Tanec nejen pro zasvěcené

Začátkem dubna již po čtyřiadvacáté proběhla Česká taneční platforma – přehlídka toho nejdůležitějšího ze současného českého tance za uplynulý rok. Ocenění se rozdávala v kategoriích nejlepší inscenace, tanečník/ce, světelný design a manažer/ka roku.

Za pozitivní musím označit plné sály a pestrost nabídky: Česká taneční scéna žije a produkuje poměrně velké množství představení. Poněkud zklamáním však stále zůstává, že se ty sály plní vesměs odborným publikem. A zrovna letos bylo více než jindy zřejmé, že chyba není jenom na straně laiků, neochotných riskovat a zabrouzdat do něčeho tak neuchopitelného a nepředvídatelného jako je moderní tanec, ale i na straně tvůrců a interpretů inscenací.

Nemyslím si, že by umění společnosti cokoliv dlužilo a že nemá právo na existenci, pokud se nepřizpůsobí vkusu a chápání lidí mimo branži. Je ale smutné, že se tak trochu zamotává do sebe a ani se nesnaží vykročit směrem k divákovi. Nejde ani tak o to, aby mu obyčejný smrtelník rozuměl, abstraktní tanec se dá vnímat stejně dobře jako abstraktní obraz, ale aby představení bylo ucelenější a nutilo diváka ke spoluprožívání, vtahovalo dovnitř.

Většina toho, co jsem stihla letos vidět, trpělo bohužel stejnými neduhy: přílišná rozvláčnost, nedotažená režisérská práce, neodůvodněná nahota, křečovitá snaha o interakci s publikem, neschopnost vdechnout představení kouzlo divadla.

Práce s časem
Některá díla působí, jako kdyby postrádala postprodukci: Kriticky shlédnout, prostříhat, sjednotit, smontovat na optimální délku, během které dokážou tanečníci udržet divákovu pozornost a vlastní koncentraci. To se týká především (ale zdaleka nejenom) jinak talentovaného a oblíbeného souboru VerTeDance a jeho vcelku vtipně vymyšleného konceptu představení jako návodu ke vnímání současného českého tance „Pojďme na tanec!“.

Nahota
Osobně mě nepobuřuje ani neodpuzuje, když už nic jiného, může odhalení tanečníků vnést do díla další estetický rozměr. Avšak na mnohých místech mi přijde vnitřně neospravedlněná až bezdůvodná. Působí pak spíše rušivě a směšně. Skoro by se daly na začátku představení uzavírat sázky, jestli se budou svlékat, nebo ne. Například v díle Kabaret Velazquez mělo smysl v rámci reprodukce obrazu Venuše před zrcadlem, ale sukně tanečnic z pouhých pevných konstrukcí bez látky stejně dobře mohly být vyplněné. Viktor Černický v představení Creep by podle mě také dokázal zprostředkovat svou křehkost a odtrženost i méně prvoplánovým způsobem, než je tanec bez oblečení. V tomto případě ale byl na prvku nahoty postaven celý koncept, takže je to samozřejmě subjektivní a diskutabilní.

Mluvené slovo
Současný tanec existuje na pomezí mnoha disciplín, žánrů a výrazových prostředků. Proto by bylo potěšující, kdyby se po jednotlivých nástrojích nesahalo, protože jsou nejjednodušší, ale protože jsou nejvhodnější a celkový obraz více doplňují, než zbytečně zamlžují. V záplavě mluveného slova plného volných asociací, metafor a myšlenkových skoků se divák ztrácí, byť v psané podobě by mu třeba nedělalo potíže. To bylo například slabším místem představení You Are Not the One Who Shall Live Long. Úspěšná dvojice tvůrců Linda Kapetanea a Jozef Fruček nikdy nepostrádala schopnost vyjádřit se až pronikavě ostře. Tentokrát ale slovo na začátku a konci představení nevnášelo žádné jasno a mohlo být mnohem efektivněji vyměněno za hudbu ke zprostředkování nálady, když ne myšlenky.

Tanec má přednost ve své internacionálnosti. Může přinutit diváka prožívat dění skoro až fyzicky, sdělit myšlenku, aniž by musel sahat po do jisté míry omezujících slovech. Měl by využívat primárně řeči těla, protože to umí nejlépe.

Křečovité pokusy o interakci s divákem
Překračování pevně dané hranice oddělující jeviště a hlediště může být vtipné a elegantní. Pokud například interpret navazuje kontakt s publikem krátkým vystoupením z role, pohledem na sebe sama ze strany, výměnou reakcí s diváky. Ovšem letos dominovala „klaunská“ podoba: nevyžádaný fyzický kontakt, vybízení nepřipraveného diváka k aktivní účasti. To všechno působí spíše oboustranně trapně a vytváří zbytečnou nervózní odtažitost v hledišti.

Kouzlo divadla
V divadle, které člověka pohltí, nevidí omezenost a umělost kulis, spoluvytváří interpretovu realitu svou vlastní imaginací. Vyjmenované neduhy však dohromady způsobují, že člověk neustále hledí do „kuchyně“ představení. Nemůže se oprostit od toho „jak“ a „proč“ a jednoduše vnímat „co“. Mimoděk se mu z úst dere Stanislavského „Nevěřím!“.

Klasický balet je ukázkou dokonalé formy. Moderní tanec prahne po sdělení a nabývá nejrůznějších podob a tvarů. Zkouší, experimentuje, vyvíjí se. Je jasné, že se neubírá jasnou a vydlážděnou cestou; že bude padat a chybovat. Má na to ve své relativní nedospělosti právo. Tím spíše pokud se jedná o český současný tanec, který začínal teprve po revoluci. Nicméně má veškeré předpoklady, aby konečně vyrostl z těch svých spalniček a příušnic a vykvetl do krásy. ∞


Festival Česká taneční platforma proběhl od 4. do 7. dubna v Praze

Manažer roku / Cena Jiřího Opěly
Lucia Kašiarová / Studio ALTA