Zelená barva, odstín Pantone 3507 C, citrony na stromech a sandály v třmenech skútrů se derou do pozadí nastupujícího podzimu.

Krajkové záclony brzy zapadají proschlým listím, Ježíš na plastové ceduli se ve stále přibývajícím šeru vzdá ubíjejícího přítmí a rozžehne neony podobné oranžové barvě červencových drinků na pláži. Jaký jiný pohon než umělé světlo nám zbyde, abychom nezapomněli být i nadále „brat“?

Britská pop diva Charli XCX zbořila internet specifickou zelenou vizualitou svého alba Brat na začátku léta. Jak zpěvačka uvedla, květnatý lyrismus nechává stranou, namísto něj přináší upřímnou výpověď stylizovanou do chatových zpráv pro své kamarádstvo. Takzvané brat summer ve výsledku zažila i třeba Kamala Harrisová poté, co Joe Biden oznámil své rozhodnutí odstoupit z kandidatury a podpořil ji jako svou nástupkyni. Post Charli XCX „Kamala IS brat“ nastartoval následnou PR propagaci Harrisové, stejně jako vizuál alba obecně prezentaci nespočtu firem a podniků.

Buďme efektivní pro efektivitu samotnou
Dost už bylo self-made guys a tech expertů sršících inteligencí na úkor svého oblečení, ukazujících na odiv, jak se může vyplatit nosit stále dokola ten stejný černý rolák. Osobní růst, Petr Ludwig a několik párů totožných ponožek, rozhodovací paralýza. Co tě dostane k cíli? Volba je jen na tobě. Najdi svou cestu k flow, ale nejprve najdi cestu k cestě. Je třeba si všechny kroky vypsat do bodů. Excel sheets a budeme exceletní.

Sháníme prostředky k cíli, pro přijetí do uzavřené společnosti je potřeba splynout – poznávací značka je módní oblečení, současný trend, ale prezentovat ho tak, jako by k nám odjakživa patřil. Bohatí se převlékají za chudé, kulturní kapitál vyhrává. Vědět – o to jde. Vyznat se. Perly převzaly vládu nad krky lidí různých genderů, jediným letmým pohledem však zkušené oko dokáže rozeznat, kdy se jedná o plastovou náhražku.

A co spíš nechat své myšlenky plynout ve zbytečnosti volných dní? Dovolená skončila, jde se makat a o víkendech se přesunout do industriálních budov zatopenými teplem z lidských těl proudících duněním techna. V šustivých týdnech směřujících k mrzutému vstávání do tmy se upínám na brzké Vánoce, které všichni nenávidí. Leden, únor, máme je pečlivě zanesené v kalendáři, a taky to, že budou nekonečné. Nevejde se mi počet jejich dnů, hodin, minut a sekund na stránky plánovacího diáře. Dívám se na zatím zelené stromy a jsem zticha. Vím, že o mém nitru není ani náznak, nikdo nemá ponětí, že je skryto pod mou košilí, že protéká každým pórem mého těla. Je to tak jednodušší.


Opevněte svoje těla, vy, kterým srdce zkameněla
Teplá rána vyčichla a bezprostřední rozkoš nelze poznat ani po hmatu. Vzdaluju se svému nespoutanému já s neúnavně přibývajícími přikrývkami chladných dnů, které se opírají pořád víc o můj blednoucí stín. Vážná přísnost pracovního koloběhu, uzavírání zahrádek, zapouzdření osobních světů, které se na chvíli mohly propojit na open air festivalech, kde jsou na sebe všichni hodní. Roztáhnout se na koberec a vnímat prkennou nehybnost. Zátěžová deka, která mě odvede od „must have“ a „must do“, není na dosah. „Tady nebydlí Vydrová!!! Nevhazujte zde její poštu!!!“ Trojvykřičník vypovídá o naléhavosti celé situa­-
ce – zavřete schránky a dveře na petlice. Zalepte otvory, kterými se k vám mohou dostat ti, co vás chtějí dostat. Chybí mi tu citace známého filozofa, která by potvrdila validitu mého textu. Prosím, neobracejte se na mě, pokud chcete znát jeho jméno.

Největší výzvou ve světe výzev je nedělat nic, připravovat se na den, kdy ležet bez ambicí bude v pořádku. Kdy motivace k bytí nebude třeba, kdy si nebudeme vymýšlet záminku pro život. Prozatím si však umyjeme zuby a aplikujeme zářivý úsměv. Ať nevyděsíme ty, kteří se ještě nenarodili. Zimní spánek je tou nejprovokativnější rebelií. Nerůst. Zastavit se a pozorovat, obcházet svoje myšlenky, hledět na ně ze všech stran a pak je nechat být, prohlížet si, jak se přehrávají, dát zpomalený záběr, vrátit zpět, přehrát znova od začátku, ale jinak, s jinou duší, s vědomím toho, co přijde. Jako film; o to víc nás nadcházející vtip pobaví, když už jsme si jeho kvalitou jisti dopředu. Často je těžké přiznat, že to, nad čím jsme kdysi brečeli smíchy, dobrý humor zcela postrádá, protože se zakládá na stereotypizaci, kterou jsme dříve nerozpoznali, nebo, v tom lepším případě, na naprosto nezáměrné banalitě.

Leave me alone
S podzimem ale přichází milion kulturních akcí, na kterých „nesmíte chybět“. A na nich musíte být tím „nejzajímavějším člověkem v místnosti“. Na instagramu na mě neustále vyskakuje reklama „Be the most interesting person in the room!“ s odkazem na aplikaci, která mě vybaví potřebnými vědomostmi, abych nebyla nudná. Chci přece zaujmout, být o něco sofistikovanější než ostatní, ledabyle ze své zásobárny inspirace vytáhnout fascinující střípek ze světového dění a skvělý příběh s přesahem do politické kritiky. Budu se orientovat v uměleckém trhu a budu mít názor na to, které dílo je povedené a které plně nevyužilo svůj potenciál. Rozpoznám důležité obrazy důležitých autorů. Budou mě milovat a budou chtít být jako já. A já budu toužit upadnout a všechnu tuhle pozoruhodnost ze sebe setřást, jen pozorovat myšlenky. Chtěla jsem vás poznat, ale nejsem toho hodna, chtěla jsem mít projev, ale nemám k němu kompetence, chtěla jsem být obdivovaná, ale všechny moje vnější charakteristiky jsou tak lhostejné vůči vašemu přátelství. Moje duše spí a vůle růst je zametena na okraj PVC podlahy. Jsem brat a ani o tom nevím, začíná podzim a já začínám klimbat. Jak říká Cringe Prince, „volaný účastník je dočasně nedostupný“.