Adéla Babanová je česká výtvarnice pracující především s prostředkem videa. Na svém díle spolupracuje jak s profesionálními scénáristy a kameramany, tak i s herci. Její práce není nepodobná té režisérské. A jakkoli se taková věc může zdát nesnadná, její dílo vykazuje na české scéně rysy osobitosti až jedinečnosti.

Kdybych ti mohla říct cokoli, než odejdeš. Mlčela bych.

Volnost. Potřebujeme ji najednou víc, protože jí i více můžeme mít. Láká nás množství možností, které nás svádí od uvědomělých voleb.

Pro letošní rok Národní galerie v Praze připravila milovníkům umění velkou lahůdku. V prostorách Paláce Kinských a částečně i v Anežském klášteře hostí retrospektivní výstavu jedné z nejvýznamnějších osobností evropské umělecké scény po roce 1945, německého umělce Gerharda Richtera.

Výstava „Vymezení“, která byla zahájena ve středu 31. 5., je v Galerii Evoluční k vidění po celé léto. Spolupráce dvou autorek, Veroniky Palmové a Markéty Oplištilové, vyústila v instalaci, jež přináší do pražské pasáže nové uvažování o vymezení a vnímání prostoru.

V příštím roce má skončit svou činnost Facebook. Značně omezen bude i Google – respektive bude promazán o bulvární obsah a lživé informace.

Po chvilce ticha se na obrazovky České televize opět vrací pořad zaměřený na nezávislou českou hudební scénu. Po Tečce páteční noci nebo Medúze tak dostává prostor nový formát s názvem Doutnák.

Příběh zmizelých sousedů, které málokdo za sousedy považoval a které dodnes kdekdo za sousedy vůbec mít nechce. Příběh holocaustu Romů a Sinti.

Dokáže umění něco změnit? Minimálně mě změnilo hned několikrát. Může měnit svět? Dá se vůbec svět, který vypadá, jako by už mohl jen čekat na další velký třesk, ještě měnit? Umělce, kteří se snaží nejen unikat do nových dimenzí, ale i rozbíjet tíživý a nespravedlivý systém a navrhovat nové plány, jsem vždy obdivovala, a i když stále hledám transformační umění, dávám si pozor na umění, které se prohlašuje za politické.

Kolikrát už jsme něčemu unikli s představou, jak skvěle jsme obešli něco nepříjemného, s čím jsme se nechtěli konfrontovat. A kolikrát už nás to samé, ale v trochu jiné podobě, potkalo znovu.

V březnu proběhl Sustainable Fashion Day, tentokrát ve Vnitroblocku. Na akci se představily (nejen) módní značky, které nabízí etické produkty. A já o tom píšu hlavně proto, abyste věděli, že etický-udržitelný-bio-fair trade nemusí znamenat hnědý.

Bette Davis ztvárnila v hororovém dramatu Co se vlastně stalo s Baby Jane? tu snad nejzapšklejší bábu kinematografie. Získala za ni nominaci na Oskara. Nevyhrála. Zlatou sošku převzala Joan Crawford, její filmová kolegyně a především sokyně. A to i přes to, že nominována vůbec nebyla. Jak se jí to povedlo? To prozradí článek i nový seriál Feud, který vzkřísil příběh o léta trvajícím boji.

Žižkovský Musictown se za necelých pět let existence vepsal na kulturní mapu Prahy. Obchod s nahrávkami nebyl pouhým obchodem. Byl místem, ze kterého jeho majitel Jakub Sedláček udělal prostor, v němž se střetávali lidé během koncertů i netradičních podpisových akcí.

Všichni to řešíme. Já i ty. I když máš plány, spousta věcí je stejně najednou jinak. Plány tě aspoň trochu kotví v klidu. Takzvaně víš, co bude. Stejně je to ale všechno nahodilost. A my všichni jsme v tomhle světě lost.

Práci Filipa Cenka není jednoduché číst – a snad je to i jejím záměrem. Přesto se určitý – teoretický, textový – výklad jeho tvůrčí činnosti nabízí.

Co je nahodilost? Lasagne nebo apokalypsa? Není potřeba se rozhodovat pro jedno nebo druhé. Nahodilost dokáže zvednout z rozvrzané židle. Vnese do ustrnulého ruch a naruší řád.

Tématem letošního ročníku berlínského festivalu CTM byly emoce – strach, vztek a láska – ovšem nejen ve spojení s hudbou, ale i politickými a sociálními problémy současného světa.