Experiment jako snaha překročit již ustálené hranice. Často ale vyplyne pouze ve slepou uličku, která jen ověří, že se nejednalo o správnou cestu. Má experiment jiný smysl než hledání nových cest? Stačí pro jeho naplnění jen udělat něco jinak – bez ohledu na výslednou funkčnost? A vzápětí se s touto řečnickou otázkou dostat na hranu – jako by snad šlo relevantně v tak subjektivním prostoru, jako umění je, funkčnost hodnotit. Obhajoby své práce, reakce na otázky a argumentace. Vše pečlivě podloženo a odůvodněno. A teprve tehdy, když autorský projev projde skrze nastolený dialog, stává se relevantním. Obhájeným. Uměním. Nebo alespoň jeho ranou fází. I kdyby byl ale experiment pouhou podobou vzdoru nebo určitou formou rebelie, může být přínosem skrze narušení zaběhnutého přemýšlení a vnímání oboru. Zřídkakdy se ale stane ve svém kontextu pochopeným a přijatým. Častokrát mu o to a priori ale vůbec nejde. Při zhlédnutí experimentálních uměleckých výstupů mívám pocit, že se jedná o realizaci úchylky s intelektuálním podtextem. Hraní na papírové listy knihy formou jejich trhání, vytváření „hudby“ šustěním igelitového pytlíku na mikrofon nebo malby, které postrádají podstatné atributy svého média či prezentace fotografického ateliéru formou vymalování prostoru na středně šedou, což jako odkaz k fotografické pomůcce, která zajišťuje správné výsledné podání barev, je přinejmenším obsesivní intelektuální oborové sdělení. Nebo spíš ztracení se v černé tmě, která byla špatně zkalibrovaná? Přesto je ale experiment v umění důležitou cestou, na které se někdy povede konvence rozstřelit poměrně trefně. Stále si ale myslím, že umění by mělo být pravdivé, tedy v souladu s osobností autora a jeho nutností najít svébytnou formu pro své sdělení. Až pak to není pouhý produkt. Bez ohledu na to, jestli zůstane v konvenčním vnímání nebo se dostane do škatulky „experimentální“. ∞