Rozhovor s Magdalénou Petrákovou, organizátorkou kulturních akcí v Luhačovicích a Olomouci


Luhačovice se do mého kulturního hledáčku dostaly v souvislosti se site-specific galerií, trasou uměleckých ptačích krmítek a budek. Jednou z šedých eminencí tohoto projektu je Magdaléna Petráková, která rovněž spoluorganizuje tamní multižánrový festival LUHOvaný Vincent konající se na konci června. Spolu s několika dalšími lidmi se snaží probudit kulturu lázeňského města k životu.

V Luhačovicích jsem byla jen jednou na výletě, spojené je mám s Jurkovičovou architekturou, kolonádami, Vincentkou a oplatkami. Pro mě jakožto krátkodobého návštěvníka neproniknuvšího pod povrchové působení města by se tento abstrahovaný obraz dal na časové ose posunovat libovolně dozadu až někam do začátku 20. století. Jaké jsou ale Luhačovice století 21.?
V Luhačovicích bydlím od svého narození a vím, že se tam za celý můj (pravda mladý) život jen pramálo proměnilo. Lázně v zásadě zůstávají tím místem, kam se můžeš i po letech vrátit a nebýt (ne)mile překvapen. Důvodem mé oprávněné nespokojenosti ohledně kultury je úzké zaměření na cílovou skupinu starší generace lázeňských „klientů“, kteří se do Luhačovic pravidelně vracejí na sezonu začínající v květnu a končící v září. S tímto problémem se potýkají asi všechna turisticky zajímavá města, leč v Luhačovicích došlo k tomu extrému, že město úplně vytěsnilo jakoukoli zodpovědnost za místní kulturu či komunitu. A jakmile ze dne na den „kulturní stánky“ otevřou své brány lázeňským klientům, večery s dechovkami jsou na denním pořádku, návštěvníci travesti show či komedie začínají trhat dveře kulturního domu Elektra a pak v plné polní rozviřují tanečky na klávesákového DJe Charlieho nebo Pabla v některém baru, je zřejmé, že město ovládla sezona. Někteří lidé si prostě vystačí s málem. Místním ale už nezbývá ani poslední útočiště, kterým donedávna byl music bar U Suchánků – snad jediný luhačovický podnik s jakousi komunitou a hudební platformou, který asi před rokem změnil majitele a stal se z něj Sport bar. Nebýt toho, že naše rodina je jednou z mála z těch místních (ne však rodilých), které si stále užívají promenád po kolonádě a chodí si čepovat minerální vodu od pramene etc., asi bych si opakovaně neuvědomovala tu velkou přednost Luhačovic – krásu architektury a ulic, historii zakódovanou v geniu loci a atmosféru pohody a odpočinku. Vnímám ovšem lázně jako ohromný potenciál, jsou však zakonzervovány v čase.

Potenciál v jakém smyslu, pro co?
Pro rozvoj atraktivní kulturní nabídky cílené na současného (ve smyslu ne nostalgického), inteligentního návštěvníka lázní. Mám na mysli druh (site-)specifického kulturního vyžití na úrovni, něco mezi rekreací a zážitkovým pobytem. Je tu zázemí – otevřený prostor, parky, stagiony a scény, jsou tu diváci! Být já klientem lázní, který jede přes půlku republiky na pobyt do Luhačovic, pochybuju, že by mi imponovalo, že v tak jedinečném místě (z hlediska architektury, atmosféry, historie atd.) je na programu komplet ta samá konvenční nabídka jako v Horní Dolní, blížící se více lacinému konzumu, naprosto ignorující oduševnělé kulturně-umělecké zkušenosti místa.

Zmínila jsi genius loci města – jaký podle tebe je?
Lázně Luhačovice leží v údolí, na poslední stanici slepé vlakové trati přímého vlaku z Prahy, tedy „na konci světa“. Na druhou stranu blízkost Slovenska dává možnost propojení východu a západu. Nezaměnitelnou podobu Luhačovic tvoří budovy navržené architektem Dušanem Jurkovičem a dalšími věhlasnými architekty. Na mě osobně magicky působí zeleň a okolní lesy v kombinaci s atmosférou zázračných volně dostupných minerálních pramenů. Procházka lázněmi je mi pokaždé vytržením z kontextu reality, vyvolá ve mně zpomalení myšlenek a jistou koncentraci a odevzdání se pohodě a klidu.

A jak se dá s „duchem místa“ pracovat, využít ho pro site-specific aktivity?
Základem by bylo, že by téměř všechny aktivity expandovaly ven. Do lázeňských parků a ulic, místo by ožilo kulturou. Hudební altánky by znovu rozezněly orchestry či by se zde pořádala autorská předčítání, ulicemi by sem tam korzovali lidé v historických kostýmech, zákoutí by oživila pouliční divadla či divočejší performance dělané pro místo, jednou za čas by se provozovalo tematické letní kino…

Jak se žije mladým, moderním lidem v Luhačovicích? Zůstávají tam vůbec? Narážím na tendenci „mrtvá“ města opouštět a usadit se tam, kde se „něco děje“.
Do deváté třídy základní školy si tady podle mého mladí nemají moc na co stěžovat. Co jim ale může malé lázeňské město nabídnout potom? Jednu střední školu a slušné sportovní vyžití. Jinak už většinu čeká jen neustálé dojíždění a odjíždění. Šance na uplatnění v místě je pramalá, nedostatek pracovních míst, předražené bydlení… Otázka, jestli zůstat ve městě, se odvíjí od pracovních a studijních možností, nejen od toho, jak rádi místo máme. Přesto považuji za důležité, jaký vztah k místu si mladí lidé vytvoří a zachovají po zbytek života. Z důvodu této zvědavosti jsme za naše občanské sdružení připravili anketu, kterou se chystáme oslovit všechny místní, aby se pokusili zformulovat své nároky, které na město mají a vyjmenovat negativní stránky, které jim nejvíce leží na srdci. Třeba se tato anketa stane impulzem pro diskuzi.

O obrodu města – ať už kulturní, či jinou – se zasluhují spíš místní, nebo přistěhovalci?
To asi nejde takhle zobecnit. Nicméně věřím, že je něco na tom, že lidé, kteří v místě nežijí dlouhé generace, jsou méně „smířeni“ s jeho osudem, mají větší odstup či nadhled a dokážou si věci představovat ve větší perspektivě. Právě ta nezakořeněnost jim umožní nezůstat statickými.

Jak snahy o změny ve fungování města vnímají „starousedlíci“?
Koho považujeme za starousedlíka? To jsou asi ti lidé, kteří si „jedou to svoje“ a nenechají se velice ničím překvapit. V Luhačovicích bych tento syndrom pojmenovala jako skepsi. Pokud se objeví něco nového, zkritizují to anebo – což považuji za mnohem horší – ignorují. Anebo na to přistoupí, což se myslím podařilo nedávno třeba mému tátovi s projektem Trasy uměleckých ptačích krmítek a budek a s ní spojenou Slavností ptačích budek. (Slavnost se konala 3.–5. května v Luhačovicích – pozn. red.)

Dokdy je možné zmíněnou Trasu shlédnout? Co vše je na ní k vidění, v rámci jakého projektu vznikla? Jací umělci se zapojili?
Slavnost ptačích budek byl velmi povedený festival, který otevíral Trasu ptačích budek, okruh vedený centrem lázní Luhačovic, osazený více než devadesáti autorskými budkami a krmítky, které dodali zavedení výtvarníci, studenti uměleckých škol, stejně jako nadšenci a domácí kutilové. Trasa je a bude k vidění stále (mapa je k vyzvednutí v Muzeu luhačovického zálesí nebo v informačních centrech) a průběžně bude doplňována novými objekty. Příští rok akci zopakujeme a můžu prozradit, že tentokrát bude zadání zaměřené na kinetické objekty v přírodě a na výstavbu příbytků pro vodní ptactvo.

Před samotným festivalem LUHOvaný Vincent se v řadě českých a moravských měst konají Ozvěny. Mají plnit funkci „vábničky“?
Přesně tak. Správně bychom měli naše ozvěny nazývat „warm-upy“, protože mají opravdu zvát lidi na blížící se festival, umožnit komunitě lidí pořádající Vincenta potkávat se s podobně naladěnými návštěvníky a příznivci i mimo město, sdílet zkušenosti a vytvářet tak aliance a sympatie. Zásadní je navodit atmosféru akce a nabídnout „ochutnávku“ programu, ale zejména rozšířit povědomí o Luhovaném Vincentovi. Na tento formát akce dobře slyší místní podnikatelé a hoteliéři, kteří jsou ochotni nás podpořit z důvodu toho, že ozvěny dělají Luhačovicím dobré promo v navazujících regionech. Aneb „když nemůže Mohamed k Vincentovi, musí Vincent k Mohamedovi“ a stejně to platí, nahradíme-li slovo „Vincent“ za „Luhačovice“.

Kdo stojí za organizací Luhovaného Vincenta? Jakým jiným kulturním aktivitám se dále věnuje?
Luhovaný Vincent o. s. je sdružení, složené zejména ze studentů uměleckých oborů, které se neustále obměňuje. Co se nemění, je motivace založit v Luhačovicích tradici festivalu, jehož první ročník se uskutečnil na začátku letních prázdnin v roce 2010. Doopravdy nás je v tom nejužším jádru realizačního týmu jen tak jedna třetina původem z Luhačovic. Ty dvě zbylé třetiny organizátorů si svůj vztah k Luhačovicím buď už našly, anebo si jej vytváří. Každý z nás se nějakým způsobem zabývá nebo jen příležitostně baví organizací podobných akcí různého typu: MFDF Jihlava, LFŠ v Uherském Hradišti, Divadelní Flora, Theatr Ludem, Zlín Film Fest, AniFest.

Jak je festival profilovaný?
Co je na Vincentovi výjimečné, je jeho pestrost, která je dána rozličností zaměření členů týmu. Filmovědci si obhájí dramaturgii filmové sekce, zkušený hudební producent Zlatomil vychytá stylovou afterparty, studentka JAMU Irenka nám dohodí zajímavé divadelní tipy, Ondřej se soustřeďuje na představování současné mladé fotografie, Jitka je naší specialistkou na literární žánry a získává kontakty na zajímavé autory a s místními se poradíme o kapelách, které by rádi v Luhačovicích slyšeli. Mne nejvíce fascinují produkce na pomezí uměleckých druhů, okrajové žánry a jejich přesahy a fúze, např. slampoetry, VJing, performance, site-specific divadlo i kino, taneční divadlo, videomapping atd., které se snažíme na Vincentovi představovat. Právě tento postup umožní inspirativní diskuze se všemi členy týmu, interakce všech uměleckých druhů.


LUHOvaný Vincent
Lázně Luhačovice: klub sokolovny (festivalová základna), Hotel Radun, terasa Městské plovárny, ulice lázní, Lázeňské divadlo, konferenční sál pod internátem, Muzeum Luhačovice
28.–30. 6.
150 Kč / 1 den
200 Kč / 2 dny
250 Kč / celý festival
předprodej festivalových akreditací zde: https://klient.ticketon.cz/1003-iv-rocnik-festivalu-luhovany-vincent – každý nákupce obdrží bonusový „lázeňský balíček“
vstupenky je možné zakoupit i na jednotlivé akce před jejich začátkem
ubytování: v sokolovně ve vlastních spacácích na vlastních karimatkách za 30 Kč / noc
více o programu na: www.facebook.com/luhovanyvincent