Sebeupálení Jana Palacha si připomínáme jako asi nejvýraznější individuální čin našich novodobých dějin. Ve skutečnosti si s ním ale nevíme rady – jako by se do českých dějin nehodil. Ani film Jan Palach talentovaného režiséra Roberta Sedláčka nám navzdory některým novátorským momentům v tomto tápání nepomůže.

Robert Sedláček spolu se scénáristou Pavlem Kosatíkem před několika lety vytvořil úspěšný televizní seriál České století, který rekonstruoval zlomové okamžiky československých dějin 20. století v žánru psychologického dramatu. Důraz na osobní prožitek protagonistů historických událostí osvobozoval divácký pohled od zažitých ideologických klišé a nabízel možnost prožít naše politické dějiny jako zápas konkrétních lidí v konkrétních situacích.

Palach civilní
Jakkoliv se jedná o samostatný projekt, má být film Jan Palach podle Sedláčkových slov vyvrcholením celé historické série. To je ovšem úkol velmi nesnadný – víme toho dost o průběhu Palachova sebeupálení, ale nevíme mnoho o tom, jak se rozhodnutí k takovému činu zrodilo. Palach vstoupil do dějin jako solitér, o svém činu dopředu s nikým nemluvil a zanechal pouze krátký dopis na rozloučenou se známou výzvou. Pokud chtěl Sedláček zachovat důraz na psychologickou kresbu titulní postavy, byl oproti Českému století odkázán na mnohem lyričtější pojetí filmového syžetu bez velkých dialogů. Se scénáristkou Evou Kantůrkovou se rozhodli vytvořit filmovou mozaiku zachycující zhruba poslední dva roky Palachova života a nepřímo tak odpovědět na otázku, co jej k extrémnímu činu přivedlo.

Mladého studenta vidíme na letní brigádě v Kazachstánu a později ve Francii, u matky ve Všetatech, na vysokoškolských kolejích, v ulicích Prahy ve vzrušených dnech po sovětské okupaci, na půdě pražské filosofické fakulty, kam se mu podařilo přestoupit z Vysoké školy ekonomické na podzim 1968, a nakonec v osudný lednový den roku následujícího. Režie se úzkostlivě vyhýbá patosu a dává si záležet na vykreslení Jana Palacha jako normálního mladého člověka, přístupného zábavě, lásce a přátelství. Co jej odlišuje od vrstevníků i starších lidí, je především zvýšená mravní citlivost; s mladickou přímočarostí z ní Palach činí cosi jako životní program – civilně, ale opravdově, každý čin musí být v souladu s tím, čemu člověk věří a co považuje za správné, bez ohledu na následky.


Příliš český film
Jenže to ještě pořád neodpovídá na otázku, proč se někdo zaživa upálí. Film se tak trochu ocitá v pasti své vlastní koncepce: má-li být Palachův portrét intimní a civilní, nemůže dost dobře obsáhnout neslýchané drama a tvrdost Palachova rozhodnutí. Z obrazů spořádaných, téměř harmonických rodinných vztahů sice vykoukne Palachova výtka vůči matce, že z oportunních důvodů vstoupila do komunistické strany (aby zajistila klid pro rodinu živnostníka, a tedy podle tehdejších ideologických měřítek nepřítele režimu) a to „otce zabilo“ – možný psychoanalytický motiv Palachovy tvrdosti k sobě samému i blízkým, skryté v aktu obětování vlastního života, zůstává ale příliš mlhavý.

Ani ze společensko-politické vrstvy filmového vyprávění nevyplyne, co Palacha k tak radikálnímu činu přimělo. Ano, s nadšením se podílí na společenském kvasu pražského jara, přijal za svou ideu socialismu s lidskou tváří, účastní se studentských akcí a diskusí; je šokován sovětskou okupací a později deprimován nastupující normalizací a rezignací společnosti. Jenomže sovětské tanky vjely takříkajíc doprostřed českého polistopadového filmu už mnohokráte a trauma z minulého režimu si v něm připomínáme opakovaně. Všechny podobné scény působí příliš povědomě na to, aby nás přiblížily k Palachovu činu. Výjimku představují scény z filosofické fakulty, ale ty samy o sobě nestačí.

Pokud budeme předpokládat, že je možné se k Palachovu činu nějak přiblížit a projasnit jeho motivaci (mám o tom své pochybnosti), musela by být ke splnění takového úkolu v Sedláčkově filmu hlouběji propracována duchovní rovina Palachovy existence. Duchovní v širokém slova smyslu, tedy v tom, co lidskou existenci převyšuje či zaceluje, činí z ní otázku položenou jí samotné. Tím, že je Palachova postava tvarována především z intimity rodinného a vztahového zázemí a na pozadí lyrické krajinomalby nebo všeobecně známých dějů roku 1968, zbavuje se film možnosti tematizovat to, co je v Palachovi nepochopitelné, odcizující, ale zároveň provokující: vystoupení nad běžnou či obecně sdílenou zkušenost, mimo všechny obvyklé horizonty. Jako by se film snažil – navzdory Sedláčkovým proklamacím, že „Palach nikomu nepatří“ – Palacha zachránit pro české vědomí, ukázat jej jako normálního, citlivého a cílevědomého člověka, jen eticky citlivějšího a náročnějšího. Jenže tím se fakticky vzdaluje jeho činu; vzniká „český film“, který vesměs neopouští polistopadovou estetiku „historického“ nebo přesněji vzpomínkového filmu a který ukazuje, jak se Palach jeví „českému“ vědomí.

Pozvednutí k univerzálnímu
Přesto jsou v Sedláčkově snímku dvě výjimky z právě řečeného: scény z pražské filosofické fakulty a z evangelického kostela v Libiši nedaleko Všetat, který Palach se svou matkou navštěvoval. V nich se film vskutku pozvedá k něčemu univerzálnímu a nikoliv náhodou právě ony přinášejí na české poměry novou filmovou estetiku. Platí to zejména o pražské filosofické fakultě, která ve snímku vystupuje jako svého druhu postava: je subjektem jednání, platformou, na níž se studenti sjednocují a která jim poskytuje veřejný hlas, místem, z nějž vyzařuje určitá radikální energie. Sedláček výborně pracuje s napětím nečasového nebo nadčasového (fakulta jako prostor vědění; posluchárna, knihovna, chodby) a časového (shromáždění studentů, okupační stávka, veřejné debaty i soukromé rozhovory): Fakultní prostory poskytují aktuálnímu jednání studentů monumentální kulisu, toto jednání samo je ovšem nadáno kvalitou, jejíž kondenzací historická monumentalita vzniká. Sekvence okupační stávky na podzim roku 1968 je zároveň předobrazem a snad i jednou z inspirací Palachova pozdějšího činu: stávka měla strhnout společnost, která se v očích studentů začínala smiřovat s okupací, k nové aktivitě.

Scén z evangelického kostela je o poznání méně, ale i ony jsou výtvarně působivé a nosné. Úryvek z kázání tematizuje přesvědčení náboženské víry, že smrt nemá v životě člověka poslední slovo (jakkoliv je sporné, zda se právě tento motiv mohl ocitnout ve vánočním kázání); záběrům přijímání se daří zpřítomnit dotek osobního a univerzálního, současného a odvěkého ve smyslu náboženského rituálu, v němž se aktualizuje dění staré dva tisíce let. Výbornou volbou bylo svěřit roli evangelického faráře neherci a skutečnému faráři Danieli Ženatému – bohoslužba díky němu zní přirozeně a uvěřitelně.

Palach, který uniká
Asi nikoliv náhodou většina ostatních filmových scén nevšednost a pronikavost těch filosofických a evangelických postrádá a zůstává u popisnosti nebo nepříliš originální lyrické evokace: pohybujeme se zde v okruhu známého, viděného, slyšeného. A polopatické odkazy na oheň či téměř fetišistické záběry s darovaným a dále předávaným zapalovačem nebo odznáčkem dárce krve film trochu zbytečně shazují. Představitel titulní role Viktor Zavadil vyhovuje režijní koncepci Palachovy povahokresby a má navíc nesporné charisma, jeho herecký výkon je však touto koncepcí současně omezen.

Na české poměry nevšední je samozřejmě závěrečný naturalistický záběr ohořelé Palachovy tváře na dlažbě Václavského náměstí – ten divákovi nemilosrdně připomene hrůznou konkrétnost Palachova činu. Je to silný závěr, ale bohužel z celého filmu trčí trochu podobně jako Jan Palach z české společnosti. Od jistého momentu se filmový Palach vzdaluje svému okolí i běžnému chápání a cílevědomě se připravuje na svou smrt. Proč a jak se k ní vlastně odhodlal, ale zůstává i po závěrečném záběru spíše nejasné. ∞


Jan Palach
režie Robert Sedláček
Česko, 2018, 124 min.