„Žádné dílo, které nemá agresivní charakter, nemůže být mistrovským dílem,“ píše se v Marinettiho Futuristickém manifestu. V maximální míře je pak umělecká a myslitelská agrese nashromážděna v manifestech samotných. Ve filmu německého konceptuálního umělce a režiséra Juliana Rosefeldta Manifesto jsme s energií politických a uměleckých manifestů konfrontováni od začátku až do konce – a je to pozoruhodná zkušenost.

Snímek Manifesto navazuje na Rosefeldtovu uměleckou instalaci, kterou jsme měli možnost zhlédnout loni na podzim a v zimě ve Veletržním paláci v Praze. Na třinácti obrazovkách simultánně běží třináct videí, v nichž rozličné politické a umělecké manifesty od Marxova a Engelsova Komunistického manifestu až po manifest filmových tvůrců Dogma 95 dramatizuje ve formě filmových monologů jediná herečka, Cate Blanchet. Ve videích vidíme Blanchet jako bezdomovce, burzovní makléřku, dělnici, učitelku, televizní redaktorku nebo třeba matku v domácnosti. Film potom řadí dvanáct mikropříběhů za sebou a před ně předřazuje třinácté video, jakýsi manifest o umění manifestu (složený z úryvků z Komunistického manifestu a Tzarova Manifestu dada), v němž jediném Blanchet nevystupuje a text pouze čte.

Velké filmové plátno a lineární řazení videí, tentokrát tedy spíše krátkých filmů, dávají více vyniknout výkonu herecké hvězdy, dvojnásobné držitelky filmového Oscara, která si naštěstí uchovává citlivost i pro filmové experimenty. Kdo chce, může ve snímku Manifesto především obdivovat australskou superstar, která se plynule a bez obtíží převléká z role do role a v každé z nich vdechuje starším i novějším textům manifestů nebo prohlášením jednotlivých umělců nový život, klade je do nečekaných situačních kontextů (koneckonců jedním ze zfilmovaných textů je Manifest situacionismu Guye Deborda z roku 1960), ilustruje je, dramatizuje, ironizuje. Její hlasový projev je spíše divadelní než filmový, jak si o to koneckonců říkají samy vypjaté texty. V kontrastu k tomu stojí vskutku filmové pojetí obrazu: odlišná prostředí jednotlivých mikropříběhů jsou snímána s dokumentárním důrazem na přesnost a detail, zároveň ovšem s velkolepou, přímo architektonickou propracovaností mizanscény (Rosefeldtovým původním oborem je architektura, kterou vystudoval).

Oč jde manifestům
Byla by ovšem škoda zůstat „na povrchu“ krásných záběrů a pozoruhodného hereckého výkonu. Právě plasticita herectví Cate Blanchet dává zároveň vyniknout samotným textům, a udržuje tak v chodu i to, co asi bylo Rosefeldtovým hlavním záměrem: možnost nechat se uhranout manifesty samotnými a zamyslet se nad jejich významem pro nás dnes. Jakkoliv se s novými manifesty občas setkáme i v našem století, jako žánr je manifest spojen s modernou a jejím kultem novosti, tedy s obdobím, které už skončilo. Rosefeldtův projekt je v tomto smyslu holdem žánru spojenému s nedávnou minulostí a snahou jej aktualizovat pro dobu řekněme postmoderní.

Jen minimum aktualizací zůstává na úrovni pouhé popisnosti; sem patří bezdomovec provolávající úryvky z Komunistického manifestu v nehostinném prostředí opuštěné industriální stavby (natáčelo se v Berlíně a okolí). Zajímavějším řešením je postavit text manifestu a jeho filmové ztvárnění do kontrastu: například manifest uměleckého hnutí Fluxus, které kladlo důraz na antielitářské, antihierarchické pojetí uměleckého tvorby, oproštěné od profesionálních uměleckých institucí, recituje Cate Blanchet coby panovačná a afektovaná ruská primabalerína, která řídí baletní zkoušku profesionálních umělců na scéně velkého divadla.

Divácky vděčným způsobem aktualizace je využít komický a burleskní potenciál manifestů, resp. toho, co od umění a života požadují. Programový text pop-artu z pera sochaře Claese Oldenburga odříkává Blanchet v roli matky konzervativní středostavovské rodiny jako modlitbu před jídlem. Oldenburgovým slovům o tom, že chce „umění, které je politicko-eroticko-mystické, které dělá něco jiného, než že dřepí na zadku někde v muzeu“, se zde dostává naplnění skutečně ironického – a to je přesně to, oč protagonisté pop-artu usilovali. Jiný příklad: Jeden z Picabiových manifestů dada obsahuje slova: „Člověk umírá jako hrdina nebo jako idiot – což je totéž.“ Příslušné video je tedy ztvárněno jako pohřeb, na němž Blanchet pronáší koláž z manifestů dada jako smuteční řeč. Dadaistům by se taková scéna jistě líbila.

Od snu k mrazivému kalkulu
Za asi nejzdařilejší lze považovat ty mikropříběhy, v nichž je smysl textu manifestu zajímavým způsobem prohlouben. K takovým patří video s loutkářkou, která vyrábí loutku sebe samotné a při tom jemným hlasem předčítá pasáže z Bretonova Manifestu surrealismu, popřípadě je s pomocí loutky sebe sama hraje. Výzva, která v mnoha manifestech požaduje proměnu celého světa, se zde obrací do lidského nitra a oslovuje sen jako podstatnou součást nás samotných. Loutky – dílna je zaplněna krásnými loutkami historických osobností – jako by zde zároveň ztělesňovaly ono druhé či nevědomé já, s nímž se ve snu a ve svobodné tvorbě znovu spojujeme. S Bretonem, Blanchet a loutkami jsme se v krátkém filmu setkali s jinou, plnější možností naší existence.

Některá aktualizace dokáže být naopak mrazivá: Marinettiho Futuristický manifest, plný vzývání očistné role násilí a bezohlednosti, pronáší burzovní makléřka v odosobněné, myriádami počítačů vybavené hale burzy – sen o technické civilizaci budoucnosti se realizuje tam, kde je finanční násilí páchané na obětech burzovních a bankovních spekulací schopno rozpoutat světovou ekonomickou krizi. Není tvorba peněz „z ničeho“, jen prostřednictvím klamavých obchodů, sázek na pokles nebo pákových efektů, největším uměním dneška a civilizace vystavěná kolem co nejrychlejší tvorby zisku vskutku mrazivým naplněním Marinettiho snu?

Jak snít dnes?
Řada manifestů a prohlášení se ve filmu Manifesto slévá v určitý proud – Rosefeldt neposkytuje divákům žádné informace o jednotlivých hnutích a uměleckých nebo filosofických osobnostech, jejichž texty Blanchet pronáší. Před našimi zraky v posledku vyvstává cosi jako manifest o sobě. Co nám sděluje? Určitě mnoho neotřelých a provokativních (většinou rovnostářských a demokratizačních) náhledů na společnost a umění. Zároveň téměř nesnesitelným se stává vzývání destrukce do manifestů vepsané: umělci a myslitelé, kteří takové texty tvoří, se především chtějí navždy rozloučit se starým uměním a starým světem. Mladistvý vzdor se mísí se sněním o odstranění přehrad mezi lidmi a odstranění hranice mezi uměním a životem. Ve společnosti, která odvrhne vše klasické, artistní a hierarchické, bude každý umělcem.

Nikoliv náhodou začíná éra moderních manifestů Komunistickým manifestem – snad s jedinou výjimkou futurismu (a politicky neutrálních filmových manifestů v Rosefeldtově projektu použitých) směřoval základní tón manifestů k socialistické nebo anarchistické budoucnosti. Socialistický sen i sama myšlenka pokroku a spontánní spolupráce lidí byly v minulém století utopeny v krvi; radikální rozchod s minulostí, které manifesty hlásají, má pro nás zlověstný nádech. Co nám ale zbylo po zavržení takového snění? Společnost chladnokrevné a vskutku globální orientace na zisk; umění srozumitelné pro hrstku zasvěcených a odpudivý kýč pro ty ostatní; konzervativní společenský obrat, který se od návratu k „tradičním hodnotám“ postupně propracovává k nesnášenlivosti a dospívá k postfašistickému vyhrocení.

Snad můžeme poselství Rosefeldtova projektu chápat i jako připomínku toho, že přestat snít se nevyplácí. Jak si představit a vytvářet lepší společnost a živější umění a neupadnout přitom do vzývání destrukce – to je úkol, který před námi stojí možná se stejnou naléhavostí jako potřeba řešit alarmující krizi environmentální. ∞


Manifesto
režie Julian Rosefeldt
Austrálie / Německo, 2015, 95 min.