Adaptabilita je druhé jméno italského režiséra, scenáristy a producenta Mattea Garroneho. Kdo je seznámen s jeho dílem, ví, že za svou kariéru vyzkoušel mnoho filmových módů. Jeho nový počin Já Kapitán značí, že je v této taktice velká míra vypočítavosti, pro niž je Garrone stále žádán a oceňován.

Italsko-belgicko-francouzská koprodukce zobrazuje současnou migrantskou krizi očima sedmnáctiletého Senegalce Seydoua (Seydou Sarr). Garrone s týmem scenáristů vycházeli z konkrétních výpovědí afrických migrantů, kterým se podařilo překročit hranice Evropy. Seydou se k Evropě upíná jako k bájnému místu, kde by živoření nahradil bohatstvím pro sebe i celou svou rodinu. Se svým bratrancem se tak za našetřené peníze vydává na nebezpečnou pouť k břehům Itálie.

Sotva přejdeš jedny hory…

Garrone přitom není zdaleka první exponovaný tvůrce, kterého novodobá migrantská krize inspirovala k natočení celovečerního filmu. Překvapivě málo těchto autorů se ale věnovalo osudu uprchlíků před tím, než vkročí do Evropy. Tato nejvíce náročná a dramatická část cesty zůstává trochu stranou. Já Kapitán zato ukazuje putování senegalskou a libyjskou pouští i vyčkávání v přístavu Tripolis (natáčelo se přitom v Senegalu, Maroku a Itálii). Garrone tak dává utlačovaným i jejich domovině hlas – a to za rizika, že bude při zobrazení lokální kultury a zvyků nařčen z nepochopení nebo špatného úmyslu (s přihlédnutím k rozšířeným názorům, že každé uchopení látky, která není tvůrci vlastní, znamená neúctu a ignoranci).

Garroneho Gomorra byla jedním z nejvyhledávanějších „artových“ filmů roku 2008. V pohledu na brutální sicilskou mafii režisér angažoval místní neherce a vyprávění opatřil precizní formou ve stylu dokumentů cinema verité. Sedm let nato obrážel Garrone evropské festivaly s fantasy koprodukcí Pohádka pohádek, do níž zapojil hvězdy světového filmu (za kamerou i před ní). Rozpaky byly na místě. Lépe bylo přijaté jeho sociální drama Dogman (2018), s kterým se Garrone vrátil do prostředí zaostalých italských předměstí. Tou dobou měl ale autor už rozpracovanou další velkou produkci – adaptaci legendárního Pinocchia (2019), jejíž turné by bylo triumfálnější, kdyby se světem zrovna nešířila nová varianta koronaviru. Jak naložil autor s nastřádaným filmařským kreditem? Dalším sociálním dramatem ze současnosti.

Předchozí cynismus neviní autora z morálního pochybení. Adaptabilita a proměnlivost jeho stylu jsou svým způsobem obdivuhodné. Varují ale před kýčem a vydřenými emocemi, které jsou v Já Kapitán citelné. Mnohým Garroneho počin imponuje už jen kvůli tématu (zdá se, že více než v evropském tisku v tom americkém), realizačně se ale film jeví poněkud fádní.

Hrdinou proti své vůli

Snímek se zachovává přísnou vypravěčskou chronologii a s filmovým časem tvůrci pracují velmi konvenčně. Drží se vlastně logiky děl označovaných jako road movie – hrdina na své cestě potkává typizované postavy a prožívá příhody, které v jeho nitru v různé míře něco zanechávají. Pryč je dokumentární realismus Gomorry, stejně tak ornamentálnost mizanscény z Pohádky pohádek nebo Pinocchia. Já Kapitán se neštítí nízkých poměrů a hrubosti, do filmového stylu se ale příliš nepromítají. Četné dialogové scény ze senegalské části nedokáže Garrone vůbec „rozhýbat“, ať už je řeč o drobných každodennostech, nebo o smrtelné hrozbě. Užití poněkud starosvětských prolínaček omrzí a podobně je tomu je to s atmosférickými záběry, kterých se užívá jako interpunkčního klišé.

Při přechodu z města do pouště jde pozorovat jistou změnu stylu – bližší záběry střídají dosud zřídka viděné velké celky. I v těchto chvílích ale Garrone nepracuje s prostorem nijak originálně. Nerozvíjí navíc žádné nosné motivy (kromě těch obligátně vyřčených) a nedaří se mu ani vystihnout tíživé „tady a teď“, protože se oddává líbivosti (např. umírání a utrpení) a nepříjemné momenty rychle mizí s dalšími prolínačkami.

V centru vyprávění nacházíme klasický apel na humanismus, možnost sebeurčení a svobodu, který se vlastně neliší od hollywoodské tvorby. Seydou je figura, s kterou se lze ztotožnit dost snadno, a kromě naivity není poskvrněn žádnou nelichotivou vlastností. S dalšími postavami je to stejné – dá se pochopit, že zastřešující ideu možné asimilace uprchlíků nechce Garrone komplikovat, s tím ale také odmítá jakoukoli „jinakost“ mimo evropský kontext. Ačkoli se tedy skoro celý film odehrává v Africe, potřeba srozumitelnosti a evropsky-liberální pohled kontinent dost zplošťují.

Dá se čekat, že sociálně uvědomělou odyseu bude autor následovat nějakou drahou „žánrovkou“, možná dokonce s hollywoodským obsazení. Pro práci v zámoří totiž není lepší vizitka než nominace na Oscara, kterou Já Kapitán obdrželo. Roli přizpůsobivého realizátora si Garrone přisvojil skvěle. Je otázkou, jestli ale někdy dokáže znejistit jako v době, kdy si zahrával s trpělivostí sicilské mafie.

Já Kapitán
režie Matteo Garrone
Itálie, 2023, 121 min.