Hrobník je jedno z mála představení, které z původního repertoáru Staré arény, myšleno období do rozpadu souboru začátkem roku 2019, mohou diváci zde ještě na této scéně zhlédnout. V tomto případě se jedná o monodrama, ve kterém v roli titulního hrdiny exceluje herec René Šmotek pod režijním vedením Petera Gábora.

Inscenace vznikla podle stejnojmenného dramatu Jana Kameníčka, ve kterém se, podobně jako i v autorových prózách například Daidalova zoufalství, projevuje silný existencialismus, neboť hlavním hrdinou je outsider hledající východisko ze svého zoufalého života. Hrobník se tak nápadně podobá Fuksovu Karlovi Kopfrkinglovi nebo Kafkovu Josefovi K., jejichž příběh postupně graduje ve fatální šílenství. Kameníček však na rozdíl od zde zmíněných tuto postavu zachycuje již od raného dětství až po omšelé stáří, tudíž postupně vychází na povrch, jak se člověk stává vyhnancem na pokraji společnosti.

Zpověď adresovaná publiku
V případě režie Petera Gábora je nutné podotknout, že se jedná o nynějšího šéfa činohry Národního divadla moravskoslezského, a tak představuje Hrobník tvůrčí experiment na malém prostoru, kterým disponuje Stará aréna. To neplatí v případě Reného Šmotka, jenž sice má stálé angažmá v Jihočeském divadle, ale jeviště Staré arény zná jako jeden z prvních členů Komorní scény Arény, jež zde do roku 2005 sídlila. Tento fakt se tak projevuje i v rámci podání samotného hrobníka, neboť toto existenciální drama pojímá jako upřímnou zpověď adresovanou do řad diváků. Využívá tak komorní atmosféry v sále, s publikem udržuje oční kontakt a gesta, pohyby i slova míří do něho. Šmotkovo tempo mluvy je pomalé a srozumitelné, stejně jako emocionální naladění hlavního hrdiny, které v kritických situacích, jako například jeho první pohřeb – zakopání kočky, transformuje z civilního herectví na velice expresivní, obzvláště působivé je když se třese a křičí. Peter Gábor tak hrobníka zobrazuje, na rozdíl například od Fukse, jako člověka citlivého, byť kvůli traumatickému dětství bez matky i chladného, ale to platí zejména ve vztahu k ženám.

V semknutí
Šmotkovo ztvárnění hrobníka doplňuje také vlastní prostor navržený Michalem Syrovým, v němž se nachází pouze stůl se židlí, na kterém leží zavařovací sklenice, v níž se nachází zapálené svíčky nebo voda. Herec dále disponuje několika málo rekvizitami – například kovový kýbl, kufr, baterka, hlína nebo mísa. Ze všeho nejvíc však dominuje stůl, jenž v některých chvílích také představuje samotné čtyři zdi, které hlavního hrdinu chtě nechtě obepínají, a on podléhá strachu i touze nahlédnout za ně. Často se tak Šmotek záměrně dostává do křečovitých pozic, neboť se jako hrobník schovává pod stůl nejen publiku, ale také sám sobě. Ponurá, ale především skromná scénografie je doplněna i jednoduchým kostýmem složeným z hnědých volných kalhot, bílé košile a šátku. Pokud dochází ke změně vzhledu, děje se tak před zraky publika, například jde o situaci, kdy se hrobník chystá na svou svatbu, nebo když opouští ony hřbitovní zdi.

Monodrama Hrobník lze tak označit za precizně zvládnutou inscenací dua Gábor a Šmotek, která odhaluje outsidera v jeho křehkosti a bezbrannosti vůči okolnímu světu, avšak zároveň poukazuje i na jeho nedostatky a hranice. Zároveň Hrobník v určitém smyslu připomíná staré dobré časy Staré arény, která před svým rozpadem představovala v ostravském divadelním kontextu nejvíce alternativní scénu své doby.