Díky pozvání německého festivalu Cynetart a podpoře Českého centra jsem měla tu čest stát se součástí letošního programu festivalu Construction ve východoukrajinském Dnipru. Multidisciplinární festival s heslem „local madness“ prezentoval mladé tamní i zahraniční umělce a umělkyně v opuštěném paláci.

Letošní ročník třeboňského Anifilmu v kategorii videoklip vyhrála píseň od dua Seth Schwarz & Be Svendsen s názvem Elves of Karoo. Zhlédnutí onoho po všech stránkách povedeného díla ve mně zanechalo hluboký zážitek, který se vám tímto ekfrastickým textem pokusím přiblížit a interpretovat.

Jaký vztah mají studenti jedné z našich nejprestižnějších uměleckých škol ke svému oboru a jeho historii? A jaký mají vztah k okolí – jak ho vnímají a jak na něj dokážou reagovat? Na to se až do 22. září můžete zajít podívat do Pavilonu skla v Klatovech. Kromě stálé expozice tu nyní najdete i práce studentů z Ateliéru skla Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Krátkodobá výstava nese příhodný název Sklo nebo život!.

Vztah je jakékoli propojení. S tím mezilidským se tento pojem pojí tak snadno, že nestačíme postřehnout, jak jsme se najednou zamotali do sítí, které kolem nás obšili druzí. Hranice mezi vlastním osobním prostorem a osobním prostorem toho druhého – případně dalších – je právě taková, jakou si ji dokážeme nastavit… a udržet.

Marek Pražák se věnuje sochařství, malbě, performanci, hudbě, designu i literatuře. Sám sebe charakterizuje jako „univerzalistu“ – tedy jako tvůrce vnímajícího umělecké vyjadřování celistvě. Nahlédnout, jakým způsobem přemýšlí tento autor a kým tedy je, jsem měla možnost v rámci dvouhodinového rozhovoru, ve kterém jsme si povídali nejen o jeho aktuální výstavě v opavské Galerii Obecního domu.

Překvapivé podobnosti, paralely i paradoxy převratných událostí v Portugalsku a Československu. Hranice svobodného kontinentu i hranice epochy – karafiátová a sametová revoluce jako první a poslední z „třetí vlny“ demokratických revolucí a jejich odraz ve výtvarném umění.

Vzpomínám, že ještě před pár lety, řekněme takových deset let zpátky, se dvousloví „veřejný prostor“ zjevovalo v médiích i kuloárech jen poskrovnu. Dnes je tomu spíše naopak a termín se ve své nadpoužívanosti proměnil v některých kontextech spíše v prázdné klišé. Co si pod veřejným prostorem představit, jak ho vnímat, chápat, respektovat a kultivovat? To jsou otázky, nad nimiž přemýšlím den co den.

Rozměry a podoby prostoru ukazuje ve svém neměnném formátu 195 × 265 mm Artikl v červnovém vydání.

Někdy je tak těžké odborně vysvětlit, co autor zamýšlel svojí inscenací. Mám pocit, že se to prostě nedá napsat. Když absentuje příběh, nejsou rozeznatelná témata a nechytíte se žádného textu, pak se to zvrhne v dlouhé zírání na prázdný wordovský dokument. Ale když se konečně donutím vytvořit aspoň úvod, zjišťuji, že přece právě proto, že se nemusím chytat skoro ničeho, mne baví nad tím přemýšlet. Moje myšlenkové pochody bývají dost zmatečné, takže se chyťte rychle. Tentokrát mluvím o pohybovém traktátu Deep Shit v režii Juraje Augustína.

Vladimír Boudník byl neortodoxní samorost, který svým originálním a neotřelým přístupem k umění, k jeho prožívání i jeho tvoření inspiroval celou plejádu tvůrců, jimž ukázal nejen směr či materiál, ale především to, že možnost sebevyjádření je každému člověku nejvlastnější vlastností. Tedy že při určitém stupni otevření se, změněném přístupu k vlastní imaginaci a vůči světu, je každý člověk schopen umění jednak vnímat, jednak tvořit.

Před pár dny se v české distribuci objevil film Humorista lotyšského režiséra a scenáristy Michaila Idova. Je to pozoruhodný snímek z několika důvodů. Neuvěřitelně silný a autentický příběh je zároveň věrohodným svědectvím své doby, rovněž odkrývá principy a struktury moci (tehdy i dnes). Je s bravurou vyprávěn filmovým jazykem, ve kterém autor vyniká vytříbeností vkusu i vtipu a řemeslným umem, což svědčí o jeho výjimečném nadání. Film je režijním debutem autora.

Vydáním květnového Artiklu prostupují solitéři. Jedním z nich, kterému je toto vydání i tak trochu věnováno, je Solitér par excellence – Josef Váchal.

Znáte to – aby autoři nabrali inspiraci, odpočinuli si od mnohdy hektických životů, nebo kvůli obojímu, unikají z vybavených studií a nějakou dobu stráví na odlehlém místě obklopeném přírodou. Nebo tam žijí, třeba se tam i narodili a vyrostli. Jaký efekt má okolí skrze muzikanty na jejich produkci? Jaký „otisk“ krajina zanechá v tvůrčí práci, a obecně, jak nás nevědomě ovlivňuje prostředí, ve kterém se pohybujeme?

Většinu novodobých soch najdeme ve městech; na náměstích či v ulicích. Přesto i dnes vznikají mnohdy monumentální díla, která jsou určená pro krajinu, krajině přímo věnovaná. Nepochybně k nim patří i významná část tvorby sochaře Radomíra Dvořáka, jehož výstavu lze nyní zhlédnout v Muzeu Vysočiny v Havlíčkově Brodě.

Válka sice skončila, nicméně pozůstalí stále nedošli ke klidu ve své duši. Pochovat své příbuzné, či je vůbec najít a konečně moci oplakat ztrátu svých nejbližších jim není dopřána. Kniha dokazuje, že události jako genocida a masové vyvražďování Židů, holocaust, není záležitost minulosti, ale ještě necelých třicet let zpátky se odehrávala nedaleko nás.

Přírodě věnujeme vydání dubnového Artiklu.

Tanečnice, stepařka, redaktorka, vydavatelka, propagátorka umění, schopná manažerka, překladatelka, mecenáška, obdivuhodně energická žena a objevitelka mnoha umělců. V září jí bude sto let. Meda Mládková.

Mezi sbíráním a shromažďováním je rozdíl především v přístupu – sběratel vědomě vybírá objekty svého zájmu a systematicky tvoří sbírku. U sbírání umění je vědomý přístup obzvlášť nutný už jen vzhledem k jeho náročné finanční stránce. Jak si umění vybírá jeden z nejvýraznějších českých sběratelů, proč jím je a jaký je současný stav této intelektuální estetické vášně v České republice mi sdělil Jan Kudrna, historik umění, kurátor a asistent sběratele umění Roberta Runtáka.