Slavný román o muži, jenž vybočoval přesmíru trčícím nosem a omračujícím charismatem a který pro hrdost a pravdu šermoval verši a trestal francouzskou šlechtu za její přepych a faleš. V pátek, 27. září tohoto roku, uvedlo Národní divadlo Brno první premiéru v sezóně, titul Cyrano de Bergerac. Přesto, že právě verš můžeme pokládat za nejdůležitější komponent, kterým je příběh sdělován, přední scéna v Brně byla poměrně odvážná, jedná se o inscenaci baletního souboru.

Samotářství zamilovaného Cyrana je mu přítěží při pomáhání Kristiánovi, aby získal srdce Roxany. Musím se přiznat, že se nepokládám za velikého znalce pohybového divadla, proto jsem volbu osekání leckde komplikovanějšího příběhu bral jako výhodu, která mi dopřála čas, abych na sebe nechal primárně působit tanec v kombinaci s hudbou.

Samotná struktura inscenace byla velmi zajímavá. Tanečníci se na začátku setkávají jako renesanční herecká trupa, aby si z malého stolečku uprostřed scény rozdělili atributy příznačné pro hlavní postavy románu. Na posledního tanečníka zbyl velký nasazovací nos, se kterým se bude skrze postavu Cyrana sbližovat po celou dobu inscenace. Ve stylizaci úvodu však vidím první základní problém. Naznačit, že každý z nás jsme více či méně Rostandovým hrdinou, mi připadá velmi zajímavé. Postava je plná mnoha pozitivních a negativních vlastností, můžeme v ní spatřovat sebe samé a následně se v ní shlédnout nebo ji odsuzovat. Ovšem stylizovat hereckou družinu do podoby archetypů commedie dell’arte pak vyznívá jako nejjednodušší aluze na dobu, ve které se děj odehrává. Pakliže Bubeníček chtěl zdůraznit právě typizaci Cyrana, působí tato stylizace jako prvoplánové řešení.

Atribut nosu jsem vnímal velmi intenzivně. Pod ním si Cyrana přece představí valná většina, která román zná, a on sám na něj naráží mnohokrát. Režisér však jeho význam posouvá o pár kroků dál. Tanečník Shoma Ogasawara si nos v několika scénách sundává a pracuje s ním jako s motivem výčitky. Vede s ním dialog, který ústí do konfliktu. Ten však nenachází konce, jelikož Cyrano dříve stihne zemřít, než se s ním smíří. Právě tyto scény na mne působily jako nejsilnější, čím byly intimnější, tím více jsem Cyranův vnitřní problém prožíval s ním.

Co mne překvapilo, je forma spojení mnoha složek do výsledné podoby inscenace. Bubeníček využívá mnohé prvky moderního baletu, které působí svěže, a nabízí velmi silný estetický prožitek. Přesto je to jedna složka z mnoha. Oproti modernitě v tanci je do opozice postaven hudební doprovod, který neslouží jen jako kulisa. Orchestr pod vedením dirigenta Jakuba Kleckera interpretuje klasické, mnohdy notoricky známé, kusy populárních skladatelů, jako jsou A. Vivaldi, J. S. Bach, J. B. Lully nebo G. F. Händel. Bylo pozoruhodné, že hudba nebyla vůbec konzistentní. Což je ovšem škoda, neboť působila jako něco navíc“. Vidět baletní představení doplněné o operní a oratorijní árie interpretované zpěvačkou Romanou Kružíkovou bylo jistě působivé, ale bylo to pro mne pozornost tříštící. Ta byla zcela definitivně rozhozena melodramatickými pasážemi recitace původního díla hercem Vojtěchem Blahutou.

Pak spíše přemýšlím, zdali se inscenace přiřazuje k baletu právě proto, že to byla nejvýraznější složka. Moc popisná recitace v něm slouží „naškodu“. Tanec je pro mne kouzelný a intenzivní mnohdy více jak činohra, jelikož dokáže slovo popsat gestem a pohybem. Není třeba význam násilně předávat verbálně, když sdělujícím jazykem je pohyb. Bubeníčkova choreografie byla transparentní, jednoduchá a plná, děj popisující a akcentující nový motiv, že Cyranem může být každý z nás. Pasáže s recitací textu mě z tohoto prožitku odrazovaly, násilně význam vracely k původnímu textu. Tedy místo nového a silného významu mi je sdělován po mnohokrát opakovaný příběh.

text: Lukáš Cenker

Cyrano de Bergerac
NdB: Janáčkovo divadlo (Rooseveltova 31, Brno)
premiéra 27. 9. 2024
nejbližší představení út 8. 4. a so 17. 4. 2025