Jeden z mála islandských filmů, který netěží z krajiny
Islandský snímek Daleko od Reykjavíku je dalším celovečerním snímkem režiséra Grímura Hákonarsona, v pořadí již třetím. Autor absolvoval jednoroční program na pražské FAMU, během kterého natočil krátkometrážní snímek Slávek The Shit. S celovečerními Berany vyhrál canneskou sekci Un Certain Gerard. Letos se vrací s dalším počinem z nehostinného Islandu, bohužel po stránce kvality a originality na výrazně nižší úrovni.
Divák sleduje příběh z malého hospodářství v malé vesnici na severu Islandu. Selka Inge, která se se svým manželem na statku jen tak uživí, musí čelit nečekaným událostem, poté co její manžel tragicky zemřel při dopravní nehodě. Ocitá se v dluzích, a ještě k tomu jí za zády stále stojí místní družstvo, kterého je členem a musí mu prodávat všechny své výrobky, i kdyby je jinde prodala za mnohem lepší peníze. Když se dozví, že s manželovou smrtí má něco společného právě šéf družstva, rozhodne se jednat a vzít osud do vlastních rukou.
Bohužel se tak ale rozhoduje až zhruba v šedesáté minutě filmu, čímž se předchozích padesát devět stává nudnými, nezajímavými, a hlavně pro příběh docela zcestnými. Celý příběh, který předchází danému dni D (tedy dni, kdy se Inge rozhodne pomstít), navíc působí docela tragikomicky. Divákovi nebyly postavy nijak výrazně představeny, spíše observačně sleduje situace, které na sebe jakoby vůbec nenavazují, a dělá si ucelený obrázek o vztahu postav. Například ona smrt manžela, která zřejmě měla vyznít pro diváka dramatickým a emočním způsobem, působí možná spíše naopak. Celkově má snímek spíše více záporů než kladů, ať už se bavíme o narativu, budování emocí či motivech postav.
Hákonarsonovi je téma venkova blízké proto, že na něm sám vyrostl, a do prostředí islandských vesnic stavěl i svůj minulý film Berani. V něm vyprávěl příběh dvou outsiderů, Kiddiho a Gummiho, bratrů, kteří spolu už čtyřicet let nepromluvili ani slovo, a jediné, co oba sdílejí, je láska k ovcím. Motivy se příliš nezměnily. Venkov zůstal, ovce vystřídaly krávy. Na rozdíl od pečlivě vybudovaného vztahu mezi dvěma bratry se ale Hákonarson rozhodl vyprávět svůj nejnovější film více komplexně a snažil se tak popsat širší vztahy mezi vesnickými sedláky. Paradoxně se ale tato ambice stala největší škodnou. Unikátní ponor do života dvou bratrů měl nejen pozoruhodně realisticky napsaný scénář a skvěle zrežírované dramatické momenty, ale byl také protkán specifickým islandským humorem a zároveň geniem locī onoho prostředí. To snímku Daleko od Reykjavíku bohužel absolutně chybí, naopak atmosféru buduje snad jen pomocí občasné seversky temné mrazivé hudby, a to bohužel ani ne tak často, jak bychom si přáli.
Islandská produkce se často vyznačuje tím, že dává na odiv svoji nezaměnitelnou krajinu, která je často jedním z hlavních motivů. Tomu se Hákonarson tentokrát téměř vyhýbá, až na několik záběrů z auta, které ale působí spíše nemístně. Celkově je vizuál Daleko od Reykjavíku o dost méně poutavý než další islandské filmy posledních let, o kterých se nějakým způsobem debatovalo na mezinárodní scéně. Mart Taniel, který je hlavním kameramanem filmu, pochází z Estonska a s Hákornasonem už spolupracoval na studentském filmu Slávek The Shit. Možná to má na svědomí právě on, kdy svým přirozeným nepatriotismem k Islandu nechtěl vyzdvihnout právě to, co tamní tvůrci i světoví kritici považují za významné. Ač totiž Islanďané často vyprávějí silné příběhy, nutno uznat, že právě islandská krajina je tím, co jim dodává tak specifický nádech, a dokážou se spolehlivě vymezit oproti severské produkci Švédska či Dánska. A je to více než logické a přirozené, možná až pudové – Island těží z toho, co je mu vlastní. Daleko od Reykjavíku však ničím zajímavým nedisponuje. I přesto je to ale nějakým zvláštní způsobem film, na který dlouho nezapomenete.
Daleko od Reykjavíku
režie Grímur Hákonarson
Island / Dánsko / Německo / Francie, 2019, 92 min