Současné dění ve světě už nás něžně neobchází, ale nemilosrdně nás do sebe vtahuje. Většinová společnost vnímá, že hranice společenské a kulturní identity jsou narušeny. Mnohem víc jsou ale v nebezpečí naše osobní hranice. Protože jsou křehké, vystavěné na neúčastné pohodlnosti středoevropského blahobytu, který je nyní ohrožen. Může být v takový moment nápomocné umění? Bláhovost? Jen z části.

Necelé tři dny jsem strávila zavřená v jedné místnosti s dalšími skoro třiceti neznámými lidmi v prostorách Divadla Archa – workshop s Jessicou Litwak na téma sociálně angažovaného divadla. Ač toto spojení může navozovat představu pochodující mládeže s mávátky v rukách a radostným úsměvem na tváři, podstata spočívá naštěstí v něčem jiném. Angažovanost v tomto případě znamená účastnost – na něco je poukazováno, něco je kritizováno, něco je řešeno přímo na scéně (jež může být kdekoli). Úryvek z reality je vytržen a vtažen do divadla. Oběť, která není v realitě vyslyšena, se na scéně stává středem pozornosti. Problém, který se zdá být v realitě neřešitelný, je na scéně zkoumán. Divadlo přestává být tichým uměním a stává se aktivismem, což se projevuje i tím, kde se odehrává – válečné zóny, vyloučené lokality, malé vesnice, ale i nijak významné prostory. Tím nejpodstatnějším, co mi workshop přinesl, nejsou jednotlivé techniky a poznatky, ale konkrétní zážitky Jessicy. Připomínaly problémy, s nimiž se současná česká společnost potýká, a zároveň inspirovaly k jejich řešení.

Mise: Sociální a osobní změna
Jessica Litwak je uměleckou ředitelkou skupiny H.E.A.T. Collective, přičemž H.E.A.T. je zkratkou pro Healing, Education, Activism a Theatre. Pracuje například s principy dramaterapie a psychodramatu, divadlo ale využívá i jako prostředek ke kritice, jako prostředek ke změně.

Čím častěji se člověk setkává s lidským utrpením, čím častěji je svědkem nespravedlnosti, nezájmu a bezmoci, tím víc může pohlížet na umění i jako na nástroj, který by měl pomoci řešit, a ne pouze kličkovat, aby se náhodou „nenamočil“. Každá forma divadla je v určitém směru cenná, bezcenná je pouze ta, jež nemá žádný smysl, pro nikoho – ticho po pěšině, ticho po divadle. Je laciné myslet si, že lze divadlem změnit svět, ale jak říká Litwak, je možné jeho prostřednictvím ovlivnit jednotlivce i komunity.

Námět na hru, která se nás dotýká
Divadlo může zprostředkovat setkání a tím způsobit posun, který se projevuje možná „jen“ v rámci dané lokality nebo skupiny, může způsobit změnu „jen“ v jednom jediném člověku, to ji ale nedělá méně hodnotnou. V otázce sociální problematiky dnes v naší zemi vystupuje do popředí téma uprchlíků. Strach. Strach z neznámého je přirozený, to, jak s našimi strachy naložíme, je věcí individuální. V momentě, kdy dáváme najevo, že se něčeho obáváme, stává se z nás automaticky oběť. Je to jakási forma obrany. Bojím se, jsem zranitelný, mám právo na to schovat se v koutě, mám právo se bránit, jako by strach člověka opravňoval k čemukoli – k nenávisti, neúčasti, nebo zdánlivě neškodné apatii. Jako by byl strach omluvou pro všechno. Do jaké míry je ale role oběti skutečná a do jaké míry je to jen manipulace, nebo výmluva k chování, za něž kvůli našemu strachu „nemůžeme“?

Pozvat strach na scénu a sledovat, co se stane
Divadlo může být právě tou křehkou spojnicí, jež umožní řešit problém zespodu, tedy nikoli formou nekonečného proudu zpráv šířených skrze neosobní média kamsi do vesmíru, ani skrze prohlášení politiků, kteří taktéž promlouvají ke všem a zároveň k nikomu. Sociálně angažované divadlo pracuje s konkrétními lidmi, pomáhá jim překonávat traumata, formuje komunitu, zbavuje předsudků. Jessica například uváděla zkušenost, kterou zažila v Iráku. Při práci s místními ženami se v jeden moment rozplakala: „Omlouvám se za to, co udělala má zem té vaší.“ Uvědomovala si, že reprezentuje něco, co jejich utrpení přímo způsobilo. Odpovědí jí však bylo přijetí, ženy ji nevnímaly jako nepřítele, ale jako lidskou bytost. Už samotné setkání lidí z dvou různých kultur, z dvou zemí, jejichž vztahy jsou mírně řečeno problematické, umožnilo změnu. Svědkem takovýchto „malých“ proměn prostřednictvím divadla je prý Jessica neustále, změny díky drobnému lidskému kontaktu, díky vlastní zkušenosti, osobnímu prožitku.

Je to volba
Podle Litwak je práce s každou skupinou jedinečná, proto využívá různých technik – někdy práci s hlasem, jindy psaní, improvizaci… V rámci workshopu jsme například vytvářeli loutky. Každý modeloval svou vlastní postavu, utvářel její charakter. Hrdina, nebo oběť? Kým je? Jak vystupuje vůči ostatním? O čem přemýšlí? Jak se pohybuje, jak mluví, co říká? Měli jsme možnost se skrze loutku vyjádřit, ať už představovala nás samotné, historickou postavu, nebo jen fantaskní bytost. „Myslím, že je mým životním posláním inspirovat ostatní, aby se sami svobodně vyjádřili,“ říká Litwak. Uznává, že je její práce náročná. Podle ní se člověk jako statečný nerodí. I ona se často bojí, a proto se neustále musí vědomě rozhodovat pro to být statečnou. Je to volba každého z nás, každý z nás může být sociálně angažovaný (nebo raději „účastný“). ∞


Workshop Sólové a skupinové techniky sociálně angažovaného divadla proběhl v rámci mezinárodního festivalu Akcent. Workshop vedla Jessica Litwak, americká herečka, dramatička, lektorka, dramaterapeutka a aktivistka; umělecká ředitelka H.E.A.T. Collective a New Generation Theatre Ensemble.