Představte si místo, kde nejsou k dispozici základní služby, jako je zdravotnictví, školství, sanitace či bezpečnost. Neocitli jste se právě v kulisách dystopického scénáře, ale v Kibeře, v jednom z největších slumů Afriky.

V Nairobi, hlavním městě Keni, se nachází Kibera. Žije zde několik set tisíc lidí a denně se vyrovnávají s podmínkami, které jsou pro nás jen těžko představitelné. Přestože je nám tahle každodenní realita kontinentálně vzdálena, jsou v ní nalezitelné paralely i s našimi životy. Proto by bylo krátkozraké omezovat svůj zájem o problémy hranicemi, ke kterým zdánlivě dohlédneme, ale měli bychom se snažit vnímat celý svět ve všech souvislostech a se všemi vnitřními vazbami. S představením života v Africe přichází dokument režiséra Martina Páva Kibera: Příběh slumu.

Projekt vznikal dva roky, v zimě 2016 jej odstartovala crowfundingová kampaň, díky které mohli čeští filmaři poprvé slum navštívit. „Nešlo nám o pouhou interpretaci Afriky očima Evropana, ale klíčové bylo zapojit do projektu i místní filmaře, aby byl pohled vyvážený a co nejvíce odpovídal realitě,“ uvádí autor námětu Jiří Pasz, který společně s Evou Krutílkovou stál u zrodu celého projektu. Štáb ve slumu strávil dohromady pět měsíců a každým dnem se dostával blíže ke svým protagonistům. Po celou dobu žil filmařský tým pár metrů od slumu v podobně omezených podmínkách jako jeho obyvatelé. Do Kibery chodili nejenom natáčet, ale i jíst, nakupovat nebo odpočívat a bavit se.

Jednou z nejzásadnějších událostí celého natáčení byly prezidentské volby 2017, jejichž výsledky byly zpochybněny opozicí, a tedy i většinou obyvatel kiberského slumu. Napětí vygradovalo do několikadenního povolebního násilí s desítkou mrtvých obyvatel slumu. Štáb tyto události zaznamenával, a snímek tak nabízí jedinečný pohled „běžných“ lidí na jednu z nejvýznamnějších politických událostí dějin východní Afriky ve 21. století. Více k filmu sděluje jeho režisér Martin Páv.


Proč jste si jako český dokumentarista vybral právě téma slumu v Kibeře?
Cítím se velmi ovlivněný tím, že jsem se narodil do světa, který je globální. Vždycky jsem byl veden k tomu, vnímat věci komplexně a nezaměřovat se jen a pouze na náš český rybníček. Vlastně i proto jsem začal natáčet – odjakživa tam byly nápady a sny o tvorbě a sbírání zkušeností v cizích zemích a skrz film napomáhání otevírat dialog mezi odlišnými kulturami. Takže když jsem byl osloven Evou Krutílkovou, která do Kibery jezdí už skoro deset let, abych režíroval film o africkém slumu, nedokázal jsem takovou nabídku odmítnout.

Jaké poselství film nese?
I ve slumu mohou být lidé šťastní – to je asi základní myšlenka, kterou se snažíme předávat dál. Že každému člověku na zemi je daný svět, do kterého se narodí, a je na nás, jak se s ním vypořádáme.

Našel jste při opakovaných cestách za natáčením v Kibeře nějaké paralely s českým prostředím?
Velmi zajímavé pro mne bylo srovnávat, jakým způsobem vnímáme instituci státu a její funkce u nás a jak ji vnímají lidé v Keni. V dnešní době máme pocit, že svět rozdělený do nezávislých států je zcela běžná norma, přitom se jedná o záležitost, která je sotva sedmdesát let stará. Takže paralely můžeme hledat na každém kroku, otázka ale je, do jaké míry v Keni fungují, nebo nefungují a proč tomu tak je. Něco jako nezávislé státní celky v Africe do nástupu kolonialismu neexistovaly a stát jako takový je v tomto případě západním konstruktem, který byl postupem času Africe vnucen. Existuje zde tak mnoho států, které definují narýsované hranice, koloniální minulost, ale těžko bychom tu hledali nějaká ucelená společenství, která bychom mohli nazvat národy. V Keni je to například velký problém, do nástupu kolonialismu zde žilo přes čtyřicet různých kmenů, které si od roku 1963 mají oficiálně říkat Keňané, a to samozřejmě nefunguje. Země má velký problém s tribalismem, který byl zneužit během britské nadvlády formou zvýhodňování konkrétních kmenů v rámci systému nepřímé vlády a pokračuje dodnes v rukou post-koloniálních elit. Mám dojem, že mnoho postkoloniálních států má společné to, že se snaží vyrovnat se se svojí existencí jako takovou, s tím, že zde existuje nějaký univerzální prototyp toho, jak má správný stát fungovat, a oni toho ne a ne dosáhnout. Často slyšíme, že řešení přinese čas. Že za několik generací si společnost osvojí demokratické hodnoty a naučí se stát správně řídit. Bohužel, já v tomhle stále cítím hodně z naší evropské nadřazenosti. Vnímáme-li totiž nezávislý stát a demokracii jako systémy, které Evropská civilizace po staletí vyvíjela, a má tak nárok na to hovořit o nich jako o univerzálních hodnotách, ke kterým musí zbytek světa „dospět“ časem, nepřímo používáme stále ten samý jazyk podobný jazyku bývalých kolonizátorů. Myslím si, že fetišizací státu jako takového a lpěním na napodobování jeho západních příkladů nechávají elity nově vzniklých států, aby kolonialismus nadále pokračoval, když ne z ekonomického hlediska, tak určitě ze sociálního i ideologického. Nevěřím tedy tomu, že je to jen otázka času, který přinese změnu. Ta si myslím, že je možná jen tehdy, pokud se příslušníci postkoloniálních států pokusí lépe rozklíčovat organické struktury v rámci jejich společnosti a umožní jim vystoupit z extralegálního sektoru do legálního. Stát jako takový přestane být pouze nedokonalou kopií svých západních protějšků a vznikne útvar, který bude lépe odpovídat dané společnosti.

Jak náročné bylo navázat spolupráci s tamními lidmi, kteří se stali hlavními postavami dokumentu?
Život ve slumu je velmi specifický a jeho pravidla fungování se člověk ve škole nedozví. Nicméně aby obstál, musí se naučit opravdu mnoho. Ona „škola života“ spočívá tedy především v tom, že ti zkušení předávají svojí moudrost a zkušenosti těm méně zkušeným. Celou společnost v Kibeře tak protkává neviditelná síť skládající se ze skupin lidí, kteří se na sebe spoléhají. Ve výsledku se tak do finálního výběru dostali lidé, kteří se rozhodli ve slumu fungovat pro ostatní. Jedná se o HIV pozitivní učitelku Bentu, která pomáhá dětem z HIV pozitivních rodin vyrovnat se se stigmatizací, které čelí v životě, nebo Tankera, bývalého boxerského šampiona, který ve slumu postavil tělocvičnu, kde trénuje mladé lidi sebeobraně.

Měl jste možnost nahlédnout do civilního života afrických obyvatel. Pronikl jste i na uměleckou scénu? Dá se pár slovy vystihnout její charakter?
Ano, jedná se skupinu umělců Maasai Mbili, kterou také můžete vidět ve filmu. Jejich ateliér je asi moje nejoblíbenější místo v Kibeře. Umělci Maasai Mbili zde celé dny posedávají a do toho je intenzivně navštěvují jejich přátelé. Každý den se tu protočí desítky lidí, někteří sem přijdou několikrát za den. Vždycky na chvíli posedí a řeknou si, co je nového. K malování konzumují místní pálenku, kterou pro sebe nazývají „special art material“. Jsou tak neustále v kontaktu s tím, co se zrovna odehrálo a co si o tom lidé myslí. To bych řekl, že je klíčové v rámci jejich tvorby – všechna díla, která vytvoří, jsou jejich reakcí na existenci Kibery a jich samotných v ní. Žije zde mnoho lidí, kteří opustili tradiční způsob života na venkově a rozhodli se žít v Nairobi. Skončili v Kibeře, kde navzdory tomu, že žijí jen kousek od centra, mají stále více blízko k domovu na venkově. Lidé zde jsou tak často velmi zmatení, co se týče jejich identity. Maasai Mbili se snaží dát Kibeře kulturu, se kterou by se místní snáze identifikovali. ∞


Kibera: Příběh slumu
režie Martin Páv
Česko, 2018, 90 min.