Usilovně montujeme svítivé hračky bez duše a zarputile očekáváme. Na dotykovém horizontu vyhlížíme klid, štěstí a blahobyt, novou zemi zaslíbenou, zářné zítřky budoucnosti. Hrajeme si na přídi. U kormidla kdesi daleko se nehne kapitán ze železa. Spokojeně vypípává tok jedniček a nul. A zatímco náš střízlivý koráb stojí v oceánu probodaném kabely, namísto Ameriky k nám pluje ostrov z odpadků.

Očekávání má tvar Titanicu. Železný masiv a zhmotnělá pýcha. Nepotopitelný triumf sebejisté civilizace. Nepotopitelný až do nárazu. Kolos třídní společnosti, kde všichni hrají přidělenou roli. Dívky z vyšší společnosti nekouří. Muži z vyšší společnosti pijí brandy a řeší politiku. Tak se to od nich očekává. Všichni společně obdivují technologický skvost, jehož vrak za pomoci nejmodernější techniky ožívá před očima staré a vzpomínající Rose. To ona nám ten příběh vypráví: na palubě lodi lovců pokladů, v obklopení počítačů. A zatímco se dojímáme nad příběhem o zkostnatělé společnosti plné zrezivělých mocenských struktur, který hýří kritikou zaslepené víry v technologie, sami stojíme na palubě zaplavené sebejistotou a tleskáme vybroušeným efektům.

Plujeme na místě ve vodách pokroku. Plnou parou stojíme a chytré hračky nás krmí newsfeedem: „Může nás Tinder připravit o pravou lásku? Nová studie zná odpověď!“ Protože tak trochu očekáváme, že aplikace za nás vyřeší i mezilidské vztahy. „Blíží se do postelí Terminátorky? Sexboti budoucnosti vás uspokojí!“ Protože tak trochu doufáme, že sex za nás vyřeší technologie. „Krávy mění klima víc než auta. Hrozbou je metan. Vědci se snaží upravit jejich žaludek.“ Protože změna kravské DNA je jednoduší než změna životního stylu. Vždycky to někdo vyřeší.

Díváme se na Titanic a pyšně se u toho plavíme na tom svém. Netřeba se bát. Kormidluje stroj, ledovce jsme rozpustili. Přesto naše ruce zběsile manévrují: swipe right, swipe left, swipe right, swipe left… Kde jsou Jack a Rose? Potkali se na Tinderu. Stojí rozpažení na přídi. Stojí, ale jako by letěli. Stojí, ale opatrně. Opatrně se přidržují selfie tyčky. Tahle story půjde na Instagram. Storíčko jak z můvíčka. Tohle totiž milujem’: velký story o velký lásce. Velký vyprávění na celej večer o zmařenym triumfu techniky, o velkym konci očekávání, když se velká pýcha industrializace potápí ke dnu a lidi táhne s sebou…

Swipe right, swipe left, swipe right… Its a match! Marek, 23: „Hledám někoho, s kým se můžu dívat na Titanic a sníst u toho všechen popcorn.“ A kroutit hlavou, když lodní architekt ujišťuje pasažéry, že se loď nepotopí. A kroutit znova, když lodní předáci vpouští ke člunům první třídu přednostně. A fotit popcorn na instáč iphonem vyrobenym na šestnáctihodinový směně dětskýho dělníka z Východu. Nasdílet followerům splněná očekávání: sdílet rande jako trám. Tinder lásku jako trám. Ať to hezky vypadá. Autenticita je cool verze pravdy jedině se správným filtrem. Swipe right, swipe left… a fotky i vztah jedním tahem mizí. Jack i stylizace padají ke dnu. Zbyl jen trám a Rose a podchlazená očekávání. Dnešek zase končí.

Na dotykovém horizontu vyhlížíme zářné zítřky. V červenomodrých 3D brýlích sledujeme autentický pokrok. Swajpujem, usmíváme se jeden na druhého a před obličejem si láskyplně držíme filtry. Plni radostného očekávání zoufale čekáme na nový svět a s plnou parou stojíme. A zatímco tlak s očekáváním společně rostou, na plovoucí horu z plastu za horizontem se snáší mrtví rackové. ∞


text: Jakub Haubert