Máš skvělou kariéru, zároveň vedeš i šťastný soukromý život s manželem a třemi dospělými dětmi. Život je takřka bezchybný. Pak si jednoho dne jdeš zaběhat a najednou si uvědomíš, že nevíš, kde jsi. I když jsi tudy běžela už tisíckrát. Příště zapomeneš pár slovíček, nějakou tu schůzku… až nakonec přestaneš vědět, kdo vlastně jsi.

Třesoucíma se rukama se padesátnice napije vody. S pocitem úlevy, že cestu domů nakonec našla. Cestu, kterou ještě včera znala jako své boty. Manželovi řekne, že je unavená. Ale bobtná v ní podivné tušení. Vyhledá neurologa. Cítí, že něco není v pořádku. Uvědomuje si, že někdy nedokáže najít ta správná slova. Ona – Alice Howland – univerzitní profesorka a lingvistka. Lékař udělá potřebné testy, které by vyloučily přítomnost choroby. V lepším případě. Jednu naneštěstí nevyloučí. Chorobu Alzheimerovu – stádium předčasné, v jejím věku vzácné.

Režisér ví nejlíp
Snímek Still Alice se zakládá na novele, prvotině, a zároveň bestselleru americké neurologické expertky Lisy Genové. Autenticita v podobě skutečného porozumění zákeřné nemoci Genovou nekončí. Pokračuje i jeden z režisérů. Může snad někdo povolanější vyprávět příběh o nemoci napadající mozek než osoba, která sama trpí takovouto chorobou? Režie a práce se scénářem se ujalo duo Wash Westmoreland a Richard Glatzer. Druhý jmenovaný trpí chorobou zvanou ALS, tedy amyotrofickou laterální sklerózou (do podvědomí mnohých se dostala díky fenoménu ice bucket challenge). Při režírování Glatzer užíval iPad, který převáděl text na řeč. Výpomoc technologiemi promítl i na plátno. Také Alice si denně pomáhala svým iPhonem.

Tvůrci filmu nejsou partnery jen pracovními, ale i životními. Westmoreland má v životopise na počátku kariéry několik odrážek v podobě spolupráce s Brucem LaBrucem, jehož snímky vzbuzují i na festivalech nemalý rozruch. Bilancují na hranici mezi hardcore pornem a artovými filmy s filozofickým podtextem. Jeho partner pracoval například na show Amerika hledá topmodelku. Ač to může po předchozích větách překvapit, manželský pár společně již léta pracuje na tvorbě nezávislé filmografie. Troufám si říct, že Still Alice je jejich životním dílem.

Esenciální vzpomínky
Alzheimerova choroba, jak ukazuje příběh Alice, začíná pozvolna. Zhoršuje se krátkodobá paměť, dochází k dezorientaci, později se není člověk s to postarat o drobnosti v domácnosti a vede až k demenci a ztrátě paměti. V Evropě žije s demencí podle presumpce přes 7 milionů lidí. V Česku se odhaduje počet kolem 120 tisíc lidí. O jak lstivou nemoc se jedná, dokládá sama Alice silným výrokem: „Kéž bych měla rakovinu.“ Proč? „Nestyděla bych se. Lidé na tebe vybírají peníze, nosí stužky… nemusela bych se tak cítit jako nějaká… nevzpomenu si na to slovo.“

Lingvistka nevyhnutelně ztrácí paměť, vzpomínky, znalosti, jejichž získání ji stálo hodně úsilí. Jsme svědky beznaděje při vybavování slov, které byly její součástí. Visí před ní, ale ona na ně nedokáže dosáhnout. Nakonec ztrácí i spojení s realitou. Vidíme, s čím se musí vypořádat nejen ona, ale také její rodina. Hodinu a půl trvající emocionální jízda nám připomíná, jak moc nás vzpomínky utváří. Jsou naší podstatou. Vše, co máme či nemáme rádi, jsme si osvojili díky zážitkům. Můžeme bez nich vůbec existovat?

Už chybí jen ten Oscar
Julianne Moore, Alec Baldwin a Kristen Stewart tvoří herecké stavební kameny filmu. Kdo snímkem vyhrál, byla Stewart. Představitelka dcery Alice sama prohlásila, že pro ni role byla skutečně darem. Možná se podílením na tomto příběhu konečně posune od nálepky herečky bez výrazu někam dál. Role zpočátku nezdárného potomka jí sedla. Stejně jako empatická poloha v pokročilém stádiu matčiny nemoci. Přesto je znát, že se má ještě hodně, co učit. Může začít rovnou od kolegyně. Klenotem snímku je fenomenální Moore. Když jsem se zmiňoval v prosincovém čísle o jejím výborném výkonu v hollywoodské satiře Mapy ke hvězdám, nevěděl jsem, co bude následovat. Herečka v Alice znovu dokazuje, že je v nejlepší formě bez jakýchkoliv limitů. Možná tohle pořád Akademii svádí k tomu, Moore tu nablýskanou sošku nedat. Osobně bych jí toho Oscara vážně přál. Nominace do uzávěrky únorového čísla nebyly známy. Pevně věřím, že v nich nadaná Američanka figurovat bude. Pokud cenu ani tentokrát nezíská – asi jsme stále neviděli všechno. Faktem zůstává, že rok 2014 zkrátka patřil jí.

Still Alice je opravdu silné drama, které má výborný námět, ale především až neuvěřitelně skutečnou Alice, tedy Moore. Snímek je o to výjimečnější, že nám poskytne opravdový, subjektivní pohled osoby trpící Alzheimerem, ne jen pohled rodiny a okolí. Drama není hollywoodsky dojemné, ale reálně smutné. Bolestivý příběh o ztrátě toho nejcennějšího, co máme – sebe sama – doplňuje melancholická hudba Ilana Eshkeriho i výborné nasnímání. Nakonec, je to stejně všechno o lásce, jak zazní na konci. Pak zamrazí. ∞


Still Alice
režie Richard Glatzer, Wash Westmoreland
USA, 2014, 99 min.

https://www.youtube.com/watch?v=QsDvon92Sp4