Performance má však ještě jeden cíl a tím je zaujmout člověka přehlceného vjemy. Performer musí přinášet něco odlišného. Podobně jako pouliční divadla nabízí v době videa a nahrávek přímý kontakt s živým umělcem, a to mnohdy na místech, kde to není očekáváno – jako například galerie.

Na ostří nože
Ve snaze zaujmout v době, kdy zpravodajské televize nabízejí v přímém přenosu i válku, performeři posouvají své hranice ještě dál. Opovrhují svým tělem podobně jako punkeři a klidně se obalí sádrou jako to udělal Tomáš Ruller. A nebojí se ani riskantních aktivit jako Scott MacLoad, který se na počátku devadesátých let nechal v Plzni vyzdvihnout do výše pásovým dopravníkem a spadl na obrovskou haldu uhlí. Těžko lze zapomenout na tělo padající dolů.

Radikální v ohledu zacházení s tělem byly performance jako Kamufláž z počátku devadesátých let. Nahé tělo natřené na bílo špatně odstranitelnou barvou a následné lehnutí do sněhu nebo zlomený palec na noze při šplhání po haldě trosek z odstřeleného Stalinova pomníku – cílem je tanec na hraně, extrémní zážitek nejen pro diváka, ale i pro performera samotného.

Podobných zážitků bylo víc. V Duši ryby mi padající, polomrtvé, deseticentimetrové ryby pokrývaly krví košili i dvorek Divadla Na zábradlí. Nejde jen o to, že dopad i tak malé ryby z výše třetího patra skutečně bolí a máte chuť utéct nebo se schoulit. Víte taky, že pracujete s živými tvory a uvědomujete si jejich smrtelnost, i když víte, že nervová soustava ryb je mnohem primitivnější a ony tu bolest tak silně necítí.

Jeden z nejtvrdších zážitků mi nabídl Nejlepší přítel člověka. Tam sice kvůli mně žádné zvíře nezemřelo, ale pocit byl ještě intenzivnější. Na chirurgickém stole jsem pitval plyšového psa a vytahoval mu z těla skutečné vnitřnosti. Samotnému mi z toho bylo špatně, možná víc, než kdybych pitval mrtvolu psa skutečného.

Tanec se smrtí
Osobně jsem mnohokrát uvažoval o absolutní performanci, na jejímž konci bych ukončil svůj život. Asi nejblíže jsem se k tomuto pojetí přiblížil v divadelním Projektu L věnovaném Petrovi Léblovi. V tomto případě sice šlo o multimediální představení spojující tanec, hudbu a zvukové záznamy výpovědí Léblových spolupracovníků, ovšem závěr, kdy jsem se pověsil a nechal vytáhnout do provaziště, patří do performance.

Obraz smrti se v mých performancích často objevoval. V jiném provedení Kamufláže mě spolupracovníci poté, co jsem se sesunul ze zdi, zabalili do černého igelitu a vynesli ven. Stejně tak v definitivní verzi Jsem zrozen z hlíny mě na závěr zasypali ležícího na zemi hlínou přivezenou v kolečku. Včetně hlavy. V Bohnicích jsem se zase v úvodu jiné varianty této performance z haldy hlíny ke zděšení mnoha diváků vyhrabal.

Ovšem každá radikální performance má silný vliv i na performera. Uvádí ho do stavů, se kterými by se jinak nesetkal, a je zážitkem, který jinak nabízejí jen rituály. Být vytahován na provazu, i když není provaz omotán okolo krku, nutně evokuje pocit těla mizejícího v prostoru a svým způsobem odcházejícího z tohoto světa.

Často si vybavuji vystoupení v Klenové, kde jsem měl na hlavě punčochu a v tom množství prachu na půdě jsem se najednou nemohl nadechnout.

Performance rituálem
Zážitek, jaký nabízejí radikální performance, se může blížit i prožitku z rituálu. Jasně to ukazují akce Divadla orgií a mystérií vídeňského akcionisty Hermanna Nitsche. Ten také začínal v šedesátých letech s performancemi, které postupně rozvíjel, až dospěl k inscenovanému rituálu, ve kterém uplatňoval jungovskou psychologii společně se znalostí dionýsovských orgií, mithraistických kultů, egyptské mytologie a křesťanských praktik.

Sám jsem se účastnil nejrozsáhlejšího šestidenního rituálu a posléze i 122. představení ve vídeňském Burgtheatru. Účinky byly mimořádné, do Vídně jsem odjížděl ve špatném psychickém stavu. Po představení, kdy na mně asi hodinu leželo těžké tělo zabitého prasete, kde jsem stál vedle zabitého býka pověšeného uprostřed divadla, jemuž po hlavě ještě stékala krev, pominula dlouhodobá deprese.

Podobné extrémní performance a akce člověka zasáhnou a dopřejí mu skutečně silné zážitky, jaké se v době virtuální reality vytrácejí. Dávají šanci uvědomit si hlubší podstatu, kterou reklama a média redukují na pouhou vnější podobu, kdy je třeba neustále zdůrazňovat a podtrhávat atraktivitu vzhledu. Navíc nabízejí prožitek, který se slovy nedá popsat. Každý takový akt zpochybňuje zúžený racionální pohled na svět jako na kult spotřeby. Řečeno s Huxleym: „Vyznavači verbality jsou totiž podezíraví k neverbalistům, racionalisté se obávají daných, neracionálních faktů, intelektuálové zase cítí, že to, co vnímáme okem (či jinými smysly), je nám příliš cizí, než aby nás to mohlo hluboce zasáhnout.“