Slovo Předěl etymologicky označuje něco, co odděluje a zároveň spojuje – hranici, přechod, ale i možnost nového začátku. Předěl není pouze statický bod na ose času, ale dynamický proces, který v sobě skrývá potenciál transformace. A přesně takovým se pro Artikl stává tento prosinec. Dvanácté vydání jedenáctého ročníku, které budete právě číst, je nejen posledním vydáním tohoto roku, ale také posledním vydáním před transformací.

Slavný román o muži, jenž vybočoval přesmíru trčícím nosem a omračujícím charismatem a který pro hrdost a pravdu šermoval verši a trestal francouzskou šlechtu za její přepych a faleš. V pátek, 27. září tohoto roku, uvedlo Národní divadlo Brno první premiéru v sezóně, titul Cyrano de Bergerac. Přesto, že právě verš můžeme pokládat za nejdůležitější komponent, kterým je příběh sdělován, přední scéna v Brně byla poměrně odvážná, jedná se o inscenaci baletního souboru.

Alšova jihočeská galerie připravila ve své pobočce Mezinárodního muzea keramiky v Bechyni výstavu významného sochaře, grafika a keramika Miroslava Olivy s názvem Synergie hmoty. Miroslav Oliva patří mezi výrazné české keramiky, jehož tvorba osciluje mezi sochařstvím a užitným uměním, přičemž obě oblasti dokáže propojit do jedinečné harmonie.

Přestože je tento výrok v nadpisu připsán fotografce Libuši Jarcovjákové, mohl by být vlastní i režisérce Kláře Tasovské. Není proto náhodou, že obě vytváří jeden celek a to výrazným způsobem aktuálně rezonující filmové dílo Ještě nejsem, kým chci být. Nejen o něm jsem si s oběma povídala.

Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech (MFFKV) ve svém 58. ročníku opět představil několika mladým filmařům a filmařkám „glitz & glamour“. Letošní edice pokračovala v předurčeném dramaturgickém konceptu, který začínajícím tvůrcům dopřává soutěžní uvedení, zatímco zavedené režiséry spíše deleguje mimo ni.

Z českých regionálních divadel patří Činoherní studio v Ústí nad Labem k těm, která rozhodně stojí za pozornost. Vyniká progresivní dramaturgií kombinující autorské inscenace s nekonvenčními interpretacemi klasických textů, výrazným hereckým souborem i silným okruhem režisérů.

Ne vždy si dovolí sbírková expozice otevírat palčivá témata. Ne vždy si jich dovolí otevřít programově až tolik. Právě výstava Group Therapy, která je k vidění v Domě U Kamenného zvonu, představuje díla z umělecké sbírky Deutsche Telekom, která se jako jedna z mála mezinárodních sbírek se soustředí na současné umění východní a jižní Evropy.

Don Quijote se v západní kultuře stal archetypem a donkichotství pojmem. Jsou to přece ti roztomilí, věčně snící idealisti, které v honbě za jejich cíli tvrdá realita ani společenské normy nezastaví, ne? Nebo je to úplně jinak? Neromantizujeme si to trochu? Není Don Quijote člověk, který se pravdy bojí a radši se uzavírá ve svém světě alternativních pravd? Tak se ptá Vojtěch Mašek v nové premiéře Studia Hrdinů Jedlík perel.

„Jak můžeme vstoupit do Kafkova světa?“ Tuto otázku si již kladl francouzský filozof Gilles Deleuze spolu se svým kolegou a psychoanalytikem Félixem Guattarim. Akcentovali problematiku čtenářského vstupu do díla skrze brány slov. Já si při vstupu do výstavních prostor kladu (nyní v roli divačky) obdobnou otázku. Jak můžeme vstoupit do Kafkova světa, reprodukovaného a postprodukovaného vizuálním jazykem?

Art Grand Slam je nový výstavní projekt, za kterým stojí platforma Sport in Art. A hned ve svém prvním roce existence si klade za cíl zanechat v prostředí českého vizuálního umění výraznou stopu. Jakou?

Případ pro začínajícího kata, Postava k podpírání, Ikarie XB 1 nebo Konec srpna v hotelu Ozon, to je jen neúplný výčet filmů, na kterých se podílel Pavel Juráček jako režisér nebo scénárista. Bezesporu se jednalo o talentovaného českého filmaře, ale jaký byl mimo filmový plac? O tom pojednává inscenace O Pavlovi v Divadle Na zábradlí inspirovaná stejnojmennou knihou Dani Horákové v režii Anny Klimešové.

V brněnském kreativním hubu KUMST byly v polovině listopadu uvedeny výstavy, které se v rámci právě probíhajícího Měsíce fotografie věnují hlavně tomuto médiu.

Žijeme v hypervizuální době obklopeni obrazy různých podob a povah. Již v 90. letech definoval William J. T. Mitchell tzv. „obrat k obrazu“ (pictorial turn) vážící se k vizuálním objektům, jejich roli ve společnosti a k postavě vnímajícího diváka. S akcelerujícím působením nových technologií v současnosti dochází až k otupující záplavě obrazového materiálu. Dokážou nás obrazy zasáhnout a přimět myslet? Co a jak můžeme jako obraz vnímat?

Trio hudebnic Dream Wife vždy umělo obalit společenské statementy do punkové energie a zkombinovat aktivismus s hravostí. Nové album Social Lubrication není výjimkou. V jejich tvorbě jde především o radost a vášeň – ať už ze života nebo tu sexuální. „Kapela feministicky zuřivá, ale s přístupem Spice Girls,“ napsal magazín Rolling Stone. Před pražským koncertem jsme se s Dream Wife bavili třeba o tom, jak hudbou bojovat proti patriarchátu. „Naše shows jsou upocené, energické, prostě jízda, u které nechceme, abyste chyběli,“ vzkazují z Londýna Dream Wife.

Přestože lze umění vnímat bez znalosti kontextu, ve kterém vzniklo, právě souvislosti přináší širší vhled a možnost pochopit, jaký obraz doby plátna přenášejí. Olomoucká Telegraph Gallery otevírá výstavou několika autorek a autorů nazření na současnou britskou figurativní malbu – a její souvislosti.

Když děláte něco se zápalem a bytostným nasazením, ani si nevšimnete, jak ten čas letí, natož, že už to děláte třicet let. Jednou z takových vytrvalých srdcařek je hudební redaktorka a moderátorka Jana Kománková. Její jméno bezpodmínečně rezonuje s kultovní rozhlasovou stanicí Radio 1 a nyní také s knihou stejného názvu a s podtitulem Život v éteru, kterou k třiceti letům vysílání této stanice napsala.

Léto a s ním spojené vysoké teploty nás (nejen kvůli globálnímu oteplování) v těchto dnech nešetří. Není proto na škodu dát si chlazený drink, anebo studené a mrazivých básní v podobě sbírky Lazarská v zimě a jiné básně Elsy Aids. Autora skrývajícího se pod pseudonymem, který ve svých textech osciluje nejen mezi vedrem a zimou, ale také mezi epikou a lyrikou.

Na konci loňské sezony nastudoval Jan Mikulášek Tolstého poslední velký román podle dramatizace Armina Petrase. Strohost textové předlohy, scénografie i hereckého pohybu vytváří v kombinaci s intenzivním emocionálním orchestrem hereckých projevů působivou souhru. Řeklo by se přímo rezonanci.