Dobrý fotograf se dívá na svět jinýma očima. Vykročí za hranice našeho světa a zavede nás do nových koutů. A skutečně: při návštěvě výstavy Jolany Havelkové má divák pocit, že ačkoli fotografované skutečnosti zná, vidí je takto poprvé v životě.

Rok 2018 se nese ve znamení pro náš národ osudových osmiček, ať se bavíme o vzniku Československa, o Mnichovu, nebo o okupaci vojsky Varšavské smlouvy. Není divu, že divadelní scény na tato výročí reagují, mezi ně patří i olomoucké Divadlo na cucky s inscenací Opletal. Že tento student medicíny nezemřel v „osmičkovém roce“, ale při protinacistické demonstraci v říjnu 1939, nevadí, byl to přece národní hrdina. Anebo nebyl?

V letních měsících se v České republice koná několik filmových festivalů, které jsou jasným konstatováním toho, že filmové médium diváky zajímá. Jedním z těch mladších je festival, který nejen představuje experimentální film, ale také kultivuje prostředí, jehož genius loci již dávno utichl.

Hranice Artiklu jsou pevně dané – jeho koncepce počínající titulní stránkou a konče tou poslední. Jak je to ale s lidmi a hranicemi?

Od poslouchání zpěvu ptáků v lese za soumraku a jeho nahrávání na magnetofon spolu se svým otcem vedla cesta Sarah Washington až ke konceptuálním zvukovým experimentům i tvorbě vlastních hudebních nástrojů.

Chrlič. Tím je umělec, který svá díla chrlí. Stává se zároveň výrobcem a jako umělec se vzdaluje nejen sám sobě, ale hlavně těm, ke kterým svým dílem promlouvá.

O umění se říká, že povznáší a rozvíjí lidského ducha. Nicméně poslední dobou je umění využíváno také ve jménu velkého byznysu, aniž si to část umělců uvědomuje.

Zájem je magnet, který chce přitáhnout do našeho zorného pole něco nového. Pnutí, které nás vede k vytouženému. Směřování za ideálem. Nebo plnění života něčím konkrétním.

O ztrátě duše a identity, něčeho tak abstraktního a zároveň konkrétního, bylo napsáno mnoho knih. Je to naše největší bohatství. Příčiny této ztráty mohly být různé, v literatuře je tak často vnímána válka, první boje, ale i změna prostředí či ztráta blízkých. Thomas Melle své já ztratil s příchodem první mánie. Autor trpí bipolární afektivní poruchou, ztratil přátele, sám sebe, majetek, a především svůj Svět v zádech. Duševní nemoc je pro velkou část lidí nepochopitelná, skrytá a alarmující, a také proto vznikla tato kniha.

V roce 2016 začala psát, založila divadelní soubor, necelý rok nato nazkoušela inscenaci z poloviny ve svém pokoji a její Diverzanti sklízejí obdiv publika. Kdo je tato mladá autorka se silnými tématy a talentem?

Psychedelika jsou společností zasazována do stejného kontextu jako takzvané tvrdé drogy, kterými je například heroin. Toto tvrzení při bližším zkoumání nedává žádný smysl a to nejen vzhledem k tomu, že na psychedelicích není možné vytvořit fyzickou závislost. Možná že je na čase se je naučit rozlišovat. Po celém světě probíhají úspěšné vědecké výzkumy jak psychedelika zavést do lékařské praxe a jak s nimi léčit například psychické poruchy. Silnější psychedelika však nejsou pro každého.

Slovo abstrakce má dva protichůdné významy. Spojíme-li je v jakousi Kleinovu láhev, získáme snahu, touhu vystříhat se abstrakce.

Abstrakce. Prázdnota, do které je možné vstoupit. Barvami. Jakýmikoli s jakýmkoli záměrem.

Celoroční projekt ostravské galerie Plato, nesoucí název Dočasné struktury 1 a 2, vytvořili umělci ve funkčních prostorech bývalé prodejny Bauhausu. V celkové rozloze galerie o výměře 5 tisíc metrů čtverečních je ve stálé expozici Knihovna, Bistro, Prodejna a Dekor. Na tyto tzv. site-specific umělecká díla navazují Dočasné struktury 2, které představují Zahradu budoucnosti.

Režisérka Anna Petrželková se ve své tvorbě rozhodně výzev nebojí. Na jeviště úspěšně uvedla příběh kontroverzního fotografa Miloslava Tichého, těžko uchopitelného Orlanda Virginie Woolfové či hru s kontroverzní názvem i tématem Mein Kampf. Letos si zkusila i první operní režii v Národním divadle Brno, a to rovnou Mozarta. K tomu se Anna Petrželková stala novou uměleckou šéfkou divadla Husa na provázku.

Jednička je slunko, nula luna. Jednička je první krok i každý další. Jednička je vábnička. Tohle bude trochu básnička.

Kolik příspěvků na Facebooku jste zhlédli, kolik lajků dnes rozdali? Žijeme v době, jejíž fyzické pilíře nahrazují obrysy. Vnímáme ji jako rychlou, protože neustále přijímáme podněty v přítomnosti, které jsou ale dlouhodobě netrvanlivé.

Výstava abstraktních maleb polských umělců důmyslně nazvaná Abstrakce.PL představuje výtvory autorů od roku 1945 do současnosti. Otevírají ji obrazy od Władysława Strzemińského, ikony polské avantgardy, a končí u Piotra Lutyńského, malíře, sochaře a hudebníka, autora instalací, objektů a kreseb obohacujících polskou tradici abstraktnosti. Jde o vůbec první komplexní ukázku polské poválečné abstrakce v českém prostředí. Vývoj a podobu polského abstraktního umění nemilosrdně poznamenaly dějiny, ale i přes tuto nepřízeň osudu se těší nezávislosti, tvůrčí síle a talentu umělců.