Postavy Reje zejí prázdnotou; chybí cit, morálka i rozum.Vyprá­zdněnost přestává být nešťastnou výjimkou a stává se normalitou. Možná byla běžná vždycky, jen jsme si to nechtěli přiznat. Inscenačnímu týmu Schnitzlerova Reje se podařil skvělý vtip. Právě prázdnotu duše totiž chápe jako prostor, v němž lze teprve něco smysluplného říct.

Dramatik, spisovatel a lékař Arthur Schnitzler se odvážil inscenovat Rej teprve po dvaceti letech od soukromého vydání. Premiéra vyvolala skandál povzbuzený sílícím antisemitismem. Sokratovská žaloba za nemravnost padla na divadlo i autora, a Schnitzler inscenování hry doživotně zakázal. Dnes před nás Rej klade zásadní otázku: Dokáže nás ještě něco šokovat? Pokud ne, měli bychom se znepokojovat?

Nikdo nejedná
Na jevišti se střídají dvojice složené z desetičlenného obsazení. Děj sestává z deseti zastavení, která od sebe dělí téměř rituální skupinový tanec představující sexuální akt. Jednotlivé scény se prolínají skrze postavy, jež do nich vstupují a opět z nich vystupují. Jakýkoli projev exaltovanosti je tupý. Vše, včetně postav, podléhá výraznému schematismu a mechaničnosti. Postavy na scénu přiváží tramvaj; po každém výstupu, který strukturně kopíruje ten předchozí, zůstávají herci na scéně. Jako odložené loutky, jen místy slabě vzrušené, přihlížejí svým nástupcům. To všechno směřuje k důsledné sondě do povahy lásky a toužení.

Pokud je v milostných replikách přítomná touha, pak je slepá. Voják si ani nevšimne, že se sexuálně oddává prázdnému místu v koutě jeviště. Postavy se fyzicky téměř nestřetnou. Neustále kolem sebe krouží, jako by tento hypnotický pohyb sloužil výhradně zvýznamnění slov. Ačkoli se dialogy točí kolem sexu, zůstává milostný akt přítomen spíše ve slovech než v akci, což umožňuje jeho širší pochopení.

Inscenace ponechává milostnou faleš a manipulaci bez odsudku, ale nebanalizuje je. Naopak prohlubuje existenciální významy replik jako „Kam to jenom jdeme, probůh“, přičemž význam kontrastuje se situací, v níž roztoužená dvojice služky a vojáka mizí v křoví. Směšně i vážně vyznívá také zvolání, „život je tak prázdný, tak nicotný“. Ukazuje se, že slova nemohou být vážná, dokud nejsou konkrétně situována. Jenže žádná z postav vlastně nejedná. A tak je vážnost slov neustále prověřována vyprázdněností.

Kdo to říká, ten to je
Překladatel hry Pavel Novotný představuje svět Reje jako svět snový a „skrznaskrz vylhaný“. Jednotlivé repliky jsou pronášeny tak, že jsou osvobozeny od postav i prostoru. Díky tomu může divák zachytit jejich dvojsmysl, odhalit přelétavost jazykového významu. Jednoduché repliky lásky, které nenesou patos postavy, usvědčují člověka z falešnosti. Cokoli zazní, může znít jinak, nebo být adresováno jinému. Přitom jsme přirozeně zvyklí lež kategoricky odmítat.

V tomto smyslu má Rej nadčasovou schopnost otáčet morální pokleslost proti těm, kteří se nad hrou pobuřují. Ukazuje, že člověk tváří v tvář druhému zůstává vždy pouze sám sebou, i když miluje. Milovat pak zřejmě do určité míry znamená přesvědčovat se o tom, že milujeme. Schnitzler zjevně vytušil, že lidská sexualita tento podstatný aspekt člověka vystihuje. A v inscenaci je tento postřeh doveden do maximální, ale netriviální výmluvnosti.

Monumentální prázdnota
Jevišti dominuje v zadním plánu mapa Hitlerova vysněného města Germanie, jak jej navrhl „dvorní“ architekt Albert Speer. Přítomnost města je hrozivá, ale vzdálená jako sen, který bude zapomenut. Také zprvu působivé přijíždění a odjíždění tramvaje postupně přestává divák vnímat. Její oslnivé světlo, líná kouřová clona a mohutný oblouk klenoucí se nad jevištěm mají ten efekt, že skutečně monumentální se nakonec zdá být prázdnota scény. Postavy jsou v ní, vzdor extravagantním, lascivním kostýmům, nepatrné a směšné. Scénografie by významově klidně obstála jako svébytná instalace.

V době, kdy Schnitzler Rej psal, byl sen populárním výzkumným materiálem. Inscenátoři tuto snovou magii citlivě využívají. Díky hypnotickému opakování gest, pohybů, slov a přechodům z jedné scény ke druhé se může divák soustředit na text. Má všechny nástroje, aby se mohl pustit do archeologie významů. V monumentální prázdnotě s napohled obyčejnými slovy pak nezbývá než začít myslet. Nebo se dobře zasmát, přijde na to.

Rej
Stavovské divadlo (Železná, Praha 1)
premiéra 3. 11. 2022 19:00
nejbližší repríza ne 14. 5. 19:00