Tak nějak by mohl znít reklamní slogan na poezii. Nová sbírka básní Tomáše Přidala se vyznačuje hrubým, brčálově zeleným povrchem, nemá patřičně postfakticky křiklavý přebal. Zdobí ji bílý název Čalouník a jméno autora, na zadní straně pak monotónnost kalí jen nenápadná kresba jointa.

Umění musí být viděno, abychom se z něj mohli těšit.
Rok 2020 je slavnostním. Právě v něm vychází Artikl již sedmý rok. Sedmý rok těšby uměním, radosti z něj, je důvodem k velké oslavě. Sedmdesát tři vydaných měsíčníků, stejný počet komentovaných témat, snad nespočetně recenzí na výstavy, filmy, divadelní představení. Reflexe kultury na papíře tak, aby jako estetický artefakt [...]

Když se setkají tvůrčí profese a zároveň životní partneři, bývá z této kombinace většinou velmi zajímavá souhra. To rozhodně platí v případě manželů Richarda a Veroniky Fischerových, kteří společně vybočili ze zajetých kolejí a rozjeli projekt Domácí dílna, v němž se mimo jiné specializují zejména na nástěnné malby v interiérech a exteriérech, ale nevyhýbají se ani designovému tisku na trička a jiným kreativním akcím. Tvoří spolu ve svém bytě na Rašínově nábřeží a do výtvarného procesu se nebojí zapojit i své děti. Společně jsme si povídali o tom, jak jim spolupráce funguje a proč se rozhodli společně vykročit jiným směrem.

Žádné dlouhosáhlé bilancování nad uplynulým rokem, kterému přichází leden stereotypně vstříc: konstatovat, že v minulém roce proběhlo množství změn, které z Artiklu činí časopis, jaký můžete držet ve svých rukou právě v této podobě a s těmito články, je ale nasnadě. Sedmý rok vycházení Artiklu, rok 2020, je slavnostním. Sedmý rok těšby uměním, radosti z umění, je pádným důvodem věnovat se oslavě.

Jeviště Národního divadla je někdy dějištěm zázraků. V případě tanečních choreografií Jiřího Kyliána to není tvrzení nijak nadnesené. Představení Kylián – Mosty času je díky své dokonalosti až božskou podívanou…

Chlad a brzké přítmí provázelo cestu parkem Giardini do pavilonu popsaného kovovými literami. Písmeno za písmenem opuncovalo budovu Cecoslovacchia. Je téměř listopad, skoro týden před velkými záplavami, které Benátky přišly nečekaně s nechtěnou velkorysostí navštívit a přede mnou se skví budova Otakara Novotného. Mírně poznamenaná léty, ale v základu charakterní, které pak trochu oloupaná omítka na kráse neubírá. Benátské bienále otevírá své kóje.

Socha jako prostorové médium se netěší takovému diváckému zájmu jako malba či další plošná média, která lze v galeriích hojně vidět. V posledních letech je ale soše čím dál více nakloněn veřejný prostor i výstavní projekty. Jaké aspekty skýtá vytvoření sochařské výstavy, co socha je a co potřebuje či kdo je sochař? S kurátorkou Ivou Mladičovou jsme si právě o soše, jakožto médiu jejího hlavního zájmu, povídaly.

Čím déle se pohybuji v prostředí, jehož podobu si mohu vybrat na základě osobní preference a je zároveň úzce propojené s mými nejvlastnějšími zájmy, tím větší kontrast mezi takovým prostředím a jiným prostorem vnímám. Každé prostředí člověka ovlivňuje a on může působit zároveň na něj.

Režisér Jiří Adámek právě zkouší v pražském Studiu Hrdinů představení Oči v sloup, tato autorská hra volně navazuje na jeho dřívější práce Skončí to ústa a rozhlasovou Hru na uši. Premiéra nové inscenace se uskuteční 20. listopadu ve Studiu Hrdinů ve Veletržním paláci.
Tvá práce je založená na hře se slovy, zjednodušeně se dá charakterizovat jako scénický voice [...]

Tušení stínu. Přestože je pro mladšího diváka tento název s větší pravděpodobností až po googlování spojen s knihou Ludvíka Součka, kultovním titulem, který vyšel v sedmdesátých letech minulého století, jedná se i o výstavu Josef Bolfa,která nepředvídatelnost namísto v knize otevírá na ochozu Veletržního paláce.

Papírová věž je názvem výstavy Daniela Pitína, která je právě k navštívení v Galerii Rudolfinum. Jeho obrazy jsou přiléhavě představeny v podzimním období zklidnění a rozpoložení pro rozjímání. V takovém kontextu je Pitínova tvorba hlubokým dialogickým partnerem.

Období podzimu opět přináší prostor pro zklidnění, ponoření se do vlastního nitra a rozjímání. Velmi přiléhavě se v právě těchto měsících halených do mlhy, brzkého stmívání a sychrava otevřely dvě výrazné výstavy dvou výrazných institucí.

Banalita i závažnost, abstrakce i odkazy na konkrétní náměty, racionální přístup, ale také docela intuitivní řešení. Ačkoliv se tak možná nemusí na první pohled jevit, tvorba třiačtyřicetiletého malíře Roberta Šalandy skýtá hned několik protichůdných sklonů. Nelze však přitom tvrdit, že by postrádala integritu.



Kromě toho, že za své ilustrace letos obdržel cenu Czech Grand Design v kategorii ilustrátor roku, už přes tři roky se spolupodílí na zlepšení designu českých knih. Jindřich Janíček, spoluzakladatel nakladatelství Take Take Take, prozradil, jak se vede malé nakladatelství, podle čeho se pozná kvalitní kniha a jak by měla vypadat dobrá knižní ilustrace.

Rudolf Habsburský a Přemysl Otakar II. Postavy, které svým konáním zapříčinily zásadní momenty českých a rakouských dějin, ožívají v neobvyklém nazírání na jevišti Divadla Komedie.

Tekutý mok, bikavér nebo languedoc, obojí opojné. Však nejen zkvašená vinná réva opájí. Pájí, spaluje i taví na dřeň vše s vášní žité. Těžkost bytí do balónů balí ctnosti literární, obrazové i zvukové.

Jako by slova mohla být pochopena jen ve zlomku vteřiny. Až do toho okamžiku jen formují očekávání. Pomalu připravují veřejné mínění na prozření.

Puškinův Evžen Oněgin je jedno z neznámějších romantických děl ruské literatury, ve kterém krom nešťastné lásky rezonuje také silná dávka nihilismu titulního hrdiny. Někomu se tento román ve verších může jevit jako zastaralý a naivní, někdo v něm pro změnu může najít něco aktuálního. Ovšem kdyby se jednalo o záležitost minulosti, zřejmě by nevznikaly časté divadelní adaptace. V letošní sezóně se pro tento počin rozhodli i tvůrci činohry Moravského divadla v Olomouci.