Čtenář se cítí vyzván k ponoru do cizího, soukromého bytí, ve skutečnosti ale sám vystupuje, vytrhuje se do prostoru otevřené interpretace.

Při niterném psaní se duše přelévá na papír. Duše není konkrétní. Neexistuje důkaz, že existuje. Přenos se daří jen v automatickém módu, při kterém jsou slova až druhotná. Jde o tu akci. Myšlení prýští do písma bez zastávek racionalizace. Ducha nadrealismu vzývá mnoho českých básnířek, například Simona Racková, Hana Pololáníková nebo Olga Stehlíková
.
Po čtenáři taková poezie žádá samotu, protože neskýtá kolegiální návaznost k textům, jimž je běžně vystaven. Musí ji tak trochu „nečíst“, vnímat symboly v ní ukryté, specifické užití slov a jejich hru. Básníci ji píší hlavně pro sebe, a tak je to správně. Spojuje je záliba v samotě, ve které je mohou napadat myšlenky. Pospolitý básník je spíše karikaturou, přechází do jiného, aktivistického bytí.

V edici poezie nakladatelství Odeon figurovala už Marie Šťastná, teď Irena Šťastná, tak je třeba porovnejme. Marie postavila svou sbírku Vtáčení na reálných situacích nebo aspoň těch, které se mohly stát, na představitelnou kostru navěšela maso abstraktních obrazů. Irena postupuje podobně podivně, ale nepředstavuje celek básnického těla, jen detail kůstek nějaké minoritní končetiny. I ona využívá mezi básníky populární formu mikropříběhů, ale je uhýbavější, rafinovanější.

„Neumím dát vysvětlivku. Vystudovala jsem sice literární vědu, ale záhy jsem pochopila, že dělat textovou pitvu, bez ohledu na to, o jaký jde žánr, je mimo můj zájem. Neplyne z toho uspokojení. Proto to nedělám,“ řekla v rozhovoru pro revue Protimluv (2/2023) a dál to shrnula: „Píšu, jsem vděčná, že jde o nezbytnost, kterou potřebuji k bytí. To stačí. Nepotřebuji to dále řešit. Radost plyne výhradně z dovednosti tvořit.“
Rentgenové vidění v básnickém smyslu slova znamená schopnost oprostit se od povrchové logiky sémantické souvztažnosti, v jejímž bezpečí žijeme a živoříme. Rádiové vlny jsou toxické, proto je těžké s básníkem žít. Umí mimo jiné předvídat budoucnost, což je dnes danajský dar. Ne každý dokáže rentgenové snímky číst a klíčovat. Není k tomu žádná příručka. Jde hlavně o pocit, že básni-básníkovi věříme.

Bez legendy
Básník dělá kompromis mezi popisem skryté pravdy a tím, aby byla uvěřitelná. Cudně klopí zrak nebo opovážlivě hledí do očí. Říká o sobě, co by jiný neřekl. „Týdny jsem krůček od orgasmu,“ svěřuje se Marie. Irena svou důvěryhodnost staví spíš na dobrovolné zastřenosti než autofikční nutnosti. Když na sebe něco prozrazujeme, tak se zrazujeme. Často přitom s sebou bereme i druhé.

Irena probouzí spíš vyšší cit imaginace než ten nižší dozvědět se něco tajného. O pocit sdílené tajnosti přitom čtenáře neochuzuje. Něco tajného se dovídáme, ale i tak to zůstává tajné, protože jde jen o malinkatý výsek celkového obrazu. Nedovolí nám plně si uvědomit, na co to vlastně hledíme. „Zbytky kůže ze včera / čekají v mé posteli / nacházím se tam / tedy mnohem / dříve předtím / než ulehnu / zatížím / denně / sama / sebe / jen /.“ (s. 14)

Šťastná upřednostňuje radost před srozumitelností. Tak jako všichni publikovaní básníci jistě přistupuje ke kompromisu v rámci vlastní sebereflexe nebo konfrontace s redaktorem sbírky, ale je znát, že mu nejde nadšeně na ruku, což je sympatické. „Jakmile vybočíte, hned jste stíháni,“ prozradila Protimluvu. Bez oněch vysvětlivek jsou její texty nesnadné na čtení. Blýská obrazy bez logické návaznosti, křepčí v radosti ze vstupu na pole nepředvídatelnosti, jíž bývají básníci nezřízenými konzumenty. Ani členěním sbírky na oddíly Kratiknoty, Kovové poklopy s erby a Kontaminanty z příšeří příliš nevybočuje.

Básník se vytrhuje z kontinuity a díky tomu přichází s těmi zvláštními výtvory, kterým chybí synchronizace s časem. Na straně autora se zdá jít o proud vědomí, ale jde spíš o zvýšenou citlivost na separátní myšlenky, jež se z nějakého záhadného důvodu jevily hodné zápisu. Po zásluze zapsány byly. „Rozumějte: // nikomu do toho nic není / ani mně. Ohrada žije sama / svým dobytkem kopyty rohy / jejich tlustými růžovými jazyky / má to znaky třaskavosti i nerozumu /…“ (s. 30)

Žena ve tvaru sklenice
Irena Šťastná
Odeon 2023, 72 s.