Ve stavu nouze se tříbí lidské povahy. Jsme svědky vytržení společnosti ze zaběhnutého řádu, síly zvyku a zpochybnění základních jistot. Je to výzvou. Budeme na své činy hrdí, či nám za ně bude stydno? Když je jednání lidí motivováno strachem (kolikrát úmyslně šířeným) o životy blízkých, obavami o holou existenci, dějí se někdy věci iracionální…

Stačí si všimnout maličkostí, kdy v této zemi nejvíce kvetlo udavačství? Za Protektorátu a v éře šťastných zítřků! Někdy bylo motivováno zištně, někdy slepou vírou v propagandu, někdy vnucené strachem (zachráním sebe, potopím druhé). Strach nemusí být vždy nástrojem moci, avšak udavačství je jeho důsledkem téměř vždy (spolu s lidskou záští). A tak jsme dnes svědky až nekritické víry v roušky, jejího „uctívání“. V MHD, v obchodech, v těsném kontaktu mezi lidmi jejich prospěšnost nikdo nezpochybňuje (samozřejmě za předpokladu, že si ji člověk během dne několikrát vymění, nesahá na ni [jedno zda v rukavicích či bez], aby si vzápětí promnul oči etc.) Co však budí podiv? Kolik osamělých chodců, běžců, cyklistů, řidičů v liduprázdném městě je utemováno vlhkým hadrem, místo čeho by plnými doušky nasávali jarní vzduch tak prospěšný pro lidský organismus a jeho imunitu. Jak je to s bezpečným dvoumetrovým odstupem a 15 minutami kontaktu? Působí prazvláštně, když v parku vidím manželské, milenecké páry, které spolu kolikrát žijí v jedné domácnosti či minimálně sdílejí dost intimní prostor, a sedí-li ve dvou v parku na dece v trávě,tak jsou vyzývány policií, že musejí mít plátěný náhubek… Není to tak dávno, co toto „opatření“ platilo i při pohybu v otevřené krajině a v lese. Kolik padlo pokut za porušení slepé povinnosti nařízené shůry, kdy však nikomu žádné reálné nebezpečí nehrozilo? Ti, co mají pomáhat a chránit, tak snad mají vlastní mozek, který by jim pomáhal vyhodnocovat jednotlivé situace podle reálné hrozby pro ostatní? Nebo jim chybějí instrukce nadřízených? [A pak vám příslušník městské policie řekne, že roušku musíte mít nasazenu, i když kouříte cigaretu v parku na náměstí... : ) Nejbližší člověk byl tři metry daleko a jen procházel kolem. Osobní zkušenost.] A vrcholem této hysterie je, když se dozvíte o agilních spoluobčanech, co neváhají informovat příslušné orgány, pokud někdo roušku náhodou nemá. A ještě se kolikrát tito honci čarodějnic (udavači) srocují na sociálních sítích, kde prezentují své úlovky? Fuj, vzpomínám si na jednu domovnici z 80. let,tolika lidem svým ostřížím pohledem (pomalu až do ložnic) dokázala zatopit… [A ještě jedna paralela oklikou se nabízí, naštěstí úplně v náznaku, bez fatálních důsledků. Tentokrát platí pro všechny bez rozdílu, ne jen pro jednu ostrakizovanou skupinu jako tenkrát. Ale i tak je to dost děsivé zjištění, jemuž najednou rozumím mnohem více, než když jsem jej měl zprostředkováno jen knihami a filmy. Jak se museli cítit Židé, když jim dle Norimberských zákonů nezbylo než si na svůj oděv našít žlutou hvězdu a byli zcela vyloučeni ze společenského života, který tehdy víceméně mohl probíhat dál?]

Jak z toho ven?
A tak utíkám do světa krásy a umění, abych na chvíli zapomněl… Současnou situaci to nevyřeší, duševní hygieně to však výrazně pomůže. Každému. Osvěžit si mysl, hledat inspiraci a paralely v příbězích dávných, současných i fiktivních, na chvíli zapomenout na peripetie dneška. Animovaný film Lajka Aurela Klimta (2017) je dobrým příkladem propojení reálného a fikčního světa. Dokáže reflektovat poměrně nedávnou historii, soupeření mocností za studené války, motivace lidí i zvířat (zejména vládne-li světu hlad, bída a bezútěšnost). „Nelehký je život fenky Lajky na periférii ruského velkoměsta. Po svém odchycení je násilně přeškolena na průkopnici kosmonautiky. Záhy po startu Lajku do vesmíru následuje množství dalších zvířat překotně vypouštěných z Hustonu a Bajkonuru. Zvířata bloudí vesmírem až nakonec za pomoci černé díry šťastně obydlí vzdálenou planetu. Po nějaké době jejich harmonického nikým nerušeného soužití s místními živočichy k nim však doputují i dva lidští kosmonauti a harmonický i ten holý život zvířat je rázem ohrožen.“ (anotace na dafilms.cz) Film Lajka nabízí netušené konotace, odhaluje bezohlednost lidského jednání a kořistnictví ve vztahu k přírodě, k ostatním živočišným a rostlinným druhům, přitom v divákovi vyvolává upřímný smích, který může vést k zamyšlení: Kam tento přístup a jeho tempo vede a co za pár desetiletí s takovýmto přístupem ze zeměkoule zbude? Těžko si v této souvislosti nevzpomenout na zprávu ČTK (z 11. 2. t.r.): „Klíčovou roli v přenosu nového typu koronaviru na člověka mohli sehrát luskouni. Podle čínských vědců z Kantonu jsou chybějícím článkem v řetězci mezi člověkem a netopýrem, jehož považují za přirozený rezervoár nákazy.“ (Odkaz na konci textu.)

Luskoun je přitom i v Číně chráněné zvíře, je ve velké míře pašováno a dodáváno na tamní trhy se zvířaty jako vyhlášená specialita, je s ním zacházeno a je usmrcováno dost krutým způsobem (ostatně jako ostatní živočišné druhy, včetně netopýrů, které tam lze zakoupit). A pak se ani ne v půli dubna dozvíte, že ve Wu-chanu zas otevřeli trhy se zvířaty, nic se nezměnilo, jen se dbá zvýšené ostražitosti, aby nikdo nepořizoval obrazové záznamy… Říká se, že pýše předchází pád, a je dost možné, že příroda má vlastní mechanismy, jimiž se dokáže „bránit“. (Jen „literární“ hypotéza, k úvahám o tématu může však být prospěšná. [Samozřejmě že příroda není myslící entita. Nemá potřebu se bránit nebo mstít. Za rozšíření viru může lidská bezohlednost, totální kašlání na hygienické standardy a žádná úcta k těm nebohým zvířatům.])

Raději zpět do světa krásy…
Animovaný film Lajka je po všech stranách povedený film, především řemeslně. Výtvarný rukopis (František Lipták, Martin Velíšek, Aurel Klimt) je nezaměnitelný a okouzlující. Stačí vzpomenout na absolventský film autora O kouzelném zvonu (1998) či z pozdějších na Fimfárum (2002, 2006). Navíc Aurel Klimt (námět, scénář, režie, produkce, střih) v sobě nezapře skvělého a nápaditého vypravěče sršícího vtipem a chytrým humorem. Hudba filmu jen tyto pocity umocňuje (písně Josef Čermák; hudba Marek Doubrava [Kdo zná kapelu Hm..., ví o čem je řeč.]). Hlasy propůjčené hrdinům i antihrdinům příběhu (Helena Dvořáková, Karel Zima, Petr Čtvrtníček, Jan Vondráček, Miroslav Táborský, Čeněk Koliáš, Robert Nebřenský, Jan Budař aj.) jen dotvářejí vnímání filmu jako dokonale konstruovaného soukolí.

Epilog
Až na vás zas někdy dopadne kostrbatá „logika“ úředního šimla, můžete si společně s Janem Werichem zazpívat píseň Talisman z desky Tam za tím mořem piva…
Od pradávna říkali si páni,
že se musí ohlupovat lid.
Aby pro ně pracoval, aby přitom nereptal,
aby se zkrátka bál, aby byl klid.
Aby nesáh´ pánům na pohodlí,
ať dře v potu tváře a pak hlavně ať se modlí.
Ať se krčí v prachu a ať žije v strachu.
Vymýšleli pro něj stále nové modly.
Chátra, říkali si páni,
ta nám vždycky na špek naletí.
Jednou se klaní dvojhlavé sani,
podruhé zlatému teleti…

Pozn.: https://www.novinky.cz/zahranicni/svet/clanek/koronavirus-na-cloveka-nejspis-prenesli-luskouni-40313063
Pro vědeckou obec odkaz na abstrakt původního článku: https://www.nature.com/articles/s41586-020-2169-0



Lajka
režie Aurel Klimt
Česká republika
2017
87 min.