A bylo světlo. A vznikl svět. A svět se stal báječným místem. Se zvířaty a rostlinami. A přišel člověk. A ten to nějak nezvlád.

Prsty sjíždím po jednotlivých zvoncích a potichu si je pro sebe předčítám. Ten, který hledám, se nachází až v druhé řadě napravo a nese jméno Karel Gott. Zmáčknu ho. Z reproduktoru umístěného nad zvonky se ozve zapraskání a poté následuje táhlé bzučení, které mi otevře vchodové dveře.

Hmyz je údajně posledním filmem Jana Švankmajera. Jakkoliv sám autor zdůrazňuje misantropický motiv snímku, zvolené režijní strategie z něj činí především neotřelý surrealistický žert, v němž je zcizování fikčního světa filmu zapojeno do koláže z útržků individuálního i kolektivního nevědomí, otevřené různým interpretacím.

Zcela jinak se o životní energii píše za pošmourného dne, jemuž předchází vichřice. Odlišnou podobu bude mít i text napsaný ve chvílích po odpočinku a v radosti. Vliv na volená slova bude mít také množství času ke stvoření textu.

Letos tomu bude sto let, co byla založena první „Česká“ republika. Takové výročí české státnosti vyloženě vybízí k ohlédnutí, reflexi a nemalému zamyšlení nad tím, co se stalo a především jací jsme my Češi vlastně v průběhu těch posledních sta let byli a jací vlivem toho všeho jsme. Máme být vůbec na co hrdí?

Blondýna s modrýma, charisma, čili paprička na prsu pálí v očích. Kontroluje černou sukni, jestli coveruje silonový rozkrok.

Za posledních několik let se ukázalo, že pokud po otázce: „Kde jsou všechny ty skladatelky, producentky a manažerky?“ následuje skutečné hledání a zájem, výsledek je překvapivý. Berlínský festival CTM, který zviditelňuje okrajové žánry i marginalizované komunity, už nějakou dobu prezentuje poměrně vyrovnaný line-up i díky tomu, že na genderově nevyvážené line-upy začal upozorňovat feministický hudební kolektiv female:pressure.

Některá východiska mají univerzální platnost navzdory době, ve které vznikly. A v určitých epochách lidstva nabývají opětovné aktuálnosti: „Všechno je fór. Sranda musí bejt, poněvadž nic jiného nelze vážně dělat. Celý život nás, mladé lidi, vede do prdele. Bařtipáni i jeremiášové se na nás smějí ze všech koutů, bakuřové vládnou světem. Musíme vytáhnout starou a osvědčenou zbraň proti nim – srandu.

„… karikatura možná skutečnost nadsazuje, ale nevymýšlí si ji.“

Lidské pokolení má od pradávna úžasnou schopnost fabulovat a vytvářet zástupné symboly, které reprezentují latentní procesy naší mysli. I na základě různých anomálií vznikají archetypální vzorce, jež zůstávají v kolektivním podvědomí po mnoho generací. V podobě různých představ často přetrvávají i do doby, kdy již nezapadají do současného společenského kontextu, ale přesto si, opředeny závojem tajemství, zachovávají až mytickou vážnost.

Vřed města. Masa betonu. Relikt normalizace. Zbourat. Napravit, co bylo způsobeno. Takto se často hovoří o monumentální budově jihlavského Prioru. Jen těžko si lze představit lepší příklad anomálie než stavbu uprostřed zachovalého historického náměstí, kterou nenávidí všichni.

Deník není jen blok v zásuvce nočního stolku, do kterého ukrýváme naše myšlenky a prožitky. Deník může být i kresba, koláž, zaznamenávající plynutí času, začátek a konec jedné epochy. Výstava VIVA LUBOŠ PLNÝ! nám kromě jiného takovéto netradiční záznamy představuje. Seznámit se s tvorbou tohoto umělce, jediného českého zástupce na loňském Bienále v Benátkách, se nyní můžete v Centru současného umění DOX až do 12. března 2018.

Adéla je Anděla, které jsem psal vzkazy na zeď metra Anděl a, marně čekal na odpověď. Prvně jsem viděl ten její look po nástupu do tramvaje na zastávce Anděl.

Vada na kráse se často stane předností. Co ale s vadou na charakteru? Naše země je anomálií ideálů, na vysoké příčky žebříčku hodnot se neštítí lézt sprostota, lež, a ještě to pobaví lid. Veřejnoprávní koláče sledovanosti kynou nad formu, o zábavu je postaráno a následná témata k pivu jsou jasná.

Pošťáci nosí už téměř jen reklamní sdělení a účty k zaplacení. Osobní dopisy se stávají výjimkami. Hlavní hrdina Bilodo je osamělý kanadský pošťák, který tajným otevíráním dopisů propadne kouzlu privátní korespondence, a co víc, zamiluje se do ní. V dopisech hledá vzrušení, obdivuje bohaté emoce, které se skrývají za jednotlivými písmenky, a hlavně mu pomalu mění život.

Tvorba Jana Pfeiffera je hravá, ale i přemýšlivá, přitažlivá vizuálně, ale také obsahem. Přestože jako umělec lačně přijímá nové podněty a své myšlenky se poté snaží uchopovat pestrými prostředky (častokrát potom přímo jejich kombinaci), pomyslnou mediální kotvou zdá se mu býti v poslední době kresba.

První pravidlo je, že o slam poetry se nedá nic napsat. Vypadat smutně je nejlepší alibi, ale taky no way out. Zrzavá o mně něco říká druhé barmance, ta zase barmanovi. Vždycky zachytím takový ten pohled, kterým hledají objekt. Pohled, který neměl být zachycen.