O prázdnotě moci
„Divné“ filmy Yorga Lanthimose se střídavým úspěchem vyprávějí o skrytých společenských normách a jejich patologiích. Své postavy při tom řecký režisér rád uzavírá do vymezených prostorů, v nichž vláda společenských norem a pravidel chování nad člověkem nabývá absolutní povahy. V jeho dosud nejlepším filmu, historické tragikomedii Favoritka, se Lanthimosovi podařilo říct něco podstatného o samotné povaze moci člověka nad člověkem.
Doposud se nebylo možné ubránit podezření, že důrazem na bizarní aranžmá, chladně vykonávanou krutost a sexualitu si Lanthimos především buduje určitou značku pro svůj okruh diváků. Ve Favoritce ovšem není nic samoúčelného: Lanthimos natočil údernou a přitom zábavnou moralitu o pletichách a prázdnotě moci. Svou roli v tom sehrál patrně i fakt, že scénáristou poprvé není řecký režisér sám, scénář napsali Deborah Davisová a Tony McNamara.
Favoritka si přitom ponechává hlavní znaky Lanthimosovy filmové poetiky – uzavřeným prostorem je zde sídlo anglické královny Anny, poslední Stuartovny, která panovala na počátku 18. století; s chladnou krutostí je vykonáván mocenský boj, jehož je sexualita věcnou součástí; jednající postavy jsou redukovány na základní instinkty – přežít a společensky stoupat. Jakkoliv má film reálný historický podklad (inspirací mu byly paměti královniny pobočnice Sarah Churchillové, jedné ze tří hlavních postav filmu), královský dvůr zde představuje spíše na místě a čase nezávislé pařeniště lidských ambicí a nenaplněných snů a způsob jeho filmového zobrazení je navzdory historickým kulisám a kostýmové nádheře navýsost moderní: sebereflexivní a absurdní.
Tři ženy s krásnými vlasy
To má na svědomí především kamera Robbieho Ryana. Často používané rybí oko a kamera umísťovaná na úroveň podlahy nebo do nejzazších rohů velkých sálů na jedné straně konstruovanost filmového obrazu přiznává, na straně druhé vytváří hmatatelnou atmosféru prázdnoty a odcizení. Vláda prostoru nad postavami umocňuje jejich osamocenost a činí z královského paláce jejich vězení. Vizuální pojetí postav zároveň převrací zaběhané stereotypy – ženy, které jsou hybatelkami děje a na něž se soustředí hlavní pozornost, jsou oblečeny, učesány a (ne)nalíčeny tak, aby působily přirozeně, mužové jsou naparáděné a nalíčené maškary s gigantickými parukami. Surreálná podívaná na dvorskou dekadenci pracuje s paradoxem odcizené krásy a výsledným obrazovým dojmem je cosi jako opulentní prázdnota.
Hlavní postavy absurdního divadla představují královna Anna (Olivia Colmanová), stárnoucí žena zužovaná dnou a zoufale nekompetentní vládnout, její nejbližší rádkyně a milenka, bezohledná Sarah (Rachel Weiszová), skutečná vládkyně Velké Británie (která ovšem musí svádět boj s parlamentem), a sestřenice Sary Abigail (Emma Stoneová), jež na královský dvůr přichází hledat práci, aby unikla ze sexuálního otroctví, kterým její otec zaplatil za své prohry v kartách. Dějově je Favoritka dramatem boje o královninu přízeň – Abigail se postupně podaří nemocnou královnu ovládnout a Saru degradovat a vyhostit. Abigail ztvárňuje vzestup ze společenského dna, symbolizovaného bahnem, do nějž je vhozena na začátku filmu, na vrchol společenského žebříčku, na němž ovšem nenalézá nic než (vlastní) cynismus a samotu.
Moc a melodrama
Cynismus, břitký vtip, sprostotu a sex snímek předvádí jako chladnokrevně užívané nástroje mocenského boje. Favoritka představuje život vyšších vrstev bez okras a iluzí obvyklých pro většinu historických filmů. S tím ovšem kontrastuje určitý melodramatický moment: hlavní postavy jsou tragické, a to především proto, že se jejich ambice mění v trýzeň a nenaplněná láska v sebelásku. Moc, o kterou se po celou dobu bojuje, je zde zesílením já a já nemá žádný jiný cíl než sebe sama. Královna je v tomto světě ztracená, protože jediná, zdá se, má nějaký obsah, jakkoliv infantilní nebo infantilně panovačný, ale chce se opravdu vztáhnout k něčemu mimo sebe, chtěla by být dobrou královnou svých „poddaných“ (paradox jejího postavení – stojí na vrcholu mocenské pyramidy, ale není schopna moc vykonávat – můžeme v kontextu snímku vnímat i jako kritiku zvrácenosti samotné představy o dobré vládě bezmocným) a dobrou matkou svých dětí. Anna byla za svůj život sedmnáctkrát těhotná, ale všechny případy skončily buď potratem nebo smrtí dětí v raném věku. Britské herečce Olivii Colmanové se ve skvělém výkonu podařilo zvýraznit tento melodramatický moment nenaplněné potřeby milovat, proměněné v zoufalství infantilní panovačnosti, která se vyžívá alespoň v soutěži dvou krásných žen o její přízeň, když už královna není schopna reálně působit ve světě mimo zdi svého paláce.
Sarah ztělesňuje naopak dokonale realizovanou schopnost vládnout, totiž schopnost ovládat druhé i sebe samu. Je v podstatě nositelkou hlavní teze filmu o nesmyslnosti a prázdnotě individuální moci: moc, která nevzniká spoluprací s druhými ve jménu proměny společného světa, je cílem sama sobě a je stejně prázdná jako já zbavené vztahu k druhým. V rámci svého mocenského pletichaření vrhá Sarah Británii do další války s Francií jenom proto, aby si její manžel, vrchní velitel britského vojska, vydobyl vítězné ostruhy.
Příběh Abigail je zase modelovým příběhem zkažení člověka životem v drsných sociálních podmínkách: bojem o přežití, který má v třídně rozdělené společnosti podobu boje o dosažení nebo zachování vyššího společenského statutu, a mechanismem mocenského boje. Na jednom místě se ptá sama sebe a sama sobě odpovídá: „Co chtějí ti, kdo mají moc? Chtějí jí ještě více.“ V tu chvíli je to pro ni jen poučka k tomu, aby porozuměla jednání druhých. Do hry se ovšem sama nemůže zapojit jinak než přijetím jejích pravidel a podobně, jako ve Favoritce vítězí nad postavami nemilosrdně velký prostor královských sálů a chodeb, vítězí nad Abigail logika bezohledného boje, jako by to byla logika životního prostoru královského paláce. Abigail dosáhne svého, ale v závěrečné scéně končí s pohledem upřeným do prázdna, nedobrovolně připoutaná ke královně. Všichni zde usilují o co největší moc, ale právě proto končí ovládáni. ∞
Favoritka (The Favourite)
režie Yorgos Lanthimos
Irsko / Velká Británie / USA, 2018, 119 min.