Zvuk, tedy mechanické vlnění, fascinuje lidstvo od nepaměti. Působí na člověka přímo a bezprostředně, prostupuje jeho tělem, aniž by si to jedinec nutně musel uvědomovat. Co se ovšem stane, když se někteří soustředí na vizuální kvalitu zvuku?

Jako by slova mohla být pochopena jen ve zlomku vteřiny. Až do toho okamžiku jen formují očekávání. Pomalu připravují veřejné mínění na prozření.

Puškinův Evžen Oněgin je jedno z neznámějších romantických děl ruské literatury, ve kterém krom nešťastné lásky rezonuje také silná dávka nihilismu titulního hrdiny. Někomu se tento román ve verších může jevit jako zastaralý a naivní, někdo v něm pro změnu může najít něco aktuálního. Ovšem kdyby se jednalo o záležitost minulosti, zřejmě by nevznikaly časté divadelní adaptace. V letošní sezóně se pro tento počin rozhodli i tvůrci činohry Moravského divadla v Olomouci.

Je to piedestal, odměna nebo pouhé konstatování či pejorativní označení?

Výstava malíře, fotografa, intermediálního výtvarníka, designera Eugenia Percossiho v Kutné Hoře je rozhovorem o životě a nesmrtelnosti.

Každý asi někdy zaslechl tento výrok Friedricha Nietzscheho, nebyl však otázkou, nýbrž konstatováním. Kvůli němu si vysloužil nálepku jednoho z největších nihilistů Evropy. Vytrženo z kontextu to tak působí. Je prazvláštní, že ani při středoškolských či vysokoškolských hodinách dějin filozofie se člověk nemusí dozvědět, kde se tento výrok vzal, do jakých myšlenkových souvislostí náleží, a dál slýchá „polopravdu“ o Nietzschem, jenž popřel existenci Boha… Je to vskutku tak?

Stálá expozice ze sbírek kutnohorské Galerie Středočeského kraje Stavy mysli / Za obrazem byla v roce 2015 oceněna jako nejlepší ve své kategorii v ČR. S podtitulem Obměny a intervence usiluje o přízeň diváků v aktualizované podobě od prosince 2017 do prosince 2020. Jaké má v poločase skóre?

„Téma na srpen bude Klid“. „A o čem se jako bude psát?“, dostala jsem otázku. „Lepší by bylo třeba téma barevnost. Ke klidu nevim, co bych napsal.“

Svým výtvarným dílem i aktivistickou činností rozkrývá a podrývá zavedené mocenské struktury naší společnosti. Pronikavé směsice mytologických, ale i vědeckých či popkulturních odkazů útočí zejména na politicko-společenské uspořádání současného světa a genderovou předpojatost. Podobně invazivní jako obsah prací Marie Lukáčové je přitom i jejich forma.

Vztah je jakékoli propojení. S tím mezilidským se tento pojem pojí tak snadno, že nestačíme postřehnout, jak jsme se najednou zamotali do sítí, které kolem nás obšili druzí. Hranice mezi vlastním osobním prostorem a osobním prostorem toho druhého – případně dalších – je právě taková, jakou si ji dokážeme nastavit… a udržet.

Marek Pražák se věnuje sochařství, malbě, performanci, hudbě, designu i literatuře. Sám sebe charakterizuje jako „univerzalistu“ – tedy jako tvůrce vnímajícího umělecké vyjadřování celistvě. Nahlédnout, jakým způsobem přemýšlí tento autor a kým tedy je, jsem měla možnost v rámci dvouhodinového rozhovoru, ve kterém jsme si povídali nejen o jeho aktuální výstavě v opavské Galerii Obecního domu.

Překvapivé podobnosti, paralely i paradoxy převratných událostí v Portugalsku a Československu. Hranice svobodného kontinentu i hranice epochy – karafiátová a sametová revoluce jako první a poslední z „třetí vlny“ demokratických revolucí a jejich odraz ve výtvarném umění.

Vzpomínám, že ještě před pár lety, řekněme takových deset let zpátky, se dvousloví „veřejný prostor“ zjevovalo v médiích i kuloárech jen poskrovnu. Dnes je tomu spíše naopak a termín se ve své nadpoužívanosti proměnil v některých kontextech spíše v prázdné klišé. Co si pod veřejným prostorem představit, jak ho vnímat, chápat, respektovat a kultivovat? To jsou otázky, nad nimiž přemýšlím den co den.

Rozměry a podoby prostoru ukazuje ve svém neměnném formátu 195 × 265 mm Artikl v červnovém vydání.

Někdy je tak těžké odborně vysvětlit, co autor zamýšlel svojí inscenací. Mám pocit, že se to prostě nedá napsat. Když absentuje příběh, nejsou rozeznatelná témata a nechytíte se žádného textu, pak se to zvrhne v dlouhé zírání na prázdný wordovský dokument. Ale když se konečně donutím vytvořit aspoň úvod, zjišťuji, že přece právě proto, že se nemusím chytat skoro ničeho, mne baví nad tím přemýšlet. Moje myšlenkové pochody bývají dost zmatečné, takže se chyťte rychle. Tentokrát mluvím o pohybovém traktátu Deep Shit v režii Juraje Augustína.

Vladimír Boudník byl neortodoxní samorost, který svým originálním a neotřelým přístupem k umění, k jeho prožívání i jeho tvoření inspiroval celou plejádu tvůrců, jimž ukázal nejen směr či materiál, ale především to, že možnost sebevyjádření je každému člověku nejvlastnější vlastností. Tedy že při určitém stupni otevření se, změněném přístupu k vlastní imaginaci a vůči světu, je každý člověk schopen umění jednak vnímat, jednak tvořit.

Před pár dny se v české distribuci objevil film Humorista lotyšského režiséra a scenáristy Michaila Idova. Je to pozoruhodný snímek z několika důvodů. Neuvěřitelně silný a autentický příběh je zároveň věrohodným svědectvím své doby, rovněž odkrývá principy a struktury moci (tehdy i dnes). Je s bravurou vyprávěn filmovým jazykem, ve kterém autor vyniká vytříbeností vkusu i vtipu a řemeslným umem, což svědčí o jeho výjimečném nadání. Film je režijním debutem autora.