Polský film Nezanechat stopy (Zeby nie było sladów) vypráví příběh pozůstalých po studentovi Grzegorzi Przemykovi, kterého v roce 1983 bezdůvodně ubili občanské milice. Jediného svědka se socialistický režim okamžitě snažil zdiskreditovat. Snímek Jana P. Matuszynského je formálně velmi zručnou lekcí totalitních praktik.

Pozornost je elementem každé filmové události. Proměnlivé obrazy k nám nesměřují bez přirozené protireakce. Filmové dílo se nachází v prostoru mezi naším vnímáním a plátnem/obrazovkou. Mnozí mistři světové kinematografie se na svou pozici dostali právě tím, že podnětnými způsoby mobilizují naše smyslové predispozice. Dávají nám kreativní nástroje, jak si filmové dílo poskládat dohromady.
Jan P. Matuszyński má s pouhými dvěma hranými celovečerními snímky nakročeno k tomu, aby se stal jedním z těchto mistrů. Před pěti lety jsme v českých kinech mohli zhlédnout Poslední rodinu (2016) – režisérův brilantní životopis malíře Zdzisława Beksińského. Do dob socialismu je situováno i Nezanechat stopy, které minulý rok uvedl festival v Benátkách. Matuszyńského Polsko 80. let je tentokrát ještě zoufalejší.

Film se zakládá na faktografické knize Cezaryho Łazarewicze z roku 2017. Blízcí zavražděného Przemyka se snažili dovolat spravedlnosti, státní aparát ale i přes jasné důkazy kauzu zvrátil v neprospěch nevinných. Vrazi nebyli nikdy odsouzeni. Kniha i film připomínají, že socialistické režimy braly životy i dlouho po sérii „reformací“.

Pěsti ve tmě
Matuszyński film očividně realizoval se zřetelem na mezinárodní publikum. Především na zahraniční diváky se režisér obrací, když je náznaky zpravuje o klíčových faktech místa a doby. Úvodní dialogy se otřou o Gdańsk, Solidaritu i nedávno ukončené stanné právo. Trochu znalé publikum tedy Matuszyński zdárně situuje do roku 1983. Další způsob, jak režisér napomáhá orientaci, je nepochybně vnějšková typizace postav. Tváře, oblečení a gesta figur zřetelně informují o tom, zda stojí na straně režimu, či opozice.

Více sofistikované nástroje, jak vést naši pozornost, se vyjevují až při bližším rozboru díla. Po vražedném činu se vyprávění drolí na více linií, které střídavě získávají na výlučnosti, nebo zase ustupují do pozadí. Je zde Przemykův kamarád Jurek Popiel (Tomasz Ziętek) se svojí rodinou, matka zavražděného – básnířka Barbara Sadowská (Sandra Korzeniaková) a plejáda komunistických prominentů. Vzhledem k tématu měsíčníku, který držíte v rukou, se nabízí pohled na naraci jakožto proud vědění, u kterého jsou jisté vědomosti záměrně vyňaty a neukázány. Pozorný divák si mezi prvky domýšlí souvislosti a snaží se je propojovat. Nezanechat stopy systematicky vybízí k tomu, abychom tyto spoje hledali – právě tak vzniká opojný pocit komplexního filmového zážitku.

Matuszyńského snímek nám poskytuje vhled do obou znepřátelených táborů, přičemž jasně komunikuje jejich postoje a cíle. Není ale pravda, že by nám v procesu narace nekladl žádné překážky. Množství podstatných informací se dozvídáme s mírným zpožděním. Třebaže režisér nenechává události otevřené, rád své publikum napíná. Demonstrovat to lze na modelové scéně ze závěru filmu. Po soudním procesu zůstáváme v očekávání, jaký bude verdikt. Muži zazvoní telefon – zvedne jej a naslouchá. V dalším záběru vidíme, jak rázně kráčí sálem. Kamera jej záměrně snímá zezadu, abychom z jeho tváře nemohli nic vyčíst. Tak je tomu i v dalším záběru v pracovně generála Kiszczaka (Robert Więckiewicz). Odpověď se dozvídáme až po explicitně položené otázce. Ukázku, jak vyprávění cíleně zamlčuje, dokládá také dřívější scéna, která začíná záznamem televizní obrazovky. Kamera se od televizoru pomalu vzdaluje a až po minutě vidíme, že jsme ve společnosti prorežimního plukovníka a opozičního advokáta. Podobným příkladům, jak nás Nezanechat stopy napíná, bychom mohli věnovat celou stránku.

Odložený případ
Postupné odhalování prostoru a přítomných postav je Matuszyńského oblíbená taktika. Vybízí nás, abychom se v roli vyšetřovatelů pídili po podezřelých automobilech a agentech státní bezpečnosti. Také v těchto momentech je cítit režisérovo pragmatické, a přitom nenucené vedení. Figury staví do aranžmá, která napovídají o jejich pozici v mocenské hierarchii. Skvěle to ukazují porady nejrůznějších politických a armádních činitelů. Režisér vždy dovede dodat potřebný důraz barvou nebo zúžením rámu, přičemž prostor stále staví na pečlivé rekonstrukci dobových reálií (jde o známé stylistické prvky z Poslední rodiny). K rafinovanému vyprávění Matuszyńskému rovněž slouží zvuková složka filmu, která výborně zpřítomňuje paranoiu nebo izolaci postav (pocty patří i zlověstné hudbě francouzsko-libanonského skladatele Ibrahima Maaloufa).

Nezanechat stopy patří k naléhavým exkurzím do minulosti, o jaké se každoročně pokouší i česká kinematografie. Spoléhá se na normy klasického vyprávění, s jehož pomocí formuluje naléhavé antitotalitní téma. Na to bychom se neměli dívat jako na cíl a hlavní hodnotu díla. Nejpodnětnější je cesta k této tematické sevřenosti. Zaslouží si vyzdvihnout, jak Nezanechat stopy odměňuje pozorné diváky a jak se při tom vyjevuje Matuszyńského stylistická virtuozita.

Nezanechat stopy
režie Jan P. Matuszyński
Polsko, 2021