Vnímajíc stigmata jako indikátor doslovného podílu na ranách Ježíše Krista, dále stigma morálně nečistého, nemocného, řekla bych, že vlastně neimplikuje, jemně vzneseno, nevhodnost, ale prožití bolesti, utrpení, či dokonce teroru. Ona neúcta k řádu – vybočení z norem a očekávání se jistě může prolínat s reálným proviněním, ale nemusí.

De profundis (Oscar Wilde)

V tomto epistolárním textu z vězení naznačuje, že společnost, která odsoudí zločince k odpykání trestu, je následně povinna tohoto bezvýhradně přijmout do svých řad, re-integrovat jej a důvěřovat mu? Rovněž, v rámci úvah o působení Kristově, připomíná, že nikdo není bez viny. Kdo je hoden lásky? Přísně vzato nikdo, a přitom všichni – to je milosrdenství.

Sama zde hodlám rozjímat o něčem řádově měkčím: introspektivní rovinou stigmatu a její projekcí.

Jako epileptik s několikero psychickými problémy se mnohdy pozastavím a rozhoduji se, co dát najevo, co ponechat tmě a tichu. Zároveň proběhlo nespočet momentů, kdy mi vlastní mozek nedal na vybranou. Chvíle, kdy se projevuji jako manipulativní vyděrač, co chce být středem pozornosti, přičemž jen zoufale, vyplašeně prožívám, že mi roztály štíty a chtě nechtě musím počkat, až to dozní.

Nahlížení na sebe samého může být stigmatizující.

Stydím se za svoji ochablou (ne)produktivitu, náchylnost, křehkost a reaktivitu. Stydím se za svůj pláč. Stydím se, když se musím doznat ke svým chorobám a jiným slabostem, abych prokázala, že nejsem líná a lhostejná, a cítím se jako lhář a podvodník. Stydím se, že pro člověka jako já musí existovat speciální podmínky: že si musím vydupat specifickou nálož, tempo a zacházení.

Předkládám paradox (ne)přiznání jinakosti.

Minoritní, zvenčí sotva znatelné nervové těžkosti ovšem dovedou šíleně zpomalit, zkomplikovat a narušovat cokoliv, čemu se věnuji. Obecně vzato, když je člověk indisponován, ale drží se, a tudíž působí normálně, nedává smysl, že by pro něho běžný život měl být náročnější. Nicméně! Když na sebe upozorní tím, že má nějaký problém (panický záchvat, respirační záchvat, pláč, epileptický záchvat, …, cokoliv jiného), vyvolá dojem, že to dělá naschvál, anebo je úplně mimo.

Přihlížející se stávají porotou.

Cítím jako ošemetné a smutné, že plačící na veřejnosti je automaticky chápán jako děcko, troska nebo pozér. I kdyby takto brečel jedinkrát, i kdyby posté. Nikdo nikomu nevidí do hlavy, a neexistuje univerzální řešení komplexních neuropsychologických obtíží. Ne, že by byla povinnost soucítit, natož pomoct. Takřka automatická tendence soudit je, dle mého soudu, horší než ignorantství – kruh se uzavírá. Pečeť stigmatu zasychá.

Performativní pointa

Umění žít vyžaduje plné nasazení. Oddanost podstatě svojí existence. Stigma nestigma. Divnost nedivnost. Normál nenormál. Morálka nemorálka. Důvěra nedůvěra. Vědomí nevědomí.

text: Eva Marie Růžena