Tak-tak-tak tady ťukám do písmenek a baví mě, jak se to, co si myslím, objevuje na obrazovce. Pak ta představa, že to čteš. Trochu tě zneužívám, ale sebe taky. Svým způsobem jsem teď já ty, tyhle řádky nás sjednocují. Bez urážky, vlastně tě tvořím, kojím. Prolnutí myšlenky a reality je slast a psaní celkem snadný přístup k ní. K tobě.

Myslím, tedy jsem. Píšu, tedy chci být – někdo jiný. V každodenním životě tě reflektují druzí, spatřuješ se v zrcadle okolního světa. Při psaní tomu zrcadlu nastavuješ zrcadlo. Vzniká takové to zrcadlo v zrcadle v zrcadle. Tahací harmonika, která hraje nekonečno. Nekonečno je ta slast. Neustále vzniká, uniká, prostě roste. Jinak by to nemohlo být nekonečno, že jo.

Už to píše samo. Uprostřed vší té životní letargie to ze mě tryská. Slavnostně, slovesně objevuju, co obsahuju, pak to čtu. Ty to čteš. Čtu to s vědomím, že to čteš. Co vlastně čteme? Odkud se to tu vzalo černé na bílém? Narodilo se mi intelektuální miminko, řvoucí ratolest mých představ. Jsem svobodný taťka. Někdo na hlídání?

Když se jednou zamiluješ, chceš znova. Cítíš se ztracený, protože jsi s tím druhým uzavřel kruh. Stýská se ti po té jednotě. Dal sis dávku života a chceš další. Prosím! Jsi v tom navždy, ale nic není navždy. Musíš žít bez toho. Život ztrácí smysl. Vzdáváš se vzpomínek. Loučíš se s vůněmi, barvami, chutěmi, umíráš. Rodíš se znova. To je život. Jde dál.

Touha uniknout, touha se vrátit. V nestřeženém okamžiku do tepla tvaru. Být nad věcí a zase tou věcí. Myšlení je, že jsi sám sebou. Psaní je, že o sobě víš. Jsi osoba, ze které není úniku. Až na výjimku. Chce to nějakou neintencionální činnost, nezištně navodit tempo. Unikat. Jako život. Psát.

Party
Bloudíš lesem v noci. Vyskakují na tebe stíny, divné skřeky, dusot divokých prasat. Na mýtině narazíš na táborák, kde se zpívá. Podávají ti láhev vína. Najednou je ti jedno, že normálně nechlastáš. Lokneš si z principu. Přežils svou smrt. Na chvíli nemusíš nic chtít. Na chvíli se všechno přestane dít, utichne bohapustý beat. Nastane něco ničím nepodmíněné. Něco, co existuje jen jako nezlomná kolektivní halucinace. Vědomí všech věcí. Vědomí, že vím. Sice nevím jak, ani co vím, každopádně vím, protože se to děje. Chovám se podle toho. Žiju tím. Přebírám život a žiju ho. Vytrvale přetvářím prastarý materiál. Analyzuju plovoucí znamení a uvádím je v nesourodý soulad podle subjektivního dojmu. Myšlení i psaní hoří a hřeje v nespoutané víře.

Spektrum snímků tvoří mapu. Stojím mezi dvěma zrcadly, v temném chřtánu harmoniky, která sténá nekonečnou reflexi. Uvědomuju si každý detail svého konání. Jak uniknout tomu šílenství, odtrhnout fascinovaný zrak od zrcadla? Podívat se kamkoli jinam. Buď silou vůle, nebo tě musí někdo probudit. Chce to odvahu, vždyť tam jsou oni. Třeba jsou hodní. Pohlédnout jim do očí. Opustit, co vnímám jako sebe. Vykročit do toho, co vnímám jako nicotu. Nic jiného nezbylo. Musí to být život, pro který jsme tady. Není jiná možnost.

Pozdě honit
Žít znamená o(d)pustit, nechat jít. V téhle hře není vítězů ani poražených. Není to hra. Je to realita života, rotující myšlenka. Muselo to všechno vzniknout z emoce. Jaká byla? Cítím ji jasně, ale nedokážu ji pojmenovat. Možná bych se o to ani neměl snažit. Thomas Mann říká, že co dostane jméno, je vyřízeno. Je velké pokušení, dát všemu jméno. Věřit, že se na něm všichni setkáme, že se všechno vysvětlí. Ale spíš se to nekonečně rozvětví.

Dřív jsem se snažil zachycovat všechny detaily svého života, ten neúprosně nekonečný náhrdelník dnů, dojmů, dívek a dojezdů. Aktualizoval jsem ho. Poháněl jsem ho. Dával jsem mu život. Potřeboval jsem ho. Ale co doopravdy potřebuju? Klidně a beze strachu se rozhlídnout kolem a uvědomit si, že tohle všechno se děje. Tohle jsem já. Takové pohroužené otevření, protože jinak než v pohrouženosti to nejde. Otevřené pohroužení, chcete-li. To je právě psaní. Nebo není? Půjdu. Zvoní. ∞