Křehká diktatura interpunkce, závrať z věty vedlejší…* Kdyby dospělí i školský systém dokázali naslouchat úvahám a fantaziím malého kluka, možná by život i dílo Franze Kafky vypadaly poněkud jinak. Reakcí na vnější deformování vnitřního světa dítěte bývá někdy únik, někdy svéhlavost, pro někoho vnímaná jako frackovství.

Proudění je pohyb. V pohybu je nadále kulturní dění, přestože se mu dostává nejrůznějších zátarasů souvisejících s covidovou nákazou a hygienickými opatřeními – a to třeba z minuty na minutu.

K výstavě Artikl. Sedm let s uměním, která až do 30. srpna probíhá v Galerii Středočeského kraje, jsme vytvořili merchandise.

Týden trvala možnost zhlédnout výstavu k sedmi letům vydávání Artiklu, kterou jsme 29. února 2020 zahájili v Galerii Středočeského kraje. Šíření viru nám ji zavřelo, šíříme ji tedy k vám – zatím – alespoň na papíře, než se 12. května opětovně otevře. Prodloužena je až do 30. srpna.

Artikl je tištěný kulturní měsíčník, který vychází tištěně již sedm let. Srozumitelně přináší to podstatné, co by vám z nemainstreamové kulturní scény nemělo uniknout. Recenze, tématické úvahy, eseje, pozvánky a aktuální kulturní přehled. Předplaťte si Artikl, dostanete rok kultury do své schránky. Artikulujte kulturu s námi.

Proč jsou některá místa krásná, a jiná ne? Tuto otázku si pokládá Anna Beata Háblová v knize Nemísta měst. Věnuje se podstatě okrajových částí měst, letišť, skládek i virtuálního prostoru. Genii locorum míst, se kterými se člověk nedokáže identifikovat, ale k bytí je potřebuje.

Kultura se téměř přes noc transformovala do online prostředí. Některé subjekty tuto změnu podstoupili jakožto nutnou antipatii, jiné možná navedla tím správným směrem. Vašulka Kitchen Brno, jakožto centrum pro výzkum a experiment s novými médii, je v online jako doma, není se tedy co divit, že své aktivity v současné době rozšířila o digitální platformu. Ta svou činnost zahajuje virtuální rezidencí islandského umělce Haraldura Karlssona, který představí svou současnou práci.

Jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré. Myslím si, že toto rčení platí i pro současnou situaci spojenou s COVID-19. Nemám tím však na mysli objevení skrytých talentů v podobě pečení kváskového chleba nebo náhlou proměnu řady rodičů v učitele druhého stupně základní školy. Život v izolaci nám dal prostor zpomalit a přemýšlet jak nad našimi osobními životy, tak i nad stavem společnosti jako takové. Někteří z nás přijali tuto skutečnost jako výzvu ke změně zajetých kolejí a podnět k hledání nových cest. Tak vznikl i nový debatní pořad Činohry Národního divadla, který vychází pod hlavičkou pravidelného cyklu ND Talks, a nese hrdě název #kulturajenarod.

Od 25. května je již otevřena většina kulturních míst včetně kaváren a barů a my v redakci už jsme se nemohli dočkat, až budete Artikl zase pevně držet ve svých rukou, jako jsme ho z nich za dobu karantény nepustili ani my. Umění se začíná navracet ke svým divákům a kultura je po karanténní hibernaci v rozpuku. Přesto bych ji nerada křivdila, protože spát rozhodně nezůstala – naopak se nastalé situaci související s pandemií velmi rychle přizpůsobila.

Celý svět se ze dne na den uzavřel, všechen život se zastavil a umění s ním. Část kulturních institucí přesunula své působiště alespoň částečně na internet, kde se museli zabydlet i jejich návštěvníci.

Na zádech ležící dělníci na střeše jsou leitmotivem fotografie Romana France, která uvádí knihu Slepé skvrny sociologa Daniela Prokopa. Taková slepá skvrna je v každém lidském oku a v přeneseném slova smyslu poukazuje na něco, co nemůžeme z nějakého důvodu vidět, přestože na to koukáme. Jak se ale Prokopova slepá skvrna propojuje s ležícími řemeslníky na obálce knihy?

Respirační nákaza novým koronavirem pootočila pomyslným kormidlem v toku původních plánů a předsevzetí. I v oblasti kultury, logicky i výstavních aktivit. Na plakátech, webech
galerií, na vstupních branách historických objektů registrujeme doplňková oznámení: „Akce se do odvolání nekonají“.

Veškeré kulturní dění bylo v podobě, na kterou jsme byli den co den zvyklí, pozastaveno. Akci ale vždy provází reakce a většina institucí reaguje na situaci velmi pružně a ukazuje tak, že každá situace má řešení. Množství galerií zpřístupňuje své online archivy a natáčí komentované prohlídky výstav, divadla nechávají herce streamovat nebo dávají k dispozici hry ze záznamu, koncerty se uskutečňují v sálech bez diváků a jsou ke zhlédnutí online, knihovny zpřístupňují množství digitalizovaných publikací i množství filmů se dá sledovat online ve vysoké kvalitě.

Ještě to není ani rok a už intenzivně láká diváky na přehlídku festivalové filmové tvorby s dobrou kávou a nabízí tak komplexní filmový zážitek v samém centru Prahy. Prostor, ve kterém zanechal nejen žárovku v logu Thomas Alva Edison, po kterém je pojmenovaný Edison Filmhub není pouze kinem, ale filmovou laboratoří, která vnímá film jako živé médium komentující kulturně-společenské dění. Příběh tohoto nevšedního filmhubu vyprávějí tři jeho zástupci, se kterými jsem si povídala v jeho kavárně v Jeruzalémské ulici.

Za progresivním a stále populárnějším nakladatelstvím Absynt stojí dva významní muži, Polák Filip Ostrowski a Slovák Juraj Koudela. Témata jejich knih jsou rozmanitá a úderná. Výjimečnost je umocněna především tím, že autoři knih jsou převážně novináři a reportéři popisující války, rasismus či život ve státech rozpadlého Sovětském svazu.

Tvůrčí lidé měli vždy tendence vytvářet různá uskupení nebo spolky; zvlášť pak v době, která neskýtala pocit uvolněné atmosféry nebo jinak svazovala svobodnou mysl jednotlivce. Devětsil je jedním takovým svazem, který vznikl již před sto lety a k tomuto výročí byla připravena výstava v Domě U Kamenného zvonu.

V měsících, kdy vrcholí panika okolo slova coronavirus ve zcela nejrůznějších podobách, se zároveň těchto pět písmen s číslem devatenáct ve zkratce svého označení stává fenoménem, který ukazuje, jak je manipulovatelná masa lidí prostřednictvím médií a zpráv.

A pokud se to přihodí, tak co nejrychleji zemřít – považovali antičtí myslitelé za největší dar, který může být člověku dán, alespoň podle jejich vidění světa. Král Oidipus Jana Friče tíhou vyprávění a především svým vyzněním tuto tezi jen potvrzuje. Zároveň je znepokojujícím a tísnivým příběhem o vrtkavosti lidského štěstí.