V listopadu jsme slavili třicetiletí Sametové revoluce s povzbuzujícím heslem „Díky, že můžem!“. Ke spoustě věcí, které mimo jiné umožnila nově nabytá svoboda, patří také rozkvět českého moderního tance. Na to, jak to s ním bylo, je a snad i bude, jsem se zeptala paní Yvony Kreuzmannové, zakladatelky divadla Ponec, ředitelky festivalů Tanec Praha a Česká taneční platforma, a ženy, bez níž by dějiny současného českého tance vypadaly úplně jinak.

Jak vypadala česká taneční scéna před třiceti lety a dříve?
Ptáte-li se, co bylo dřív, nemohu se ohlížet pouze k 80. letům, protože tanec v Čechách vzkvétal už po celé období první republiky, jakkoli byly tzv. „bosonožky“ brány podstatně méně vážně, než oficiální scéna. Ještě v roce 1946 vyhrála Jarmila Kröschlová choreografickou soutěž v Kodani a to byl asi poslední záblesk svobodného tanečního projevu pro následujících více než čtyřicet let.
Na profesionální bázi posléze současný tanec prakticky neexistoval, pouze neoklasický, kam patřil např. obdivuhodný Pavel Šmok. Teprve koncem 80. let se vyrojily pokusy tuto situaci změnit, Jan Hartman založil soubor Unia Nova a Richard Hes UNO, každý naprosto z jiných pohnutek a s jinými zkušenostmi, nicméně naznačili cestu novým směrem.


Yvona Kreuzmanová (* 1963)
Absolvovala TK HAMU 1991 (teorie tance, dipl. práce: Jan Reimoser), jednoroční stáž ve Francii a Švýcarsku, později v USA aj. Od roku 1991 je ředitelka a dramaturgyně festivalu Tanec Praha. Jako vůdčí osobnost a pohotová manažerka rozšířila festival o řadu aktivit na podporu českého moderního tance, vzdělávání a vytvoření první stálé taneční scény v Praze.



Dalo se pak v tomto oboru tvořit za komunismu?
Nedalo mimo underground. Současný tanec dává obrovský prostor individualitě a osobitosti, to nebylo cílem totalitních leaderů, ti měli mnohem raději padesát stejných labutí ve sboru, klasický dril, jedna jako druhá…

Jaké bylo povědomí o současném tanci za železnou oponou? Přece jenom se tanec těžko sdílí samizdatem nebo potajmu chytá na zahraničních frekvencích rádia.
Izolace tance odkázaného oficiálně jen na ruskou baletní školu nebo folklór tu byla obrovská, přesto se dalo – de facto na úrovni undergroundu – zkoumat moderní směry, sledovat filmy na ambasádách; ve Francouzském institutu někdy promítali krásné filmy o tanci, nejen baletu, kromě toho jsme někteří vyhledávali materiály v knihovnách těchto institucí a taky např. chodili na tajné projekce filmů k našim kamarádům.

Za uplynulých třicet let jste se stala jednou z nejdůležitějších postav české taneční scény, její sjednotitelkou a bojovníci za její existenci. Měla jste na začátku jasnou představu, kam tu cestu chcete směřovat? Jak moc se ta představa naplnila?
Měla jsem jasno v tom, že se chci dozvědět mnohem více o současném tanečním umění a sdílet je s diváky – laiky i profesionály – tady u nás. Těch padesát let izolace jsem cítila jako velkou nespravedlnost, tak jsem si řekla, že to musíme prostě nějak dohnat. Bylo to naprosto přirozené, na prvním místě zvát umělce, kteří jsou na světové špičce, a my je dosud neznali, k tomu umožnit našim umělcům nejen je vidět, ale také zažít jejich práci aspoň na workshopech, open classes apod. Pak vytvořit platformu pro prezentaci naší taneční tvorby a v neposlední řadě prostor – divadlo pro tanec, to byl největší oříšek.


Rozumím tomu správně, že taneční platforma je spíše určena pro představení českých tvůrců zahraničním producentům a teprve Tanec Praha je tu pro diváka?
Česká taneční platforma vznikla na základě inspirace podobnými akcemi v zahraničí v polovině 90. let právě s tímto cílem, ale podařilo se ho naplňovat mnohem později. První dekádu této akce jsme byli rádi za účast deseti až patnácti kolegů ze zahraničí, teprve poslední roky se zájem mezinárodních expertů zásadně zvýšil, pohybuje se kolem sta osob, což je skvělé, vypovídá to o stále silnější pozici českého tance ve světě. Na platformu jezdí i partneři z regionů, kritici, to vše jsou rovněž diváci v tom nejlepším smyslu slova.

Jak si stojí čeští tanečníci v zahraničí?
Dnes už výtečně. Řada představení má turné po celém světě, nacházejí příležitosti k tvůrčím rezidencím, ale i přímé koproducenty, což jsme si před třiceti lety vůbec neuměli představit.

Poslední dobou mám pocit, že dramaturgie Tance Praha je velice nevyrovnaná. Jsou představení, která člověku navždy utkví v paměti, a jsou pak taková, jež celá protrpí a zapomene. Jak vybíráte představení, která se na festivalu objeví? Jak často vás tvůrci odmítnou?
Současný tanec je obrovsky různorodý, bohatý, pestrý. To, co si třeba vy protrpíte, může být pro někoho jiného životním zážitkem. Nikdo nerozhoduje o tom, co je „to správné“, nicméně věřte, že profesio­nálové, a s nimi pracuji, jsou schopni rozpoznat kvalitu a shodnout se na ní. Nás žádní tvůrci neodmítají, naopak, jsme vystaveni obrovskému tlaku a zájmu umělců účinkovat na festivalu Tanec Praha a vracet se na něj. Věnujeme dramaturgii festivalu velkou energii, zhlédneme s mou uměleckou spoluředitelkou Markétou Perroud kaž­dým rokem asi třista děl naživo a neméně na videu, ta nabídka je obrovská. My si můžeme dovolit pozvat jen desítku děl, o kterých jsme opravdu přesvědčeny, že by je tu lidé měli vidět, že nám otevírají nové cesty k vnímání umění. A dbáme právě na různorodost tak, aby si každý divák mohl najít to své. Někdo má rád koncept, jiný fyzično nebo třeba přesahy do dalších oborů, my se nebráníme ničemu z toho, pokud je to opravdu kvalitní.

Například inscenace Korekce se dlouhodobě těší oblibě veřejnosti i bez zbytečného vysvětlování. Čím si myslíte, že získala českého a zřejmě i zahraničního diváka?
Korekce má za sebou více než sto repríz, rezonuje po celém světě, protože má jasný, silný koncept, skvělé interprety, živou hudbu, prostě je to vynikající konstelace. Taková představení nám dělají skvělé jméno v zahraničí a umějí naplnit divadlo.

Vím, že se maximálně snažíte o propagaci svých projektů a o práci s divákem. Mám ale pokaždé pocit, že v sále stále potkávám ty samé tváře a že je většina lidí víceméně z oboru. Vidíte ještě nějaké mezery v komunikaci s divákem?
Nepochybně existuje skupina diváků, kteří tanec sledují dlouhodobě a vracejí se k nám i do dalších prostor, které se tanci věnují. Zároveň je právě festival Tanec Praha velkou příležitostí oslovit širší veřejnost a to se daří. Nejen v Praze, ale pozvolna i v regionech, což považuji za velmi cenné. V poslední době jsme díky angažmá mladých posil do týmu komunikace zlepšili aktivitu na sociálních sítích a oslovujeme tak výrazněji mladé lidi, kteří k nám chodí stále více. Poprvé jsem se také potkala s influencerkou a těším se, až dorazí do Prahy a předá své zážitky tak, jak je zvyklá. Zapojení do evropských projektů nás hodně inspiruje v práci s různým publikem, od dětí až po seniory.

Současný tanec na rozdíl od klasického baletu nelpí jen na kráse a preciznosti. Na jedné straně jazyk těla je mezinárodní, na druhé pro laického diváka je často špatně uchopitelný. Myslíte si, že by se měl obsah představení lépe komunikovat například doprovodným textem?
Tanec dává divákovi obrovskou svobodu pro vlastní interpretaci, nemyslím, že bychom se měli pokoušet ho příliš svazovat texty. Anotacím v programech, katalogu apod. přesto věnujeme velkou pozornost s plným vědomím, že zkrátit do jednoho dvou odstavců kvanta informací, která si můžete k jednomu každému dílu dohledat, je vždy těžké a neúplné. Ale nabízíme i řadu doprovodných akcí, moderované i neformální diskuse po představení, filmy apod.

Dokážete si představit, že by současný tanec měl v Česku pravidelnou akci, oblibou a návštěvností srovnatelnou s Karlovarským filmovým festivalem? Nebo je odsouzen zůstat marginálním oborem?
Současný tanec má každoročně na závěr divadelní sezony festival Tanec Praha a ten se rozrostl do více než 20 měst a obcí po celé ČR. Obliba a návštěvnost nemůže být nikdy srovnatelná s tradičními obory, které tu mají kontinuitu, ať už je to film, nebo hudba. Ale těší mě ten stoupající zájem s plným vědomím toho, že tanec nikde není mainstreamem, ale budí zvědavost veřejnosti, a my známe hodnoty, které přináší. Dokáže skvělým způsobem obohatit kulturní rozhled naší společnosti, navíc naplňuje stále více i sociální funkce.

Co chybí Česku, aby tu vznikl festival jako v Edinburghu nebo Avignonu?
Vážně myslíte, že megalomanské akce někomu chybí? Máme své festivaly a věřte, že mnohé jsou vysoce ceněny v rámci celé Evropy, podívejte se na seznam členů České asociace festivalů – máme na co být hrdi. Já už nejezdím do Avignonu ani Edinburghu, pro mne kvantita nenahrazuje kvalitu, naopak. Věřte, že nás vnímají v zahraničí mnohem lépe, než to vidí leckdo tady, to je takový fenomén naší země – stále podceňovat a marginalizovat i to, co má vysokou hodnotu.

Kde vidíte českou taneční scénu za dalších třicet let?
V Evropě, ve světě, ale v neposlední řadě také na profesionální úrovni nejen tvorbou a interpretací, ale i podmínkami. Intenzivně pracujeme na vizi Domu tance, tedy skutečného zázemí pro tvorbu, výzkum, profesionální realizaci inscenací, ohodnocení ceny práce umělců a jejich týmů působících „na volné noze“. K tomu povede ještě nelehká cesta, ale už vidím světýlko naděje.