Režisér a scenárista Oliver Stone opět destruuje oficiálně posvěcené americké dějiny. Jeho dokumentární počin s prazvláštním českým názvem JFK návrat: Za zrcadlem ale nijak kontroverzně nepůsobí. Respektovaný tvůrce se spíše ohlíží za dobou a metodami, které z něj udělaly nejsledovanějšího politického režiséra Spojených států amerických.

Snímek JFK byl ještě před severoamerickou premiérou v prosinci 1991 hojně kritizován coby konspirační selhání. Po oscarových nominacích a tržbách ze světových kin se z něj však stal jeden z nejváženějších režisérových filmů. Stone se ani po letech netají tím, že ho okolnosti atentátu na prezidenta Johna F. Kennedyho stále fascinují a oficiálním zprávám nevěří. Dává proto smysl, že v novém dokumentu vystupuje jako průvodce, který navštěvuje místo atentátu a naslouchá osobám spojeným s tragickou událostí.

Za zrcadlem nevyhnutelně vede s hraným filmem z roku 1991 dialog. Největší explicitnosti tato komunikace dosahuje, když Stone na několika místech přímo zachází s úryvky scén z JFK, případně když užívá hudební doprovod, jenž záměrně upomíná na původní skladby Johna Williamse. Film JFK nesměl zůstat stranou i z důvodu, že na začátku 90. let vzbudil nový zájem o okolnostech atentátu. Posléze také způsobil odtajnění nových dokumentů z vyšetřování.

O slavnosti a hostech
V kontextu narativní kinematografie byla přední hodnotou JFK hlavně práce s archivními materiály, tzv. „found footage“. Stone se střihači Pietrem Scaliem a Joem Hutshingem shromáždili nepřeberné množství dobových záznamů a v úchvatné kadenci je dokázali promyšleně strukturovat. Prokládali je navíc nově natočenými záběry, které stylizovali podle filmařských praktik (i amatérských) počátku 60. let. Je vlastně pozoruhodné, že jeden z nejznámějších found footage filmů americké avantgardy Report (Bruce Conner, 1967) užívá k experimentování s filmovou formou také atentát na prezidenta Kennedyho.

Při práci s vizuálními a zvukovými archivními materiály Stone nově zapojuje také metody digitálního remasterování. Tímto způsobem nenachází nové poznatky o atentátu, ale poskytuje přesvědčivější výklad. Užité metody nejsou tak mediál­ně uvědomělé a působivé jako nedávné dokumenty od Petera Jacksona They Shall Not Grow Old (2018) a The Beatles: Get Back (2021), které stavěly na remasteringu archivních materiálů umělou inteligencí.

Tvůrce tentokrát čerpá i ze zdrojů, které zveřejnil tzv. Úřad pro kontrolu záznamů týkajících se atentátu (Assassination Records Review Board). Tyto dokumenty měly původně zůstat utajeny až do roku 2029. Nové složky v důsledku Stoneovy konspirační teorie spíše stvrdily. Už Zvláštní výbor pro vyšetření atentátu Sněmovny reprezentantů (United States House of Representatives Select Committee on Assassinations, HSCA) v 70. letech jasně ukázal na pochybení původní Warrenovy komise, která se atentátem zaobírala. Chybovalo se při zajišťování důkazů, při nakládání s prezidentovým tělem i při zkoumání možných spolupachatelů. Za zrcadlem velmi názorně ukazuje, že výpovědi a expertní analýzy mezi sebou stále nevysvětlitelně soupeří. Stone se hlavně zaměřuje na konkrétní nové průlomy, kterým věnuje druhou polovinu filmu. Nejvíce usvědčující se ukazují výpovědi lékařů, kteří byli přítomni pitvě. Stone ve filmu prezentuje stanoviska nejméně padesáti osob a očividně nemá obavy, že bychom mohli být náporem informací přehlceni.

Agenti bez minulosti
Po řadě znepokojivých výpovědí jako by dokument implikoval, že k prohlédnutí vedou jen neutuchající pochybnosti o každém střípku informací. Důsledkem je ale také skepse k tvrzením, která v Za zrcadlem zazní. Pro mnohé bude přirozeně následovat internetová detektivní práce. Díky ní se můžeme dozvědět, že Stone stejně jako před třiceti lety stále rád přehání a občas opakuje i vyvrácené dezinformace. Kupříkladu Clay Shaw, který byl zproštěn všech obvinění, je pro Stonea stále agent CIA, ačkoli jeho spolupráce se zpravodajskou službou byla podle všeho minimální. U klíčové a definitivní otázky „kdo?“ se režisér opět pouští do grandiózních spekulací. Na pomoc si dokonce opět povolává herce Donalda Sutherlanda, který v původním filmu ztělesnil smyšlenou postavu záhadného pana X. V roce 1991 si touto figurou autor vytvořil přímý můstek k armádním a politickým silám, které chtěl z atentátu obvinit.

Po světové premiéře na festivalu v Cannes se Za zrcadlem vysílalo na americké stanici Showtime. Negativa, která jsou dokumentární tvorbě Showtime vyčítána, jako by se záhadným způsobem promítla i do Stoneova počinu. Do velké míry se jedná o didaktickou kompilaci mluvících hlav a zpřehledňujících (třebaže nezbytných) prezentací. Stoneovo dílo je promyšlené a ambiciózní, jeho formální zpracování však nepřináší žádná překvapení.

Pro Olivera Stonea je vcelku příznačné, že v projektu nijak neřeší velké současné téma dezinformačních kampaní. Alternativní zdroje informací pro něj v minulosti byly živnou půdou – mimo JFK lze určitě jmenovat dokumentární projekty Comandante (2004) nebo Svět podle Putina (2017). Má-li být v souvislosti s okolnostmi atentátu na Kennedyho Stone označen za dezinformátora, nechť je důkazem, že tyto dezinformace neprodukuje jen lidská omezenost a hloupost, ale i trochu popuštěné kritické myšlení.

JFK návrat: Za zrcadlem
režie Oliver Stone
USA, 2021