Sto dvacet tepů za minutu je zvýšený puls, doprovázející silné emoce, jako je výbuch hněvu či milostné vzplanutí. A stejnou rychlostí často tepe rytmus taneční hudby. Zkrátka rytmus života, který není poklidný. Francouzský scénárista a režisér Robin Campillo udělil tomuto rytmu politický význam v jednom z nejlepších snímků roku.

Film 120 BPM vypráví o činnosti pařížské odnože aktivistické skupiny Act Up v raných 90. letech. Aktivisté, většinou mladí HIV pozitivní lidé, vstupují do veřejného prostoru tam, kde podle nich stát selhává – v informování veřejnosti o smrtelné chorobě – a útočí na farmaceutické firmy, které nepostupují ve výzkumu a vývoji léků proti AIDS dostatečně transparentně. Prorážejí tak hranici, do níž by většinová společnost ve svých homofobních představách AIDS ráda uzavřela, hranici queer komunity a jejího údajně „uvolněného“ životní stylu.

Aktivismus na hraně života a smrti
Tím, co aktivisty nutí jednat, není nic menšího než blízkost smrti. Smrtelná choroba z nich činí radikály: teď, anebo nikdy, všechno, nebo nic. Hrozivá přítomnost smrti dává povstat vášnivému hněvu a ten je projevem života. Film je dokumentem politizované energie života na hraně smrti, energie, která dokáže vstřebat i smrt.
Realistická, dokumentárně pojatá rovina filmu zachycuje aktivisty v přímých akcích na ulici, ve škole nebo v sídle farmaceutické firmy, ale ještě více při jejich vzrušené přípravě nebo reflexi akcí již provedených. Kamera snímá tváře aktérů z velké blízkosti a celou diskutující či jednající skupinu pro změnu z různých úhlů – jako by tím vizualizovala různost politických postojů a vnitřní dynamiku aktivistického hnutí. Sekvence přímých akcí svým dynamickým, ale přirozeným rytmem dávají aspoň na chvíli zapomenout na upocenou kašírovanost hollywoodského akčního spektáklu.

Campillo, který se činnosti Act Up v minu­losti sám účastnil, inscenuje spory radikálnějšího a umírněnějšího křídla aktivistů jako spor spravedlivého hněvu a racionální úvahy. Je přitom zjevné, že film straní radikálům, kteří bezprostředněji reprezentují energii života. Ta se zde vtěluje do několika základních forem, v nichž tluče neklidné srdce zvýšenou rychlostí – aktivismus, tanec, sex.

Střídání rytmu
Jenomže film 120 BPM není jednostranný, je v nejlepším slova smyslu dialektický. Srdce netluče pořád jenom rychle. Bez možnosti zpomalení by rychlost přestala být závratná. Realistickou, dokumentární rovinu filmu doplňuje rovina meditativní či reflexivní a rovina romantická a každá z nich má svůj vlastní rytmus vyprávění. Na konci dne se záznam projevů tepajícího života promění v průhled do jeho nejhlubšího nitra, v němž se rozmnožuje virus přinášející zkázu, nebo ve snový obraz Seiny, jejímž korytem teče krev.

A hlavní hrdina snímku, prostořeký radikál Sean (vynikající výkon argentinského herce Nahuela Péreze Biscayarta) se sblíží s uvážlivým a klidným nováčkem hnutí Nathanem (Arnaud Valois). Už na scénu jejich prvního sexu dopadá stín smrti, němá rozkoš se střídá s vážným, až didakticky pojatým rozhovorem o smrtelné nemoci, kterou Sean trpí. Vážnost nemoci Seana postupně vzdálí rytmu aktivistického života a film se proměňuje v palčivý dokument utrpení a umírání.

Smrt a vzkříšení
A právě tady se rozehrává asi nejsilnější poloha snímku – Seanovo utrpení a smrt jsou vpleteny do sítě vztahů, které představují jejich vykoupení. Nathan se ukáže být tím nejúžasnějším strážným andělem, kterého můžete při sobě v nejtěžších chvílích mít. Blízkost smrti, jež byla dosud zdrojem hněvu a aktivizace mladých lidí, uděluje filmu právě skrze nemožnost účinně jednat proti blížícímu se konci novou závažnost a propůjčuje zobrazení vztahu milenců určitou humanistickou velikost.

A samotná Seanova smrt je pojednána bez špetky emočního vydírání, jako čistá tíže, která nás prostě drtí. Jenomže nemá poslední slovo: převlékání bezvládného Seanova těla může v naší kulturní paměti připomenout obrazy snímání Krista z kříže nebo piety, a to, co přijde potom, zase vzkříšení. Aktivisté shromáždění v bytě se zemřelým plní jeho poslední vůli a probouzejí jeho tělo k nové formě života v jedné z dalších přímých akcí. V síti vztahů uvnitř komunity žije Sean a s ním všichni, kteří nemoci podlehli, nadále, protože jsou zahrnuti do horečnaté aktivity a do politického významu, jenž ona aktivita má.

Dialektika filmového vyprávění
A v tom vrcholí i dialektika Campillova filmu: Reflexivní a tragicky romantická poloha snímku znamenaly nejen zvolnění tempa vyprávění, ale také zpochybnění samotné energie zvýšeného tepu života. Toto zpomalení a ztráta života jsou ovšem v závěru zahrnuty do významu, jehož zdrojem je energie aktivismu jako taková, a pozdvihují ho k ještě větší naléhavosti. V politické aktivitě skupiny znovu tluče i Seanovo neklidné srdce.

Film 120 BPM se stal vítězem festivalu Be2Can, který se konal v říjnu v několika českých městech. Vít Schmarc z distribuční společnosti Be2Can před jeho festivalovým uvedením prohlásil, že 120 BPM si podle něho měl z Cannes letos odvézt Zlatou palmu. S tím nelze než souhlasit. Campillův silný film je jedinečným obrazovým ztvárněním dialektiky slova a akce, soukromého a veřejného, života a smrti. ∞


120 BPM (120 battements par minute)
režie Robin Campillo
Francie, 2017, 140 min.




autor: Jan Černý