Bezdomovec. Feťák. Zrychlit krok. Bude chtít pětku. Na krabicák, na vlak, na jídlo. Na fet. Máš v kapse pár drobných, ale nechce se ti konfrontovat se s člověkem v téhle situaci. Teď na to nemáš myšlenky. Jindy, potom, až se ti bude víc chtít. Občas někomu koupíš chleba nebo polívku, to ti přijde lepší. Máš z toho trochu ambivalentní pocit. Dáváš člověku jednu z těch nejzákladnějších věcí, která ti přijde tak samozřejmá. Víš vůbec, co je to hlad? Lehké kručení v břiše a ohromná chuť na svíčkovou?

Konfrontace se možná bojíš i proto, že cítíš křehkost situace. Možná tě napadlo, jak snadné je ocitnout se na dně. Úplně na dně. Na ulici. Na drogách. V kriminálu. V dluzích. Sám. Zapomeneš na pokutu dopravnímu podniku a ta se rázem vyšplhá na mnohanásobek. Podepíšeš nevýhodnou smlouvu, nevšimneš si malých písmen dole. Zkusíš drogu, jen jednou, určitě, a pak v tom jedeš. Neplatíš alimenty nebo pojištění, a najednou ti chodí dopisy s modrým pruhem. Něco málo ukradneš a chytí tě. Jsi v podmínce. Pak se něco zvrtne, a jdeš si sednout. Venku nemůžeš najít práci, všude chtěj čistý rejstřík. Někdo tě odsoudí, jiný lituje, ostatním jsi jedno. V rodině se něco porouchalo, už to není jako dřív, nevěří ti, domlouvají ti, křičí na tebe, vyhrožují, dávají podmínky a ultimáta. Možná tě vyhodí z domu, pokud u nich bydlíš, nebo přeruší kontakt. Víš, že mamka brečí, chce tě zpátky, jenže ty už nejsi její, a táta je kruťas. Nebo na tebe kašlou, když z tebe nic není, tak jdi pryč, nechceme tě. Nebo maji sami svý rejže dost, pijou, nemají prachy, nepracují. A ty chceš od všeho a od všech utéct. Nemuset řešit ty sračky kolem, neřešit, že se ti život bortí pod rukama, že ti všechno, cos kdy měl a chtěl, uniká. Jdeš za kámošem, co ani není tvůj kámoš, zkrátka ti prodá drogy, jdeš, dáš si, rázem ti je dobře, nemusíš myslet, nemusíš řešit, všechno se vzdaluje… Jenže droga není zadara, napřed máš něco ušetřeného, chodíš na brigády, něco si půjčíš, pak prodáváš své věci, pak už nemáš co prodat, tak co zbývá. Žebrat, krást, kradeš i doma, když tě tam někdo pustí. Pak si jdeš něco dát, pro to zapomnění, nakopnutí, takřka nezvladatelný příval energie, nemusíš spát, nemusíš jíst, žiješ nonstop a jsi nahoře. Někdy pak taky zatraceně dole. Stíhy, deprese, chceš se vším skončit, už v tom všem dál jet nechceš, pryč, daleko, utéct, umřít…

Jenže droga není zadara
Pak ti to dojde. Něco se stane, a tobě se najednou na chvíli vyjasní. Uvidíš sebe v těch sračkách, zpřetrhané vazby, zlomená důvěra, zdraví v kopru, budoucnost v hajzlu, už ne. Najednou s tím vším chceš seknout. Zas si oblíknout svou starou kůži, starej život bez euforie, zato s obyčejnou radostí z toho, že svítí slunce, ptáci zpívají a ty máš s kým zajít na pivo, komu zavolat, když je ti blbě. Jenže to spíš chceš chtít, protože všechno kromě drogy je hrozně bledý, nezajímavý, všední. Stýská se ti po normálních pocitech – únava po celodenní chůzi venku, radost z maličkosti, probuzení po dobře prospané noci, stýská se ti i po obyčejném smutku, naštvanosti. Jen ne to hrozivý prázdno, za kterým je zas jen prázdno. Vzchopíš se, vyškrábeš poslední zbytky sil a vůle a jdeš. A pak to kolečko: detox, psychina, terapeutická komunita, jestli vydržíš. Doléčovák. A pak – co pak? Volnost? Možnost postavit si znovu život tak, jak chceš, jak opravdu chceš? Nebo do toho zas spadnout, vrátit se zpátky, vše odznova a přece jinak. Teď už to není flirt, který se jen pozvolna mění v závislý vztah, teď zazvoníš na dveře toho, kdo ti tolik bral a tak málo dával, připlazíš se skoro po kolenou, žadoníš, a dostaneš. Lítáš v tom zas. Anebo ne, zvládls to, a kámen po kameni si stavíš svůj nový svět s novýma kámošema, s novýma koníčkama, v novém městě. Už se tam nechceš vracet, na každým rohu můžeš někoho potkat, ne, nechci, už jsem jinde, nech mě, jsem čistej. A jsi čistej. Ale snadné to není, tohle není tabula rasa, to je jen přetřené na bílo, abys to minulé pohřbil někde dole, abys to přepsal úhledným krasopisem. Občas něco přeškrtáš, začneš znovu na novým řádku, ale jo, jde to, nějak to šlape. Soustředíš se na to, co je teď, co bude a může být. Co bylo, bylo, nech to být. Řešíš, co jde, splácíš, pracuješ, sekáš dobrotu. Snažíš se unikat, jen se neohlížet, jít, třebaže pomalu, ale hlavně vytrvale, a pokud to jde, aspoň krapet zrychlovat krok. Cítíš, jak se to všechno vzdaluje, jak je to jen jako hodně slabá ozvěna, už se ti docela daří nemyslet na to všechno, i když ve snech se to někdy vrací, je to živý, ale probudíš se z toho! Pomalu se takzvaně začleňuješ, zas zkoušíš žít jako spořádaný občan, zase nabíráš důvěru, už se máš kam vracet, je to na dobré cestě, unikáš tomu, máš to daleko za sebou, už se neohlížíš, díváš se před sebe, zdá se, že se vše daří, vítězíš, nad tím vším, ale hlavně nad sebou, žiješ!

Co bylo, bylo, nech to být
Jen té chuti se nikdy nezbavíš, do konce života, musíš před ní stále unikat, stále s ní soupeřit. Jednou tě dostala a nepustí, svině. Byla to jízda, nadupaná, napěchovaná ohromnou energií, barvy, zvuky, akce, lidi, a teď jdeš v mírném vánku, který se líně povaluje kolem tebe, svítí slunce, cvrlikají ptáci, je klid, pohoda, trochu nuda. Ale ty zatraceně dobře víš, že tenhle klid je daleko víc než zběsilý útěk od jednoho k druhému a od obou zároveň. Víš, co tahle pohoda dala zabrat. Chuť je, ale ty hrozně věříš tomu, že jsi silnější než ona… ∞