Již od roku 2016 pracuje mezioborový tým badatelů a badatelek výzkumného projektu Laterna magika na sběru archiválií ze soukromých a veřejných sbírek, desítkách rozhovorů s pamětníky, zabývá se zpracováním unikátního filmového materiálu a také rekonstrukcí tanečních sekvencí z inscenací Laterny magiky metodou motion capture. Celý projekt vyvrcholil vydáním knihy a výstavou od května 2019 v Brně. Na podzim se výstavy dočká i Praha v prostoru MeetFactory. Hlavním řešitelem projektu je Národní filmový archiv.

Když jsem byl před nedávnem přizván do dlouholetého projektu české fotografky Jolany Havelkové Šest pohlednic, potěšilo mne, že mail art stále žije. Souborná výstava děl více než sta zúčastněných autorů v Poštovním muzeu nedaleko Vltavy je důstojným dokladem jeho proměnlivé podoby.

Dobré vesmírné sci-fi filmy se často a nikoliv náhodou stávají meditací o lidském údělu: nekonečná rozloha vesmíru se snadno proměňuje ve velké plátno, na něž se samotné filmové postavy – zproštěné pozemské každodennosti a vydané pomalosti svého vesmírného plynutí – promítají jako otázka po tom, co je to lidství. K tomu nejlepšímu z filozofujících filmů, které se odehrávají ve vesmíru, přibyla nyní nová položka, snímek High Life francouzské režisérky Claire Denis.

Rozměry a podoby prostoru ukazuje ve svém neměnném formátu 195 × 265 mm Artikl v červnovém vydání.

Někdy je tak těžké odborně vysvětlit, co autor zamýšlel svojí inscenací. Mám pocit, že se to prostě nedá napsat. Když absentuje příběh, nejsou rozeznatelná témata a nechytíte se žádného textu, pak se to zvrhne v dlouhé zírání na prázdný wordovský dokument. Ale když se konečně donutím vytvořit aspoň úvod, zjišťuji, že přece právě proto, že se nemusím chytat skoro ničeho, mne baví nad tím přemýšlet. Moje myšlenkové pochody bývají dost zmatečné, takže se chyťte rychle. Tentokrát mluvím o pohybovém traktátu Deep Shit v režii Juraje Augustína.

Vladimír Boudník byl neortodoxní samorost, který svým originálním a neotřelým přístupem k umění, k jeho prožívání i jeho tvoření inspiroval celou plejádu tvůrců, jimž ukázal nejen směr či materiál, ale především to, že možnost sebevyjádření je každému člověku nejvlastnější vlastností. Tedy že při určitém stupni otevření se, změněném přístupu k vlastní imaginaci a vůči světu, je každý člověk schopen umění jednak vnímat, jednak tvořit.

Před pár dny se v české distribuci objevil film Humorista lotyšského režiséra a scenáristy Michaila Idova. Je to pozoruhodný snímek z několika důvodů. Neuvěřitelně silný a autentický příběh je zároveň věrohodným svědectvím své doby, rovněž odkrývá principy a struktury moci (tehdy i dnes). Je s bravurou vyprávěn filmovým jazykem, ve kterém autor vyniká vytříbeností vkusu i vtipu a řemeslným umem, což svědčí o jeho výjimečném nadání. Film je režijním debutem autora.

Vydáním květnového Artiklu prostupují solitéři. Jedním z nich, kterému je toto vydání i tak trochu věnováno, je Solitér par excellence – Josef Váchal.

Znáte to – aby autoři nabrali inspiraci, odpočinuli si od mnohdy hektických životů, nebo kvůli obojímu, unikají z vybavených studií a nějakou dobu stráví na odlehlém místě obklopeném přírodou. Nebo tam žijí, třeba se tam i narodili a vyrostli. Jaký efekt má okolí skrze muzikanty na jejich produkci? Jaký „otisk“ krajina zanechá v tvůrčí práci, a obecně, jak nás nevědomě ovlivňuje prostředí, ve kterém se pohybujeme?

Většinu novodobých soch najdeme ve městech; na náměstích či v ulicích. Přesto i dnes vznikají mnohdy monumentální díla, která jsou určená pro krajinu, krajině přímo věnovaná. Nepochybně k nim patří i významná část tvorby sochaře Radomíra Dvořáka, jehož výstavu lze nyní zhlédnout v Muzeu Vysočiny v Havlíčkově Brodě.

Válka sice skončila, nicméně pozůstalí stále nedošli ke klidu ve své duši. Pochovat své příbuzné, či je vůbec najít a konečně moci oplakat ztrátu svých nejbližších jim není dopřána. Kniha dokazuje, že události jako genocida a masové vyvražďování Židů, holocaust, není záležitost minulosti, ale ještě necelých třicet let zpátky se odehrávala nedaleko nás.

Přírodě věnujeme vydání dubnového Artiklu.

Tanečnice, stepařka, redaktorka, vydavatelka, propagátorka umění, schopná manažerka, překladatelka, mecenáška, obdivuhodně energická žena a objevitelka mnoha umělců. V září jí bude sto let. Meda Mládková.

Mezi sbíráním a shromažďováním je rozdíl především v přístupu – sběratel vědomě vybírá objekty svého zájmu a systematicky tvoří sbírku. U sbírání umění je vědomý přístup obzvlášť nutný už jen vzhledem k jeho náročné finanční stránce. Jak si umění vybírá jeden z nejvýraznějších českých sběratelů, proč jím je a jaký je současný stav této intelektuální estetické vášně v České republice mi sdělil Jan Kudrna, historik umění, kurátor a asistent sběratele umění Roberta Runtáka.

Aby se sbírání nestalo shromažďováním, je nutné od fascinace, která je prvotním spouštěčem k této často celoživotní vášni, připustit racio a vědomý přístup.

„Když se do bílé polevy dostane byť jen jedna kapička jiné barvy, už nikdy nebude sněhobílá. S lidmi je to stejné,“ vypráví malému Andrewovi jeho matka, členka Ku-klux-klanu. Výjevy bílých plášťů se špičatými kapucemi a hořícími pochodněmi nejsou pouhým obrazem minulosti. Polská reportérka Katarzyna Surmiak-Domańska se vydala do USA prozkoumat modernější verzi této organizace.

„Heterosexualita je opiát pro masy. Připojte se k homosexuální intifádě!“ Staňte se hrdiny nově přicházející revoluce.

Druhá polovina ledna otevřela výstavní sály Galerie Rudolfinum americkému režisérovi, kameramanovi a umělci Arthuru Jafovi. A otevřela zároveň výstavu, se kterou se tuzemský divák jen těžko ztotožní. Co mu má sdělit?