Co zažívají pozůstalí po obětech teroristických útoků? Je možné vzít spravedlnost do vlastních rukou? Na takové otázky se pokouší odpovědět německý režisér s tureckými kořeny Fatih Akin ve filmu Odnikud. Bohužel se přitom nechává emocionální rovinou příběhu pohltit natolik, že jeho výborně rozehraný snímek o spravedlnosti a pomstě postupně ztrácí na přesvědčivosti.

Film exponuje šťastný rodinný život Němky Katji, jejího kurdského manžela Nuriho a jejich šestiletého syna Rocca jenom proto, aby jej vzápětí rozmetal v explozi podomácku vyrobené bomby. Během jediného okamžiku ztrácí Katja své nejbližší. Fatih Akin se pro svůj film inspiroval konkrétním případem neonacistického teroru v současném Německu. Ve svém snímku přitom spojil dva poněkud nesourodé žánry – thriller o pomstě a procedurální drama vyšetřování a soudu, v němž se opakovaně odkazuje k reálnému předobrazu filmového příběhu.

Hluboký smutek
Bohužel právě tohle žánrové spojení Akinovu snímku podráží nohy. Nejsilnějším talentem turecko-německého režiséra je schopnost barvitého a přesvědčivého líčení emocí, citů a životních zlomů netuctových postav z transkulturního prostředí moderních metropolí. Odnikud má v tomto smyslu ideální expozici – etnicky smíšené manželství, násilný životní zlom a nekonečný trýznivý smutek následující po něm. Především díky skvělému hereckému výkonu Diane Kruger v roli Katji (cena pro nejlepší herečku na letošním festivalu v Cannes) má filmové podání mezní životní situace velkou intenzitu a také jistou čistotu: Katja, jejíž tvář většinu filmu pozorujeme, se stává zosobněním smutku jako takového, ztělesňuje celý jeho registr od bezradného vykolejení až k hněvu.

Soud jako místo nespravedlnosti
Problém ovšem nastává už v druhé části filmu, nazvané ironicky Spravedlnost. Soudní drama pojal Akin jako obžalobu soudu samotného. Ve velkém sále s odlidštěným designem je zlatá hříva vlasů nebohé Katji jediným znakem skutečného života; naprostá převaha chladných barev naznačuje, že to pro svět autentických emocí, reprezentovaný Katjou, nemůže dopadnout dobře. Aby ten studený obřad zlidštil a přiblížil svému pojetí filmového vyprávění, naplňuje Akin soudní jednání přehršlí emocí: Katja fyzicky napadá pravděpodobnou vražedkyni své rodiny, otec druhého pachatele se Katje veřejně omlouvá, Katjin právník (vedlejší žalobce) i obhájce obžalovaných neonacistů se předhánějí v teatrálních výstupech. Zlo má pro jistotu karikaturně zlou podobu, obhájce obžalovaných vypadá i vystupuje jako upír a korunní svědek obhajoby je už od pohledu tupý neonacistický býk.

Katja soud prohrává, scénář jí přisoudil past v podobě konzumace drog pro zvládnutí její trýzně; jako klíčová svědkyně, která na místě činu viděla pachatelku, se stává pro soud nevěrohodnou. Právě v tomto okamžiku je konflikt autentických emocí a neautentického (v Akinově podání) samochodu institucí nejpalčivější. Odsud už, alespoň podle Akinova scénáře, vede cesta jenom k osobní pomstě. Tímto řešením se ovšem německý režisér míjí s procedurálně-politickou rovinou, kterou chtěl svému snímku také propůjčit. Spravedlnost není emoce, nýbrž složitě hledané a těžce nastolované uspořádání věcí. Důrazem na předsudečné momenty vyšetřování a teatrálním a zároveň povrchním pojetím soudu film zastřel skutečnou roli institucí a degradoval je na pouhé místo nepravdy a neživota.

Složité problémy nemají jednoduchá řešení
Je-li veškerá životní autenticita připsána jenom emocím, ztrácejí jednající postavy pevnější orientaci potřebnou k tomu, aby vypověděly něco morálně či politicky přesvědčivého. Závěrečná část pojednávající Katjino zúčtování s nespravedlností zcela postrádá sílu části první, přestože Katje teď žádná instituce nebrání v tom, aby byla sama sebou. Finále nezachrání ani přítomnost několika symbolických motivů, a naopak je sráží thrillerové schéma, včetně návodné hudby (ostatně používané už v druhé části) a potřeby efektního konce.

Thrillerové schéma asi vychází vstříc mainstreamovějšímu vkusu (Odnikud je letošním německým zástupcem v oscarové soutěži); jenže činí nevěrohodnou jak dokumentárně-politickou rovinu filmu, tak nakonec i tu rovinu vyprávění, v níž je Akin nejvíce doma, líčení emocí a citů. Závěrečné účtování probíhá tak schematicky a rychle, že se vytrácí jeho emocionální přesvědčivost a akt pomsty se stává spíše sebestředným výstřelem do prázdna, pouhým efektním závěrem příběhu. Následující titulek s počtem obětí neonacistického teroru toto odpojení příběhu ztvárněného ve filmu od složité společensko-politické reality jenom podtrhuje.

A to je velká škoda – snímek Odnikud zpočátku budoval emocionální svět pozůstalých po obětech teroristických útoků skutečně poutavě, a kdyby neuhýbal před složitostí jak individuálního, tak společenského komplexu problémů s terorismem spojených, mohl o osudu jeho živých obětí něco podstatného říct. Skutečně pozoruhodným tak nakonec zůstává jedině velkolepý herecký výkon Diane Kruger, který i jednání v mezní situaci propůjčuje lidskou důstojnost. ∞


Odnikud (Aus dem Nichts)
režie Fatih Akin
Německo / Francie, 2017, 106 min.