Výchova, mateřství, láska. Tyto tři pilíře utváří film Dajori, dokumentární snímek Martina Páva a Nicolase Kourka o Romech, o kterých původně ani jeden točit nechtěli, aby jen nedoplňovali mnohokrát uvedené. Po třech letech natáčení ale nakonec vznikl film, který se přes svou původně investigativní ambici stává intimní výpovědí, která neukazuje, kdo je dobrý a kdo špatný, ale ty malé, obyčejné věci, které jsou nakonec daleko silnější, než jakákoli data a čísla. Martinu Pávovi jsem položila několik otázek, ve kterých nejen tento film přibližuje.

Martin Páv (* 1992, Plzeň) je absolventem katedry režie na FAMU a věnuje se především hranému filmu. Hlavní témata, která ho zajímají, jsou komplikovaný vztah člověka a přírody a zároveň odlišnosti různých kultur a jejich vzájemné ovlivňování. Kibera: Příběh slumu (2018) je jeho celovečerní dokumentární debut. Nejnovějším filmem pak Dajori (2024).

Martine, skrze autentické sledování se vám podařilo přinést vhled do rodiny a nelehké životní situace, která pro ni nastala. Kromě pragmatické vyprávěcí linky film nese i tu poetickou, téměř až vláčilovsky klidnou. Jakou symboliku mají ve filmu havrani, kteří se v jeho jednotlivých částech pravidelně objevují?

Motiv havranů se dostal do filmu v momentě, kdy se rodina našich protagonistů přestěhovala do paneláku, kde měla několik havraních hnízd přímo před oknem. Samotná Marie, jedna ze dvou hlavních protagonistů filmu, přirovnávala havraní hejna k životě Romské komunity – jsou slyšet a vidět, a tak se s nimi ostatní obyvatelé měst těžko vyrovnávají a vyhání je. Jejich život je tak ve věčném pohybu. Toto přirovnání se nám natolik líbilo, že jsme se rozhodli z havranů vytvořit leitmotiv filmu, kde pro mě havraní hnízdo ještě znamenalo symbol rodiny a domova.

Kolik materiálu z rodinného příběhu vzniklo? Bylo náročné včlenit se s kamerou do autentického rodinného prostředí? Jak velký tým byl natáčení v rodině přítomen?

Měli jsme přibližně padesát hodin natočeného materiálu, což u dokumentárního filmu není zas až tak moc. Sblížení se s rodinou bylo poměrně hladké, ale stály za tím dvě důležité věci, které to umožnily. Když jsme se s rodinou seznámili, Marie u sebe doma poskytovala azyl svým třiceti rodinným příslušníkům, kteří uprostřed pandemie přišli náhle o bydlení. Celá situace pro ni byla velice náročná a my jí nabízeli možnost se na chvíli zastavit a vypovídat se. Pak tam asi zahrálo zásadní roli, že jsme s Nicolasem tehdy byli pár. Náš coming out v rodině Hučkových se odehrál poměrně záhy – všichni to tak trochu tušili – a zažili jsme okamžité přijetí. Myslím si, že vědomí na straně protagonistů, že i my jsme menšina a někdy to nemáme jednoduché, nám umožnilo se dostat ještě blíž. První rok a půl natáčení jsme na place byli jen my s Nicolasem. Potom s námi jezdil pouze zvukař a jenom na dvou natáčecích dnech byli i naši dva producenti. Natáčení tak po celou dobu bylo velice intimní. A nebylo to rozhodně jenom o natáčení, ale i o přátelských setkání s protagonisty. Těšili jsme se na sebe. Když jsme se s Nicolasem o čtyři roky později v dobrém rozešli, Hučkovi prožívali náš rozchod víc než naše rodiny.

Režisér je osobnost s pevnou vizí. Jak se vám pracoval ve dvou společně s Nicolasem Kourkem? Jak jste měli rozdělené role nebo přístupy k projektu?

Natáčení nám dohromady šlo moc dobře. Navíc u tohoto filmu jsem se poprvé rozhodl dělat si kameru komplet sám, což nám přirozeně vytvořilo i jakousi „dělbu práce“. V průběhu vývoje jsem se já věnoval obrazu a Nicolas zvuku. Když jsme ve výrobě měli už peníze i na zvukaře, Nicolas vnímal dění kolem a viděl tam, kam já za kamerou neviděl. Mohl mě tak upozornit na spoustu dalších momentů, které by mi jinak ušly. Doma jsme si pak o filmu často povídali a sdíleli jsme nápady, jak by se měl film dál vyvíjet. U postprodukce jsme se rozhodli, že budu víc já, aby jednomu z nás zůstával alespoň trochu nějaký odstup.

Proč film vznikl a co si od jeho existence slibujete nadále?

Původně jsme zamýšleli, že to bude film o bytové krizi ve Varnsdorfu a solidární akci Marie, která u sebe ubytovala své příbuzné. Počítali jsme s tím, že situace bude ještě trvat několik měsíců. Stal se ale opak – čtrnáct dní po začátku natáčení se protagonisté odstěhovali, protože už nezvládali rodinný tlak. Bylo nám ale líto materiálu, který do té doby vzniknul, zachycující především Marii a Samuela v prostředí, které mělo silnou atmosféru a neslo symbolický význam – nacházelo se hned vedle státních hranic. Když se k Marii nakonec dostal Samuel do pěstounské péče ještě se svojí sestrou Anabel, uvědomili jsme si, že až tady příběh našeho filmu začíná. A že na místo filmu o bytové krizi to bude coming-of-age časosběr o rodině, dospívání a také o mateřské lásce.

Při natáčení jsem se rozhodli, že záměrně nebudeme klást velký důraz na problémy týkající se romské identity a skrz to protagonisty určovat majoritním pohledem. Po našich rešerších jsme si uvědomili, že filmů, které tematizují romství a staví ho do popředí bylo poměrně dost a co naopak chybí je film, který ukáže romskou rodinu v jejím každodenním životě. Celou dobu nám navíc přišlo, že se skrz život Hučkových před námi objevují výjevy, které známe z filmů jako Lásky jedné plavovlásky, nebo Homolkovi. Ukázalo se nakonec, že naše cesta vede k filmu o obyčejné české rodině – o každodenních starostech, úsilí vytvořit bezpečný domov, a také o potřebě dělat si život hezčí. Romská témata se tam samozřejmě nakonec dostávají také, ale až v druhém plánu, kdy do příběhu vplouvají skrz situace, které zažíváme s protagonisty v jejich každodenním životě.

Závěr filmu zůstal nedořečený ve více liniích. Je to záměr pro jeho možné pokračování?

Pokračování v současné době neplánujeme. Myslím si, že dalším filmem bychom řekli podobné věci, jako v Dajori a nebylo by etické natolik zatěžovat jednu rodinu. To, že film zůstal nedořečený, je ale zcela záměrné. Během tříletého natáčení jsme pochopili, že jestli něco definuje rodinu Hučkových tak je to, že se zde neustále něco děje. Jakmile se vyřeší jeden problém, přijde pět dalších. A pak je tu Samuel – kluk, který na konci filmu právě vstupuje do puberty a přitom už zažil tolik náročných životních událostí, jako málokdo dospělý. V takovém případě nemůže být jiný konec, než ten otevřený.

Jaké plány s filmem nadále máte?

Film je nadále v kinodistribuci, aktuálně probíhají menší projekce zaměřené na konkrétní cílové skupiny. A teprve ho čeká to hlavní – TV premiéra, kdy film uvidí nejvíce lidí. Jsem velmi zvědavý, jaké film bude mít přijetí. Pevně doufám, že film alespoň u několika diváků vyvolá pocit, že není potřebné stavět další mosty v naší společnosti, ale naopak si uvědomovat, co máme společné. Dajori, alespoň doufám, ukazuje, že toho máme společného opravdu hodně.