Mezník stého vydaného Artiklu jsme překonali dubnovým číslem a důkladně jsme jej také s redakcí oslavili. Nyní už držíte v ruce 101. číslo Artiklu, kterému byste měli věnovat patřičnou Pozornost. Právě ta je tématem, ke kterému se v tomto vydání vztahujeme a kromě novinky od minulého čísla – hudebního playlistu v podobě QR kódu – vám přinášíme i novou rubriku v závěru vydání, která vám představí kurátorský výběr tří filmových snímků padnoucích přímo k danému tématu čísla.

Původně měl tento článek zcela odlišný záměr, jiné směřování, specifický cíl. Jenže v době vzniku tohoto článku byla situace natolik fluidní, že psát něco se čtrnáctidenním odstupem od vydání je přinejmenším složité, nejisté, a skoro bych řekl, až hloupé. Jenže vyjadřovat se směrem k východním hranicím Evropské unie a k tomuto kolosálnímu selhání autokrata, jehož činy ovlivní celý svět možná na desítky let dopředu, mi nepřísluší, jelikož k tomu existují povolanější osoby. Proto mi tedy dovolte hovořit v následujících odstavcích o fascinaci, která sémioticky pableskuje okolo středu, nukleárního jádra lidského prožívání.

Ve večerních hodinách 5. března proběhl slavnostní ceremoniál výročního ocenění Český lev. Stalo se tak přesně měsíc po vyhlášení Cen české filmové kritiky. V obou případech se střetlo životopisné drama Zátopek s postmoderním žánrovým mixem Okupace. Jak upřímně naplňují filmaři a kritici filozofii svých organizací?

Sovětský příběh je i po jedenatřiceti letech stále aktuální. Ačkoli se krvavě rudá vlajka se žlutě zbarveným srpem a kladivem roztrhala již na cáry několika samostatných částí, fenomén Sovětského svazu a neslavný kult jeho předních osobností představuje však záležitost i současné situace.

Jaký bude následující rok kultury – to záleží na vás! Předplaťte si ROK KULTURY na rok 2021 a vyberte si dárek, který vám udělá největší radost.

Česko-slovenská koprodukce Žáby bez jazyka je zajisté jeden z nejodvážnějších narativních experimentů, které u nás na poli celovečerního filmu vznikly. Pohádku o slepičce a kohoutovi proměňuje v tísnivou existenciální baladu, která přejímá vzorce z videoher žánru RPG.

Připojujeme se ke globální iniciativě We Make Events Campaign.

„Otcovský jazyk je jazykem moci. Můj otec má moc, jeho se musíme bát, on je mírou všeho. Mně neodmlouvej! Ať mi ten pes nenasere v zahradě! říká můj otec. Všechno se děje pro něj, po jeho chuti, nebo proti ní a měří se podle toho, jakou oblibu v tom nachází…“

Přestože doba sledování fotografie oproti době sledování jiného vizuálního výstupu dostává jednu z nejkratších časových délek, dokáže se vrýt do paměti na dlouhé roky. Tak je tomu v případě mé zkušenosti s jedním konkrétním portrétem, který zachytil Antonín Kratochvíl (* 1947) a u jehož procesu vzniku z digitálních dat ku fotografii jsem před několika lety měla možnost být přítomna.

Tématem zářijového vydání Artiklu je Vlastnictví. Přestože kořeny tohoto slova původně spojovaly vlastnictví s tím, co patřilo pod něčí vládu – k něčí vlasti –, v aktuálním vnímání tohoto slova vyvstává spojitost spíš než příbuzenská, tak materiální.

K výstavě Artikl. Sedm let s uměním, která až do 30. srpna probíhá v Galerii Středočeského kraje, jsme vytvořili merchandise.

Týden trvala možnost zhlédnout výstavu k sedmi letům vydávání Artiklu, kterou jsme 29. února 2020 zahájili v Galerii Středočeského kraje. Šíření viru nám ji zavřelo, šíříme ji tedy k vám – zatím – alespoň na papíře, než se 12. května opětovně otevře. Prodloužena je až do 30. srpna.

Proč jsou některá místa krásná, a jiná ne? Tuto otázku si pokládá Anna Beata Háblová v knize Nemísta měst. Věnuje se podstatě okrajových částí měst, letišť, skládek i virtuálního prostoru. Genii locorum míst, se kterými se člověk nedokáže identifikovat, ale k bytí je potřebuje.

Kultura se téměř přes noc transformovala do online prostředí. Některé subjekty tuto změnu podstoupili jakožto nutnou antipatii, jiné možná navedla tím správným směrem. Vašulka Kitchen Brno, jakožto centrum pro výzkum a experiment s novými médii, je v online jako doma, není se tedy co divit, že své aktivity v současné době rozšířila o digitální platformu. Ta svou činnost zahajuje virtuální rezidencí islandského umělce Haraldura Karlssona, který představí svou současnou práci.

Jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré. Myslím si, že toto rčení platí i pro současnou situaci spojenou s COVID-19. Nemám tím však na mysli objevení skrytých talentů v podobě pečení kváskového chleba nebo náhlou proměnu řady rodičů v učitele druhého stupně základní školy. Život v izolaci nám dal prostor zpomalit a přemýšlet jak nad našimi osobními životy, tak i nad stavem společnosti jako takové. Někteří z nás přijali tuto skutečnost jako výzvu ke změně zajetých kolejí a podnět k hledání nových cest. Tak vznikl i nový debatní pořad Činohry Národního divadla, který vychází pod hlavičkou pravidelného cyklu ND Talks, a nese hrdě název #kulturajenarod.

Od 25. května je již otevřena většina kulturních míst včetně kaváren a barů a my v redakci už jsme se nemohli dočkat, až budete Artikl zase pevně držet ve svých rukou, jako jsme ho z nich za dobu karantény nepustili ani my. Umění se začíná navracet ke svým divákům a kultura je po karanténní hibernaci v rozpuku. Přesto bych ji nerada křivdila, protože spát rozhodně nezůstala – naopak se nastalé situaci související s pandemií velmi rychle přizpůsobila.

Celý svět se ze dne na den uzavřel, všechen život se zastavil a umění s ním. Část kulturních institucí přesunula své působiště alespoň částečně na internet, kde se museli zabydlet i jejich návštěvníci.

Na zádech ležící dělníci na střeše jsou leitmotivem fotografie Romana France, která uvádí knihu Slepé skvrny sociologa Daniela Prokopa. Taková slepá skvrna je v každém lidském oku a v přeneseném slova smyslu poukazuje na něco, co nemůžeme z nějakého důvodu vidět, přestože na to koukáme. Jak se ale Prokopova slepá skvrna propojuje s ležícími řemeslníky na obálce knihy?