Režisér Jiří Adámek právě zkouší v pražském Studiu Hrdinů představení Oči v sloup, tato autorská hra volně navazuje na jeho dřívější práce Skončí to ústa a rozhlasovou Hru na uši. Premiéra nové inscenace se uskuteční 20. listopadu ve Studiu Hrdinů ve Veletržním paláci.
Tvá práce je založená na hře se slovy, zjednodušeně se dá charakterizovat jako scénický voice [...]

Tušení stínu. Přestože je pro mladšího diváka tento název s větší pravděpodobností až po googlování spojen s knihou Ludvíka Součka, kultovním titulem, který vyšel v sedmdesátých letech minulého století, jedná se i o výstavu Josef Bolfa,která nepředvídatelnost namísto v knize otevírá na ochozu Veletržního paláce.

Papírová věž je názvem výstavy Daniela Pitína, která je právě k navštívení v Galerii Rudolfinum. Jeho obrazy jsou přiléhavě představeny v podzimním období zklidnění a rozpoložení pro rozjímání. V takovém kontextu je Pitínova tvorba hlubokým dialogickým partnerem.

Období podzimu opět přináší prostor pro zklidnění, ponoření se do vlastního nitra a rozjímání. Velmi přiléhavě se v právě těchto měsících halených do mlhy, brzkého stmívání a sychrava otevřely dvě výrazné výstavy dvou výrazných institucí.

Banalita i závažnost, abstrakce i odkazy na konkrétní náměty, racionální přístup, ale také docela intuitivní řešení. Ačkoliv se tak možná nemusí na první pohled jevit, tvorba třiačtyřicetiletého malíře Roberta Šalandy skýtá hned několik protichůdných sklonů. Nelze však přitom tvrdit, že by postrádala integritu.



Kromě toho, že za své ilustrace letos obdržel cenu Czech Grand Design v kategorii ilustrátor roku, už přes tři roky se spolupodílí na zlepšení designu českých knih. Jindřich Janíček, spoluzakladatel nakladatelství Take Take Take, prozradil, jak se vede malé nakladatelství, podle čeho se pozná kvalitní kniha a jak by měla vypadat dobrá knižní ilustrace.

Rudolf Habsburský a Přemysl Otakar II. Postavy, které svým konáním zapříčinily zásadní momenty českých a rakouských dějin, ožívají v neobvyklém nazírání na jevišti Divadla Komedie.

Tekutý mok, bikavér nebo languedoc, obojí opojné. Však nejen zkvašená vinná réva opájí. Pájí, spaluje i taví na dřeň vše s vášní žité. Těžkost bytí do balónů balí ctnosti literární, obrazové i zvukové.

Jako by slova mohla být pochopena jen ve zlomku vteřiny. Až do toho okamžiku jen formují očekávání. Pomalu připravují veřejné mínění na prozření.

Puškinův Evžen Oněgin je jedno z neznámějších romantických děl ruské literatury, ve kterém krom nešťastné lásky rezonuje také silná dávka nihilismu titulního hrdiny. Někomu se tento román ve verších může jevit jako zastaralý a naivní, někdo v něm pro změnu může najít něco aktuálního. Ovšem kdyby se jednalo o záležitost minulosti, zřejmě by nevznikaly časté divadelní adaptace. V letošní sezóně se pro tento počin rozhodli i tvůrci činohry Moravského divadla v Olomouci.

Je to piedestal, odměna nebo pouhé konstatování či pejorativní označení?

Výstava malíře, fotografa, intermediálního výtvarníka, designera Eugenia Percossiho v Kutné Hoře je rozhovorem o životě a nesmrtelnosti.

Každý asi někdy zaslechl tento výrok Friedricha Nietzscheho, nebyl však otázkou, nýbrž konstatováním. Kvůli němu si vysloužil nálepku jednoho z největších nihilistů Evropy. Vytrženo z kontextu to tak působí. Je prazvláštní, že ani při středoškolských či vysokoškolských hodinách dějin filozofie se člověk nemusí dozvědět, kde se tento výrok vzal, do jakých myšlenkových souvislostí náleží, a dál slýchá „polopravdu“ o Nietzschem, jenž popřel existenci Boha… Je to vskutku tak?

Stálá expozice ze sbírek kutnohorské Galerie Středočeského kraje Stavy mysli / Za obrazem byla v roce 2015 oceněna jako nejlepší ve své kategorii v ČR. S podtitulem Obměny a intervence usiluje o přízeň diváků v aktualizované podobě od prosince 2017 do prosince 2020. Jaké má v poločase skóre?

„Téma na srpen bude Klid“. „A o čem se jako bude psát?“, dostala jsem otázku. „Lepší by bylo třeba téma barevnost. Ke klidu nevim, co bych napsal.“

Svým výtvarným dílem i aktivistickou činností rozkrývá a podrývá zavedené mocenské struktury naší společnosti. Pronikavé směsice mytologických, ale i vědeckých či popkulturních odkazů útočí zejména na politicko-společenské uspořádání současného světa a genderovou předpojatost. Podobně invazivní jako obsah prací Marie Lukáčové je přitom i jejich forma.

Vztah je jakékoli propojení. S tím mezilidským se tento pojem pojí tak snadno, že nestačíme postřehnout, jak jsme se najednou zamotali do sítí, které kolem nás obšili druzí. Hranice mezi vlastním osobním prostorem a osobním prostorem toho druhého – případně dalších – je právě taková, jakou si ji dokážeme nastavit… a udržet.