Performance se za půl století zařadila po bok dalších forem umění, i když její vymezení zůstává stále nejasné. Nenapomáhá tomu ani vágní definice, že ji tvoří základní elementy – tedy prostor, kde se odehrává, čas, ve kterém se odehrává, přítomnost performera a diváci. Přesto je téměř každému jasné, že poetický večer Valérie Zawadské ve Viole performancí není, i když výše zmíněné čtyři prvky se tam také objevují.

Performance stojí na osobnosti performera, který je před diváky sám za sebe. Nepokouší se divákům zprostředkovat něčí dílo nebo ideu, a to ani svou vlastní. To ale neznamená, že performer neví, co dělá. Jakmile však převáží záměr, snaha sdělit určitou myšlenku, jak je tomu v řadě divadelních inscenací, síla působení se vytrácí. Performance stojí na onom neopakovatelném tady a teď, kdy perfomer narušuje stereotyp a vniká do soukromého prostoru diváka a jde ještě dál – dotýká se oblastí jeho osobnosti, které obvykle zůstávají nedotčené. Performance jde často za hranice rozumového vnímání, dotýká se hlubších vrstev psýchy nebo alespoň přináší zcela odlišný pohled vymykající se zavedeným normám. V tom má hodně společného s dadaismem i butó, i když to není totéž. Dadaismus a následně surrealismus hodně pracovaly s kladením nesouvisejících věcí do kontextu, což geniálně definuje věta „krásné jako náhodné setkání šicího stroje a deštníku na operačním stole“. Butó zase ukazuje tělo úplně jinak než ostatní tance, nezobrazuje onen vertikální ideál krásy reprezentovaný baletkou na špičkách, ale „sehnuté postavy, které si ráno vytírají ospalky z očí“, jak říká Min Tanaka.

Performance jako nástroj odhalení
Dadaismus i butó mají s performancí hodně styčných bodů. Duchampova Fontána, tedy pisoár položený na podlaze galerie, místo aby byl zavěšen na stěně na toaletě, přináší přesně onen posun, jaký nabízí performer, který si položí na rameno vedle hlavy televizní obrazovku. Běžné věci v nepatřičném kontextu odhalují banalitu stejně jako dadaistická poezie nesmyslných slabik Huga Balla. Z jazykového hlediska sice slova básně Gadji beri bimba smysl nedávají, ovšem v autorově přednesu jsou možná silnější než dokonalé verše velkých básníků. Nepůsobí na obraznost zprostředkovaně přes intelekt, ale přímo svou energií a zvukomalebností, onou primitivností. I dnes, když se někdo postaví na rušnou ulici a bude tyto verše přednášet, bude to stále mít charakter performance, přestože půjde o interpretační umění. Důležitější než text a jeho věrná citace je způsob podání, což platí i u poezie Ernsta Jandla či některých básní u nás přece jen známějšího Christiana Morgensterna. Ne náhodou Visací zámek i Stromboli sáhli po jeho Velikém Lalulá a tyto skladby byly působivější než ostatní, opatřené srozumitelným textem. Lze namítnout, že texty písniček nejsou básně. To podstatné by se ale nemělo opominout – jde o ustoupení slov a pregnantně formulovaných myšlenek do pozadí, jak o tom píše i Aldous Huxley v Bránách vnímání, kde popisuje své zkušenosti s meskalinem a upozorňuje na nebezpečí slov, která svazují imaginaci a odsouvají na druhou kolej počitky a smysly. „Všechno naše vzdělání, literární i přírodovědné, všeobecné i speciální, je dnes ve skutečnosti verbální, a tudíž selhává právě v tom, oč usiluje. Namísto toho, aby vedlo děti k proměně v plně rozvinutého dospělého člověka, vyrábí studenty přírodních věd, kterým jsou naprosto cizí ty nejprimitivnější prožitky, a studenty humanitních oborů, kteří nic nevědí ani o sobě, ani o druhých lidech.“

Práce s tělem
Právě Huxleyho dílo často cituje japonská tanečnice butó Sumako Koseki, která se snaží účastníky svých dílen vést k tomu, aby pracovali s tělem, s představami, se zážitky, s jednoduchými obrazy, ale nepožívali přitom vědomí, šedou kůru mozkovou, kde sídlí intelekt, a více se využívali další vrstvy mozku. Zmiňuje zejména tzv. „plazí mozek“ (malý mozek, který ovládá motoriku), ale stejně důležitý je tzv. jaguáří mozek (hypothalamus, amygdala a lymbické struktury) ovládající emoce.
Na druhou stranu využívá butó po vzoru asijských bojových umění řadu opakujících se obtížných cvičení, která napomáhají rozvoji hybnosti těla a umožňují jeho plnou kontrolu, takže lze ovládat a současně pracovat s jednotlivými částmi těla, jako by byly od sebe oddělené. Tím se samozřejmě od performance liší, tak nestaví na dlouhém cvičení a cizelování pohybů.