Zabiják, nové dílo režiséra Davida Finchera, nás rafinovaným stylem nutí soucítit s bezskrupulózním sociopatem. Sledováním se dostáváme na hranu esteticky příjemného a eticky odpudivého. Snímek, který je dostupný na službě VOD (video a vyžádání) streamovací platformy Netflix, si je ale těchto rozporů vědom a směle s nimi pracuje.

Protagonistou snímku Zabiják je bezejmenný nájemný vrah s perfekcionistickými sklony (Michael Fassbender). Jeho filosofií je jakási lovecká mantra, s kterou přežívá v konformní společnosti. Krátce po premiéře na Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách novináři upozornili na paralelu mezi vypočítavým vrahem a Davidem Fincherem. V této interpretaci se režisér s pověstí perfekcionistického šílence (a jehož filmy toho jsou důkazem) promítá do antihrdiny, jenž je posedlý plánováním a bezchybně provedenými akcemi. Ať byla hlavní postava zamýšlena jakkoliv, je sympatické, že se Fincher na posedlost dokonalostí dívá s velkým nadhledem.

Vidina preciznosti
Filmový styl a protagonista jedno jsou, alespoň tomu tak je v první kapitole Zabijáka. Životní cesta precizního střelce Finchera se svým týmem postihují mnoha rozličnými nástroji. Kompoziční vyrovnanost záběrů a jejich přehledné variování značí klidnou lovcovu mysl. Nikdy neztrácíme aktuální cíl – vše nepotřebné jako by bylo vypreparováno z pozvolna rytmizované montáže. Není obrazu, který by pozornost vychýlil nežádoucím směrem. Vnitřní monolog zabijáka pak napovídá, že tyto filmařské prostředky nemáme vnímat jen jako rozmary režisérského perfekcionisty, ale jako odraz vrahovy mysli. Takřka celou první kapitolu posloucháme „namachrovaný“ voiceover, který kombinuje sebezdokonalovací poučky, chytlavé statistiky a cynické úšklebky. Hlediskové záběry, technika záběr/protizáběr a jejich kombinatorika jsou dalším vstupem do zabijákova vnímání. Zvukový mix nám navíc poměrně realisticky zpřístupňuje jeho sluch – ať už jde o šum prostředí, v kterém se v daný moment nachází nebo písně The Smiths, které často poslouchá.

Podmanivost těchto požitků je po zhlédnutí první kapitoly filmu evidentní. Zostření smyslů, které sledování Zabijáka přináší, souvisí s lidskou empatií a atraktivitou stylu, který Fincher ovládá. Podobně tak činí mladí filmařští experimentátoři, kteří se rádi dostávají „pod kůži“ finesami jako z ASMR videí. Z tohoto hlediska je Zabiják mimořádný počin vysokorozpočtové americké kinematografie. Existují hranice, za kterými už kritická obec film označí za eklektický a ornamentální, tak radikální ale Zabiják není. Přesto mu byla věnována péče, která kompozičně zohledňuje každou barvu a každý tón hudby Trenta Reznora a Atticuse Rosse.

Příliš kluzké cíl
Napojení na hlavní postavu, které nám sugeruje Fincherův jistý styl, přináší ale nepříjemný zpětný ráz. První nevinná oběť s sebou nese pocit, že v útrobách mysli, která je schopna vraždy, není zrovna komfortně. A nedospělé publikum, kterému imponuje představa všehoschopného mužného zabijáka, se také musí připravit na vystřízlivění, neboť Fincher svůj film staví na rozporu mezi mantrou protagonisty a reálným stavem věcí ve fikčním světě. S jedinou chybou se z mistra přípravy stává nejistý improvizátor, jehož činy lemuje stále víc přešlapů, které se nám vnitřní monology snaží zahladit. Sebeklam je pro Fincher už dlouhou dobu nosným tématem. Na mysli vyvstane pochopitelně Klub rváčů (1999), téma se ale také objevuje v jeho novějších počinech Zodiac (2007) nebo Mank (2020). Od Klubu rváčů Fincher nezapracoval sebeklam do struktury vyprávění tak výrazně jako v Zabijákovi. Ve filmu je to určující vlastnost, skrze níž na antihrdinu pohlížíme.

Zážitek je ještě obohacen o další vrstvu, která pocit ambivalence znásobuje. Empatii k postavě, jejímž nositelem je vyprávění a styl a kterou problematizovala vražedná povaha protagonisty, vrací motiv sebeklamu znovu do hry. Roboticky nastavený zabiják o naše spojenectví usilovat nemohl, kdežto chybující muž s mnoha slabostmi ano. Cesta, na kterou se po nevydařené zakázce vydává, ho zdánlivé pečlivosti postupně zbavuje. Na jejím konci je konfrontován se vtipnou metaforou, která napoví, že je i jeho profese vlastně touha po vzrušení – další lidská vlastnost, která není přirozená chladné mysli. V důsledku s naším průvodcem možná nejde přímo soucítit, dá se ale v mnoha chvílích chápat.

Ve filmografii Davida Finchera to bude mít Zabiják komplikované. Podle ohlasů část publika přesvědčil, že jejich drzý režisérský idol s péčí a penězi Netflixu změknul. Jejich pohledem je Zabiják strohou „žánrovku“. Mohli by ale zohlednit, jak podnětně je hlavní figura uchopena nebo například jak zručně film vytváří očekávání – právě strohostí vodítek, které nám zpřístupňuje. Rozbředlost drahých projektů na Netflixu sice pozorujeme už dlouho, naštěstí ale Fincherův Zabiják do rovnice nezapadá.

Zabiják
režie David Fincher
USA, 2023