakar II. Postavy, které svým konáním zapříčinily zásadní momenty českých a rakouských dějin, ožívají v neobvyklém nazírání na jevišti Divadla Komedie.

Výsměch moci v kontroverzní historické tragédii Sláva a pád krále Otakara v režii Michala Háby předznamenává, že se nebude jednat o další inscenaci povinné kultury, ale o současné divadlo s experimenty, nahotou i dekonstrukcí původní dramatické látky, aby z ní bylo vyždímáno to, co dějinám zůstalo skryto.

Michal Hába (* 1986)
Michal Hába vystudoval režii na DAMU. Je režisérem, autorem i hercem. Spolupracuje s Městskými divadly pražskými, Divadlem Husa na provázku, Klicperovým divadlem v Hradci Králové a dalšími scénami. Je uměleckým vedoucím divadelní skupiny Lachende Bestien.



Sláva a pád krále Otakara je hrou rakouského spisovatele Franze Grillparzera. Přeložena je Radkem Malým a v celé délce je i vydána. Pro divadelní adaptaci je ale značně zkrácena. Proč sis vybral zrovna toto obšírné historické téma?
Nápad vyšel od Dana Přibyla, dramaturga a ředitele Městských divadel pražských. Našemu inscenačnímu týmu zbylo najít klíč, jak, proč a o čem dnes tuhle historickou látku hrát. Sláva a pád krále Otakara je bez řečí habsburskou propagandou, českého krále Otakara zobrazuje negativně, naopak jeho protivníka, Rudolfa Habsburského, jako ideálního panovníka. Pro mne ale nebylo podstatné se věnovat národním křivdám. Spíš mě zaujal střet dvou způsobů výkonů vlády, dvou mocí rozdílných povah. Stará moc, symbolizovaná Otakarem, je silová. Vládne tvrdou rukou. I hrůzu, kterou pouští, její brutální obraz, je součást její strategie. Rudolf reprezentuje ten měkčí způsob, jak vládnout. A třeba dodat, že o to nebezpečnější – protože je zdánlivě nepřítomný. Společenskou hierarchii ukrývá za možností volby, za obrazem svobody.

Má tahle hra paralelu k dění v dnešní době?
Myslím, že tahle opozice dvou mocí může evokovat vícero dnešních témat a souvislostí. Dá se zmínit třeba i Baumanovo „tekuté zlo“ oproti „pevnému“. Nasnadě je přirovnání s vývojem „po sametu.“ Zdálo se, že s koncem autokratického režimu v roce 89 zmizel jasný nepřítel, že za své problémy si lidé můžou jen sami. Onen pověstný „konec dějin“ je dnes sice všeobecně vysmíván, mentálně jsme v něm ale uvízli. Třeba tím, jak se neustále mluví o „postideologické době.“ V globálním měřítku se nebudu rozpakovat mluvit o neoliberalismu – to je přesně ta ideologie, která vytváří dojem, že je po ideologických střetech a že je jen jedna cesta pro svět, pojem „svoboda“ opakuje jako mantru, která dokáže drtit lidem vlastní solidaritu, a hlavně rozevírá nůžky mezi (super)bohatými a chudými. Jak nám připomíná heslo „system change, no climate change,“ původce vraždění ekosystému planety má svého jasného původce. Superbohatí dneška, respektive ti „rafinovaně mocní“ na způsob Rudolfa dokáží skvěle pracovat s propagandou v současném slova smyslu. Není nutné cenzurovat opozici, stačí když se do veřejného prostoru vrhne spoustu „názorů,“ polopravd, konspiračních teorií a je hotovo. Vliv je možné si zaplatit. Stačí globální situaci znepřehlednit, aby nešlo nastolenou cestu jen tak zvrátit. Dnešním mocným není demokracie ve své současné (a nedostatečné) podobě na překážku, naopak je dobře využitelná, řekl bych, až teatrálně, jako maska.

Kdo vlastní, vládne. Co znamená tohle motto, které hrou prostupuje?
Tato Grillparzerova slova v inscenaci zdůrazňujeme právě v souladu s výkladem o dvou způsobech moci, a především s poukazem na existující společenskou hierarchii. Je zajímavé, že je Grillparzer takto napsal. Když jsem text četl, uhodilo mě to do očí. Po všech těch snahách vykreslit Rudolfa jako ideálního panovníka, přijde jeho posel a Otakarovi to napálí: „sorry jako, ale kdo vlastní, vládne“ a odhalí tak podstatu Rudolfova vládnutí. Zmíním ještě další moje oblíbené verše ze hry: „Když náš dům hoří a hasit nedá se, aspoň ruce při tom ohřejme si.“ Grillparzer samozřejmě nenarážel na dnešní klimatickou situaci, ale v kontextu dneška to v těch slovech úplně zazvoní. Ta slova jsou až morbidně krásná ve své výstižnosti. Věda nám říká, že máme velice omezený čas, než nastanou nezvratné změny. Přesto lidstvo dál jak uhranuté pokračuje stejným směrem. Oba citáty mi přijdou pro dnešní dobu podstatné, ukazují na souvislost kalamitního kapitalismu a ekologické krize. Zároveň je třeba zmínit, že ekologickou krizi je možné vnímat jako způsob, jak se posunout. I lidi, které irituje kritika kapitalismu ve jménu obhajoby lidské důstojnosti a solidarity, jsou najednou ochotnější uznat negativní působení kapitalismu, když dojde na souvislost se změnou klimatu.

V tvé dlouhodobé režijní práci se většinou nejedná o výběr zábavové a odlehčené látky. V čem je tato inscenace divácky náročná?
Je pro mne samozřejmě podstatné dělat inscenace, které se nějak váží k dnešku, to ale neznamená, že bych se vyhýbal humoru. Ba právě naopak. Mám zásadu „ o vážných věcech s humorem“ a naopak. Nemyslím, že by Sláva a pád krále Otakara byla natolik náročná, aby nějakého diváka diskvalifikovala. A myslím, že i přes všechna zmíněná témata je to docela zábavná inscenace.

Machiavelliho Mandragora, satira napsaná na počátku 16. století, zobrazující různost a pokřivenost lidských charakterů, je také pádným odrazem dnešní společnosti. Když nese látka univerzální obsah, lze s ní pracovat kdykoli a kdykoli ji vidět zpracovanou. Co současného najde divák v této Grillparzerově adaptaci?
Jedná se sice o historickou hru, naše interpretace se ale týká dneška a zároveň se nevnímá jako elitářská záležitost. Nebrání se být zábavou. Na scéně je živá kapela a má to sílu. Dá se říct, že je to až fraška. Zároveň snad s klidem můžu tvrdit, že se nám podařilo pouze neparodovat historii nebo „historičnost.“ Ale s humorem a neobvykle nahlédnout povahu moci. Stylem humoru bych skoro řekl, že se jedná o práci „smějících se bestií.“ Narážím samozřejmě na naši divadelní skupinu Lachende Bestien, se kterou jsme naposled v Komedii udělali Nepřítele lidu, ale i ten známý historický stereotyp o Češích. Vysmát se moci je dobrý začátek. Systém to nezmění, ale takový výsměch může být prvním kamínkem na cestě rozdrolení.

Jak dlouho jste inscenaci připravovali?
Klasická doba přípravy inscenace v kamenných divadlech je šest až osm týdnů. Pro Otakara bylo netypické, že se zkoušel ve dvou fázích – před a po prázdninách. První fázi jsme skoro celou prodebatovali. A mělo to smysl. Ve druhé fázi už jsme měli jasno a prostě jsme tu inscenaci nazkoušeli.

Divadlo samo o sobě není úplně demokratický organismus. V poslední době se hovoří o tendenci, že se jeho vnitřní hierarchie popírá a je snaha o jednu linii. Jsi direktivní režisér?
Nejsem ten režisér, který diriguje, odkud kdo má jít. Všechno vzniká v tvůrčím dialogu. Záleží mi na tom, aby zkoušení probíhalo „lidsky.“ Zároveň jsem ale zastáncem režijního divadla. Protože tak mohou vznikat silná díla se silným názorem. V divadle vlastně nejlépe funguje takový ideální komunismus – každý podle svých schopností a možností. Někdo rozumí technickým věcem, tak dělá osvětlovače.
Já dobře vidím věci v celku, tak režíruju. I v divadelních kolektivech většinou stejně vyvstane jedna výraznější osoba, která určuje směr. Ale tenhle způsob práce rozhodně nepopírám, dokonce mu fandím. Sám se k němu ale neobracím.

Je Sláva a pád krále Otakara divadlem „interaktivním?“ A navazuje nějak na tvé předchozí inscenace?
Já sice mám „po brechtovsku“ tendenci rozbíjet čtvrtou stěnu, ale nepotřebuji dělat tu dnes už podle mne přežitou interakci ve stylu, že někdo tahá diváka na jeviště. My jsme tady, diváci jsou v hledišti, hrajeme pro vás divadlo. Zcizování divadelnosti samotné je tedy pro mne způsobem práce nebo principem.

A s tím navazováním: Otakar je třetí inscenace, po provázkovském Hráči a pražském Nepříteli lidu, kde se specificky zveřejňuje režijní dialog s autorem. Ve Slávě a pádu krále Otakara se Grillparzer stal postavou. Nedopisovali jsme jí text, jen jsme Grillparzerovi vložili do úst promluvu jeho vlastní postavy. Díky tomu jsme bez přepisování docílili interpretačního zlomu. Otakar po svém „pádu“ najednou vidí, že je odsouzen k tomu, hrát postavu habsburské propagandy. Text je napsán a nemůže to být jinak, je pevně vázán. Ale zbývá mu „existenciální revolta“ ve smyslu Camusova člověka revoltujícího. V rámci divadla ovšem taková existenciální revolta probíhá skrze divadelní prostředky a jde proti zmíněným divadelním konvencím. Ale nechci prozrazovat. Byť je to podle mě další zábavný prvek a důvod, proč do divadla na Otakara jít.

Čím se opájel Otakar?
Podstatnější je, čím se opájel Grillparzer. Byl to v podstatě šosák, co miloval silné osobnosti a chtěl je básnicky opěvovat. Tahle patriarchální šovinistická kultura – klaním se vám, vy silné osobnosti – mu je evidentně vlastní. Takový Martin Pechlát se až chytal za hlavu, že Grillparzerovi děláme nezaslouženě dobrou službu. Grillparzer napsal k vůdcům vzhlíživé drama s nejasnými situacemi a nedotaženými postavami a my naší úpravou a inscenací z něj děláme autora lepšího než je. Je to samozřejmě troufalé, ale něco na tom je.

Kolik bude repríz?
To nevím, ale doufám, že za to Martin Pechlát dostane nějakou cenu, protože si ji zaslouží. O ty ceny samozřejmě nejde, ale je to skvělá propaganda, aby chodilo hodně lidí a inscenace se hodně hrála. A hodně repríz, režisérovo štěstí.


Sláva a pád krále Otakara
Divadlo Komedie (Jungmannova 1, Praha 1)
Premiéra 15. 9., další reprízy 4. 10., 19. 10., 16. 11