„Neměl jsem v Afghánistánu strach ze smrti, ale bál jsem se, že mě budou soudit, až se vrátím.“ Tato věta podnítila vznik filmu, který ukazuje, jak snadné je ve válce přijít o život, ale hlavně, jak těžké je v ní žít a zůstávat člověkem.

Skupina dánských vojáků se plouží vyprahlou afghánskou krajinou. Zamlklá karavana oděná v maskáč. Stačí ale zlomek vteřiny a z tohoto podivného vandru ztracených turistů je najednou bitevní scéna. Křížová palba, prach, zmatek, exploze. Jak si zachovat chladnou hlavu a nedopustit se chyb? Jak vydat správný rozkaz? Jak vůbec uvažovat o správném, když všechno kolem je špatně?

Důstojník Claus se svou jednotkou nakonec vyvázne takřka beze ztrát. Místo oddychu ho však čeká předvolání k soudu. Jak se tedy zachoval? Jako velitel, občan, otec nebo přítel? Děj filmu „Boj“ ho vykresluje jako muže, který se zodpovědně vyrovnává se svou profesí i vlastním lidským údělem. Snaží se tu být pro druhé. A přece se zdá, že selhává v obou ze svých poslání.


Jako doopravdy
Náhodnému kolemjdoucímu by se mohlo zazdát, že takové filozofování je do vojenského prostředí přivlečeno za vlasy. Tobias Lindholm, autor scénáře a režisér, se naopak snažil o maximální autenticitu. Příběh přímo vychází z výpovědí veteránů válečných misí v Afghánistánu a Iráku. Jeho ambicí není oslňovat, ale odkazovat na realitu. Podivnou, pokroucenou a zaprášenou realitu války.

Režisér se také rozhodl, že nepředloží hercům celý scénář, ale vždy jen pár listů k příslušné scéně a vlastní roli. A tak jsou dějové zvraty stejně překvapivé pro přítomné v hledišti i na plátně. Navíc až na hlavního protagonistu byla celá posádka ve filmu obsazena z řad skutečných vojáků, kteří v oblasti sloužili. Takže výstřely z otočky ve skoku snímek opravdu nepřekypuje. Cit pro realističnost se totiž odráží i v práci s kamerou. Namísto efektních přestřelek je válčení v „Boji“ nepřehledné a nepříjemné. Divákovi se tedy ani vizuálně neodhalí o nic víc než vojákům přikrčeným pod zídkou.

Napětí nedělají jen smyčce
Tobias Lindholm se proslavil zejména scénářem k filmu „Hon“. Zatímco zmíněný snímek otevřel téma křivého nařčení, nový film „Boj“ hlouběji tematizuje vinu samotnou. Jeho hlavní protagonista vlastně není ničím zvlášť výrazný, emocionální nebo osobitý. Rozhodně ne víc, než by se slušelo na vojenského velitele. A přesto v něm zůstává lidskost. Lidskost, která ale nad dehumanizující válkou nevítězí, jen je v ní ještě problematičtější.

„Boj“ je film natočený s citem. Není prvoplánově protiválečný, ale jeho poselství přitom prorůstá daleko hlouběji než jen k rovině pacifismu a militarismu. Ani emoce nevytváří vyděračským, uřvaným způsobem, ale naopak zachycením nečinnosti, klidu, až určitou sterilitou záběru. Ne náhodou byl jeho psychologický a až minimalistický snímek „Únos“ z roku 2013 vyzdvihován nad americký film „Kapitán Phillips“, jehož tvůrci zpracovali skoro stejný námět jen v hávu akčního megalomanského napínáku.

Dánská filmová tvorba je, jak se zdá, na vzestupu. A její současní představitelé, které sám Tobias Lindholm nazývá dědici legendárního filmařského hnutí „Dogma 95“, přináší do kinematografie těchto dní silné podněty nejen k diváckým zážitkům, ale i k hlubším úvahám a diskuzi. A snímek „Boj“ je toho zdárným a reprezentativním příkladem. ∞


Boj (Krihen)
režie Tobias Lindholm
Dánsko, 2015, 115 min.