Přechodná období bývají v dějinách popisována zpětně. Teprve s odstupem lze určit, kdy skončila jedna epocha a začala druhá. Těm, kdo změnu skutečně prožívají, se však dějiny neukazují jako jasně ohraničené zlomy, nýbrž jako mezistav – stav, v němž se staré institucionální, politické i kulturní formy vyčerpávají, zatímco nové ještě nezískaly dostatečnou legitimitu ani podobu.

Věta, kterou zná každý rodič. „Už tam budem?“ naléhavě zaznívá ze zadních sedadel aut, z kočárků i ze sedadel vlaků. V Muzeu umění a designu v Benešově se však tato otázka proměňuje v existenciální refrén celé jedné generace. Výstava Už tam budem? totiž nezkoumá jen cestu k cíli, ale především to, zda nějaký cíl vůbec existuje.

Kdo má dnes právo mluvit jménem kultury? Dříve byl hlas institucí spojen především s odborností a autoritou kurátorů či kritiků. Dnes se tato rovnováha proměňuje. Text série se zaměřuje na to, jak se mění zdroje kulturní legitimity – mezi odborností, důvěrou veřejnosti a novými formami participace.

Jsme nájemníci kultury, ale co vlastně smíme sledovat? Nic nám nepatří – filmy a seriály, které sledujeme, alba oblíbených interpretů a interpretek ani programy na úpravu fotek. Kulturu si pronajímáme – a výpověď může přijít kdykoliv.

Siegfried Herz. Už samotné jméno, jakoby ani nepatřilo do současné doby. A podobně – odtrženě od veškerého současného umění následující trendy, vyznívá také jeho dílo. A to v těch již téměř nevídaných a výsostných estetických kvalitách – hloubce, ryzosti a opravdovosti.

V prostorách Zámecké jízdárny Alšovy jihočeské galerie v Hluboké nad Vltavou se rozprostřela výstava, která není jen přehlídkou sochařských objektů, ale skutečným prožitkem křehkosti, pomíjivosti a kontemplace.

Konečně první monografie se dočkala Naděžda Plíšková (1934–1999). Výtvarnice a básnířka, členka Křižovnické školy, tvůrčí i životní partnerka sochaře a grafika Karla Nepraše. Ale především svébytná a sarkasmem oplývající a vždy svá.

Co spojuje fragmentovanou identitu Britney Spears s dystopickým světem Balenciagy? Na první pohled málo. Přesto jejich spojení v aktuální kampani otevírá otázky o obrazu, komodifikaci a hranicích mezi kritikou a cynismem.

Slavný román o muži, jenž vybočoval přesmíru trčícím nosem a omračujícím charismatem a který pro hrdost a pravdu šermoval verši a trestal francouzskou šlechtu za její přepych a faleš. V pátek, 27. září tohoto roku, uvedlo Národní divadlo Brno první premiéru v sezóně, titul Cyrano de Bergerac. Přesto, že právě verš můžeme pokládat za nejdůležitější komponent, kterým je příběh sdělován, přední scéna v Brně byla poměrně odvážná, jedná se o inscenaci baletního souboru.

Alšova jihočeská galerie připravila ve své pobočce Mezinárodního muzea keramiky v Bechyni výstavu významného sochaře, grafika a keramika Miroslava Olivy s názvem Synergie hmoty. Miroslav Oliva patří mezi výrazné české keramiky, jehož tvorba osciluje mezi sochařstvím a užitným uměním, přičemž obě oblasti dokáže propojit do jedinečné harmonie.

Přestože je tento výrok v nadpisu připsán fotografce Libuši Jarcovjákové, mohl by být vlastní i režisérce Kláře Tasovské. Není proto náhodou, že obě vytváří jeden celek a to výrazným způsobem aktuálně rezonující filmové dílo Ještě nejsem, kým chci být. Nejen o něm jsem si s oběma povídala.

Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech (MFFKV) ve svém 58. ročníku opět představil několika mladým filmařům a filmařkám „glitz & glamour“. Letošní edice pokračovala v předurčeném dramaturgickém konceptu, který začínajícím tvůrcům dopřává soutěžní uvedení, zatímco zavedené režiséry spíše deleguje mimo ni.

Z českých regionálních divadel patří Činoherní studio v Ústí nad Labem k těm, která rozhodně stojí za pozornost. Vyniká progresivní dramaturgií kombinující autorské inscenace s nekonvenčními interpretacemi klasických textů, výrazným hereckým souborem i silným okruhem režisérů.

Ne vždy si dovolí sbírková expozice otevírat palčivá témata. Ne vždy si jich dovolí otevřít programově až tolik. Právě výstava Group Therapy, která je k vidění v Domě U Kamenného zvonu, představuje díla z umělecké sbírky Deutsche Telekom, která se jako jedna z mála mezinárodních sbírek se soustředí na současné umění východní a jižní Evropy.

Don Quijote se v západní kultuře stal archetypem a donkichotství pojmem. Jsou to přece ti roztomilí, věčně snící idealisti, které v honbě za jejich cíli tvrdá realita ani společenské normy nezastaví, ne? Nebo je to úplně jinak? Neromantizujeme si to trochu? Není Don Quijote člověk, který se pravdy bojí a radši se uzavírá ve svém světě alternativních pravd? Tak se ptá Vojtěch Mašek v nové premiéře Studia Hrdinů Jedlík perel.

„Jak můžeme vstoupit do Kafkova světa?“ Tuto otázku si již kladl francouzský filozof Gilles Deleuze spolu se svým kolegou a psychoanalytikem Félixem Guattarim. Akcentovali problematiku čtenářského vstupu do díla skrze brány slov. Já si při vstupu do výstavních prostor kladu (nyní v roli divačky) obdobnou otázku. Jak můžeme vstoupit do Kafkova světa, reprodukovaného a postprodukovaného vizuálním jazykem?

Art Grand Slam je nový výstavní projekt, za kterým stojí platforma Sport in Art. A hned ve svém prvním roce existence si klade za cíl zanechat v prostředí českého vizuálního umění výraznou stopu. Jakou?

Případ pro začínajícího kata, Postava k podpírání, Ikarie XB 1 nebo Konec srpna v hotelu Ozon, to je jen neúplný výčet filmů, na kterých se podílel Pavel Juráček jako režisér nebo scénárista. Bezesporu se jednalo o talentovaného českého filmaře, ale jaký byl mimo filmový plac? O tom pojednává inscenace O Pavlovi v Divadle Na zábradlí inspirovaná stejnojmennou knihou Dani Horákové v režii Anny Klimešové.