„Vy ale nepomýšlíte na sebevraždu, doufám?“
„N-ne.“
„Hm… Zapíšu to raději jako »možná«.“

Simon, mladý úředník v nepadnoucím saku, se potácí mezi svým depresivním pracovištěm a ještě bezútěšnějším bytem. Jeho okolí ho přehlíží a on sám přesně neví, jak být sám sebou. Tu se ale objeví nový zaměstnanec úřadu, který vypadá přesně jako on. Nějakým zázrakem se ale dvojníkovi daří, na co sáhne.

S přítomností svého antagonického alter ega Simon pochopí, že jedinou cestou z jeho životní mizérie je prosté následování svých přání a tužeb. K tomu se ho snaží jeho dvojník motivovat, sám ale volí ještě kratší cestu – k dosažení vlastních cílů bezostyšně využívá všech lidí ve svém okolí. Touto zkratkou se ale vzdálí tomu nejzákladnějšímu: lidskosti a vlastnímu charakteru. Společnost, ve filmu vykreslená ve formě jakési dystopické byrokratické totality, ale umožní bezpáteřnímu dvojníkovi (na rozdíl od Simona) raketový vzestup.

Blíže nespecifikované bezčasí, ve kterém se film odehrává, dotváří každá drobnost na scéně. Dávkovač na mýdlo, tapety, dokonce i konvice na plotně byla pečlivě vybrána tak, aby nebylo snadné ji přesně historicky určit a přitom aby nenarušila celkovou estetickou koncepci. Kostýmy jsou také spíše obskurními úlovky ze second handů a postavy se v nich šourají mezi nazelenalými a oprýskanými zdmi. V promyšleně stylizovaném světě Dvojníka výtahy věčně nefungují a za branami bezútěšného pracoviště vládne permanentně tma a mlha. Podle vlastního vkusu zde objevíte vliv Kafky, Orwella, Gilliama nebo Kaurismäkiho.

Původní hudba Andrewa Hewitta je tradičně orchestrální a zároveň oplývá až neevropskou atmosféričností a emocionalitou. Dle pokynů režiséra skladatel volně vycházel z procítěné (ač hudebně trochu prostinké) Schubertovy skladby „Der Doppelgänger“ (čili dvojník), která nakonec ve filmu použita nebyla. O to víc mohly vyniknout samotné Hewittovy kompozice. V soundtracku je ještě doplňuje japonský bigbít ze šedesátých let. Jelikož navazuje na dobovou populární hudbu, působí trochu povědomě a zároveň zcela cize, neboť vznikl v úplně jiném prostředí.

Scénář napsal a režie se ujal Richard Ayoade. Pokud vám tohle těžko vyslovitelné jméno nic neříká, tak vězte, že oním tajemným mužem není nikdo jiný než představitel ikonického Mosse z britského seriálu IT Crowd. Na sebe, jako na tvůrce autorských filmů, upozornil již svým debutem Jmenuji se Oliver Tate z roku 2010. Jako předloha pro Dvojníka mu tentokrát posloužila stejnojmenná novela od Dostojevského. Z té si ale vybral jen několik motivů a dějovou linku pojal zcela po svém.

Pro ztvárnění hlavní postavy si vyhlédl Jesse Eisenberga (Sociální síť), který se role, nebo chcete-li rolí, zhostil bravurně. Uvážené bylo i obsazení Mii Wasikowské, která opět dala najevo, že nezůstane navždy jen představitelkou hollywoodské Alenky z říše divů. Krom dalších známějších herců byli ale pozorně vybráni i představitelé sebepodřadnějších roliček. Vždy se jedná o trochu zvláštní obličeje s výraznými rysy, což přidává na celkové bizarnosti.

Atmosféra filmu je stísněná, až ponurá. Ale absurdita prekérních situací, do kterých se hlavní hrdina dostává, je zároveň zdrojem jemného humoru, místy volně přecházejícího až do grotesky. Celkově jde o výrazný filmový počin, který sice nemůže dosáhnout k širšímu publiku, ale zároveň pro svou výraznou autorskou stylizaci představuje Richarda Ayoadea jako novou osobitou postavu na poli současné kinematografie. ∞


Dvojník (The Double)
režie Richard Ayoade
Velká Británie, 2013, 93 min.