Americký režisér Ari Aster má v pouhých 33 letech skutečně výjimečné postavení. Se Slunovratem zdobí jeho filmografii již dvě pozoruhodné celovečerní produkce. Komplementárně k jeho předchozímu počinu, hororu Děsivé dědictví,filmař se ve svém novém filmu opět zaobírá rozkladem osobnosti v nepříjemně vycizelovaných ornamentálních výjevech.


Patrně žádný současný režisér nedokáže pokleslé filmové tradice obdařit aurou uměleckosti jako Ari Aster. Zatímco v Děsivém dědictví vycházel z hororového subžánru „haunted house“, v němž obyvatele domu stíhají paranormální síly, Slunovratem křísí tzv. folk horor. Nejznámějším zástupcem tohoto směru je bezpochyby britský Rituál Robina Hardyho. V Asterově transformaci se staré nevytrácí, v obrazech rurálního a pohanského světa ale nachází novou tematiku a vybízí k hledání skrytých významů. Slunovratem přibližuje muka lidské mysli, která je vržena do netušených a morálně nepřípustných situací.

V zahradě bolesti
Jistá návaznost na Děsivé dědictví je naznačena již v prologu. Tragédie, kterou ukazuje, v lecčems připomíná stav na konci Asterova předchozího snímku. Uchopíme-li téma Děsivého dědictví v obecnějších konturách jakožto hrůzu z izolace (emocionální, před rodinou i v prostoru osamělého domu), pak Slunovrat ukazuje, že otevření mysli tuto krizi nijak neřeší a ani vycestování nás nezbaví pocitu, že trpět na tomto světě musíme hlavně sami. Zde to zakouší pár Dani a Christiana, jejichž vztah je po čtyřech letech už značně vyčpělý. Posledním pokusem o nápravu se stává výlet s přáteli do švédské vesničky Hårga, kde se po dobu devíti dnů konají výstřední slavnosti.
Rituály uzavřené komuny v končinách, kde jarní slunce nikdy úplně nezapadá, se staly snadno rozeznatelným lákadlem distribuční kampaně. Ikoničnost Hårgy je ale především součást Asterova neutuchajícího zájmu o rozkladné síly, které působí na lidského ducha. Nikoli však v intencích známých hororových šoků a adrenalinem zalitého strachu o holý život. Slunovrat se snaží zachytit situace, v nichž se člověk systematicky odpoutává od společenských, kulturních, postupně ale též přirozeně lidských norem. Denní a noční cyklus mezi ně také patří.
Jen máloco se rovná hrůze náhlého a nečekaného setkání se všemi myslitelnými tabu. Otřes, kterému je v důsledku podrobena lidská morálka, je základem niterného zápasu Asterových figur. Pohanskou komunitu režisér v mnoha náznacích konfrontuje s křesťanskou etikou. Rozporů v porovnání se zkušenostmi našeho světa si lze všimnout zcela mimovolně – vnímání času jako kruhu, lidský život jako čtyři kapitoly končící v 72 letech a společenské uspořádání bez citelně patriarchálního dohledu. Vesničané jsou rovněž zbaveni individuální zodpovědnosti, jak demonstrují mnohé scény, v nichž je z jedince rituálně sejmuto břímě. V neposlední řadě je v Hårze zpochybněna i hodnota lidského života. Setkání s touto komunitou často končí (vzhledem k subžánru předvídatelně) přímo fatálně.

Pevné sevření vypravěče
Existenciální otázky řeší Aster znalým využitím psychologizujících zkratek. Režisérova vypravěčská zručnost zaručuje, že snímek působí soudržně i pod tíhou mnoha komplikovaných motivů. Slast a opojení způsobené sledováním vodítek a splétáním linií ale Slunovrat neposkytuje. Dané je to nečekanými formálními finesami, kterých je často užito ve snaze navodit pocity vykořeněnosti, jež postavy zakoušejí. Publikum neznalé Děsivého dědictví či Asterova středometrážního snímku The Strange Thing About the Johnsons bude také zaskočeno čistě umělecky motivovanými postupy. Ty nelze interpretovat ani jako úsilí zachytit psychologické stavy. Kupříkladu ve scéně příjezdu jsme jistou dobu nuceni sledovat obraz vzhůru nohama. Nato se ve vesnici předkamerový prostor stává záminkou pro utváření nejrůznějších runových obrazců, do nichž se obyvatelé Hårgy harmonicky skládají. Asterův styl charakterizuje ornamentálnost, neužívá ji ale pro naši potěchu. Vytříbené kamerové kompozice asi už nikdy nebudou znepokojivější.

Úvodní hodinu lze vnímat jako precizní přípravu na emocionálně zdrcující bod obratu, který předjímá společná hostina. Asterovi se v jedné scéně daří umně „pootočit“ vyprávění šokujícím směrem, konfrontovat postavy s jejich pomíjivými kulturními zvyklostmi a zároveň naznačit, proč má Dani ke komuně blíže než její přátelé. Odpovědí je její mučivý zážitek, kterým v prologu vyprávění započne a jež se Dani později opět navrací v surreálné vizi. Jistě je patřičná kritika, že hodnotu Slunovratu jako hloubání o polohách lidského nitra snižuje režisérova náchylnost k charakterovým archetypům. Ztrápenou mysl Dani se mu ale daří postihnout v překvapivě jemných odstínech – pronikáme do ní drobnými hádkami s přítelem, drogovým raušem a podíl má bezpochyby také zasněná a tiky zmítaná kreace britské herečky Florence Pughové. „Final girl“, kterou v závěru představuje, se ironicky míjí s obvyklou definicí tohoto hororového stereotypu. Nejde o jediný aspekt, kdy je Slunovrat podnětným dialogem s dějinami filmu a kdy je schopen zprostředkovat velmi nekomfortní zážitek.