Slovo abstrakce má dva protichůdné významy. Spojíme-li je v jakousi Kleinovu láhev, získáme snahu, touhu vystříhat se abstrakce.

Vítězný snímek letošního Berlinale Touch Me Not spojuje dva módní trendy současnosti – důraz na osobní autenticitu ve veřejné prezentaci a touhu po sdílení emocí – ve jménu kvazidokumentárního záznamu terapie sexuálního života. Film ovšem nechtěně odkrývá odvrácenou stranu obojí módy a dokládá, že prosté zveřejňování intimity ke vzniku uměleckého díla nestačí.

Abstrakce. Prázdnota, do které je možné vstoupit. Barvami. Jakýmikoli s jakýmkoli záměrem.

Celoroční projekt ostravské galerie Plato, nesoucí název Dočasné struktury 1 a 2, vytvořili umělci ve funkčních prostorech bývalé prodejny Bauhausu. V celkové rozloze galerie o výměře 5 tisíc metrů čtverečních je ve stálé expozici Knihovna, Bistro, Prodejna a Dekor. Na tyto tzv. site-specific umělecká díla navazují Dočasné struktury 2, které představují Zahradu budoucnosti.

Režisérka Anna Petrželková se ve své tvorbě rozhodně výzev nebojí. Na jeviště úspěšně uvedla příběh kontroverzního fotografa Miloslava Tichého, těžko uchopitelného Orlanda Virginie Woolfové či hru s kontroverzní názvem i tématem Mein Kampf. Letos si zkusila i první operní režii v Národním divadle Brno, a to rovnou Mozarta. K tomu se Anna Petrželková stala novou uměleckou šéfkou divadla Husa na provázku.

Jednička je slunko, nula luna. Jednička je první krok i každý další. Jednička je vábnička. Tohle bude trochu básnička.

Kolik příspěvků na Facebooku jste zhlédli, kolik lajků dnes rozdali? Žijeme v době, jejíž fyzické pilíře nahrazují obrysy. Vnímáme ji jako rychlou, protože neustále přijímáme podněty v přítomnosti, které jsou ale dlouhodobě netrvanlivé.

Výstava abstraktních maleb polských umělců důmyslně nazvaná Abstrakce.PL představuje výtvory autorů od roku 1945 do současnosti. Otevírají ji obrazy od Władysława Strzemińského, ikony polské avantgardy, a končí u Piotra Lutyńského, malíře, sochaře a hudebníka, autora instalací, objektů a kreseb obohacujících polskou tradici abstraktnosti. Jde o vůbec první komplexní ukázku polské poválečné abstrakce v českém prostředí. Vývoj a podobu polského abstraktního umění nemilosrdně poznamenaly dějiny, ale i přes tuto nepřízeň osudu se těší nezávislosti, tvůrčí síle a talentu umělců.

V naší republice byste našli jen málo takto specifických míst. Historie tudy prošla železnou botou a zanechala tu hluboké stopy, které se těžko zacelují. Sudety jsou zkrátka jiné a tím na sebe poutají zraky mnohých. Fascinace touto Bohem prokletou oblastí se v poslední době dostává i do umělecké scény a stává se „cool“ tématem. Being Sudeťák is the new black.

Pravidelně každý rok pořádá Akademie výtvarných umění v Praze výstavu diplomových prací. Mladému umělci, který tímto životním mezníkem ztrácí několikaletou půdu pod nohama své alma mater, otevírá nové cesty a nová směřování.

Periferie. Něco odděleného od středu. Často konfrontovaná se slovem „horší“ nebo naopak zastávaná se slovem „vlastní“, málokdy ale „lepší“. Proč by periferie měla evokovat cokoli horšího i když se tak nemálokrát děje?

Obrazy, které namalovala, vyprávějí příběh silné a emancipované ženy navenek a zároveň citlivé křehké osoby uvnitř. Výstava Marie Lassnig, významné filmové tvůrkyně a průkopnice ženské emancipace, ukazuje jinou stránku tvorby této svérázné ženy a odkrývá její nitro skrz tahy štětce a inspirativní texty z jejích deníků.

Levicově zaměřené vedení nejvýraznější alternativní brněnské scény (v čele s uměleckým šéfem Ivanem Burajem a kmenovým dramaturgem Matějem Nytrou) ukrývá tentokrát svoje ideologické přesvědčení za ekologickou problematiku ve hře „K antropocénu“. Díky spojení s hostujícím principálem Chemického divadla Vojtěchem Bártou (režisérem inscenace) se jim povedlo vytvořit emocionálně vypjatou performance na téma škodlivosti „kapitalocénu“. Celek je zdařilý a přes svoji odpudivost v provedení i dostatečně sdělný.

Příběhy a naše vlastní nebo zděděné vzpomínky dokážou proměnit naprosto obyčejnou věc v artefakt nevšedně slavnostní.

V brněnském Domě umění začala výstava Rozhněvaná planeta 2: Operace pokračuje. Jde o rozšířené pokračování výstavy prezentované loni v Národní technické knihovně v Praze, která vznikla ve spolupráci s výzkumným programem „Globální konflikty a lokální souvislosti“ Akademie věd ČR.

Kdo by po něm netoužil. Prahneme po něčem, co nám dá pocit smyslu. Hledáme stéblo, které nás vytáhne z černého jezera méněcennosti. Proč děláme to, co děláme?

Letošní rok je z astrologického hlediska velice atypickým − uzavře minulost a přinese s sebou spoustu životních změn. Nejen o tom, jak získat vnitřní sílu, prohloubit intuici a nacházet tak cestu k sobě samému jsem si povídala s Evou Kalivodovou Štichovou, zakladatelkou Akademie Křídla Andělská.